Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 7 - Vraní jezero

Nebyl tu větší rozdíl mezi dnem a nocí. Jen v době, kdy měla nastat noc, všudypřítomné šero ještě o něco zhoustlo a vše přikryla tma. Eleně však chyběla záře hvězd, jež na obloze hnědé barvy nezářily. Zdrojem veškerého světla byly jen dva měsíce. Jejich bílá a namodralá záře, jež se vzájemně prolínaly, všemu dodávaly přízračný tón.

Mezi ruinami se s nepříjemným kvílením protáhl vítr a ještě tak zesiloval i bez toho nepřívětivou tvář tohohle nanejvýš podivného světa.

Elena se rozhlédla kolem sebe, ale bylo to více než zbytečné, její oči stejně nespatřily víc než tmu.

Dívka opatrně udělala krok vpřed, pod podrážkami bot se jí s tichým skřípěním převalovaly drobné kamínky a spadané zdivo. Natáhla před sebe paži a obezřetně zkoumala prostor před sebou. Nerada by narazila do kamenné zdi nebo upadla. Nepotřebovala na sebe upoutat Kristiánovu pozornost. Nechtěla se s Kristiánem potkat vůbec.

Proč vlastně, zauvažovala, zatímco se prodírala kupředu konzistentní tmou, proč ho nechce vidět? Možná se styděla, nedokázala mu ani nedokázala podívat do očí. Ještě teď na sobě cítila jeho pohled, viděla před sebou ocelovou barvu Kristiánových duhovek, za nimiž zuřila zvláštní bouře. Nenáviděla chlapce za to, že se paktuje s tvory noci, kdoví, jestli sám není temný mág. Vlastně by se tomu ani nedivila, ta jeho tajemnost nepůsobila také nějak zvlášť důvěryhodně. Navíc, když si jen vzpomněla na to, co všechno mají tvorové noci na svědomí, srdce se dívce prudce rozbušilo přívalem nenávisti. Nenávisti, vůči komu vlastně? Kristiánovi nebo tvorům noci? Oběma, odpověděla si vzápětí Elena. Jenže stačila jediná myšlenka na Kristiána a v dívčině mysli se ozvala pochybnost, jež volala, že na druhou stranu dívku k němu něco přitahuje.

Ale co, řekla si Elena, za chvíli už to bude stejně jedno. Projde stejnou cestou jezerem a dostane se zpět do Lanternu. Ten také opustí co nejrychleji a půjde do některé ze sousedních zemí, někde, kde ji nikdo nezná a nebude ji chtít soudit za něco, co nespáchala. A Kristiána už nikdy v životě neuvidí. A to je jedině dobře.

S touto myšlenkou Elena odhodláni vstoupila do ledové vody jezera. Dívce zacvakaly zuby a otřásla se chladem. Ale nezastavovala se, šla dál. Pod nohama jí ujížděl písek, který pokrýval celý jezerní břeh a zasahoval několik metrů do jezera, kde pokrýval mělké, postupně se svažující dno.

Dívce už voda sahala po pás a její rty promodraly chladem. Bezděčně se ohlédla. Zdálo se jí totiž, že periferně zahlédla za sebou nějaký pohyb, nebo alepoň jeho náznak. Samozřejmě, mohla se ve spánku třeba jen pohnout stará vrba, ale také to mohl být některý z...

Elena nestihla dokončit ani tu nejčernější myšlenku, neboť ta se vyplnila. Dívce žilami probleskla silná vlna nevolnosti.

Byli tady. Tvorové noci ji následují! Hlasitě vyjekla a dívčin výkřik se odrazil od temné oblohy projasněné bílým a modrým světlem.

Elena se zhluboka nadechla a odrazila se. Vodní hladina se kolem ní vmžiku zavřela a dívku obklopen tmavý podvodní svět plný zvířených částic a nečistot ze dna, plný bublin, jež vytvářela dívčina horečná snaha dostat se pomocí kopání nohou a zabíráni pažemi blíž ke dnu. Hlavně co nejdál od těch krvelačných stínových monster.

Dívčino tělo snadno klesala ke dnu a brzy se ocitlo mezi chaluhami. Elenina tvář se občas zkřivila odporem, jak se její kůže otřela o slizký povrch některé z chaluh.

Eleniny nohy se dotkly dna. Dívce už se začínaly před očima objevovat první mžitky svědčící o tom, že zásoba vzduchu v plicích jí začíná docházet. Avšak nyní nenastalo totéž, co před několika hodinami. Žádná oslepující záře se neobjevila.