Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 6 - Tam, kde slunce nevychází

Jak si Elena představovala život po smrti? Vlastně o tom nikdy moc nepřemýšlela. Lanternští kněží, kteří zavrhovali staré náboženství úzce spjaté s magií. S o to větší horlivostí hlásali dogmata náboženství nového. Tvrdili, že po smrti se člověk dostane na místo podle toho, jaký život prožil. Pokud byl zlý, obklopí jeho duši temnoty a démoni, pokud žil spravedlivě a v poslušnosti vůči panovníkovi - což nezapomínali tito věrozvěsti obzvláště zdůrazňovat - a svým pánům, všechna příkoří se mu tisíckrát vynahradila. Elena neměla ráda když si to věcech víry nemohla rozhodovat sama. Vadilo jí, že by měla jako hloupá ovce z davu věřících přejmout teze, jež hlásala ta církev, které bylo zrovna přáno.

Pokud ji však něco rozhodně překvapilo, bylo to místo, kde se ocitla. Byla přece mrtvá, musela se v tom jezeře utopit... Kolem dívky se rozprostírala jen tma a vnímala podivný houpavý rytmus.

Otevřela oči, ale kolem sebe viděla prozatím jen barevné skvrny. Teprve o několik okamžiku později, po chvíli intenzivního mrkání, se jí podařilo zaostřit. Ocitla se na skutečně podobném místě. Na místě, kde obloha byla temná jako hustá rašelina. K nebi čněly neméně ponuré rozvaliny, jejichž zdi zčernalých a pomalu se rozpadávaly vlivem neúprosného zubu času.

Největší šok ovšem pro Elenu bylo něco úplně jiného. Když zjistila, že se ocitla v náruči kluka, který mohl byla odhadem sotva o dva roky starší než ona, trhla sebou. „Okamžitě mě pusť!" křikla na něj a vyškubla se mu.

„Taky mě těší, krásná dámo," odtušil chlapec a mírně se uklonil. V tom gestu však bylo tolik ironie, že to Elenu rozčílilo. Aniž by dala mozku šanci, aby jí zradil od té bláhové myšlenky, dívčina ruka vylétla do vzduchu a dopadla na klukovu tvář s nečekanou razancí.

„Co to děláš?" podíval se na ni, v jasně šedých očích se mu zračilo čiré překvapení.

„Já?" div jí nespadla brada. „Vůbec netuším, jak jsem se tu ocitla, kde vůbec jsem," přejela znovu pohledem po pochmurné scenérii polorozpadlé zříceniny, „ani kdo jsi ty!"

Neznámý si povzdechl. Pootočil hlavou až mu do obličeje přepadly prameny tmavých vlasů. Elena ho nedůvěřivě sledovala. Nechápala žádnou širší souvislost s tím, co se stalo v jezeře a tím, kde je teď. Z tohohle nanejvýš podivného místa jí běhal mráz po zádech.

„Promiň, je to moje chyba. Měl jsem se představit. To víš, léta samoty..." usmál se mírně, vzápětí se uklonil: „Kristián, princ Havraní země."

„E-elena," podařilo se vykoktat zcela konsternované dívce. Havraní země, ten název jí byl povědomý, jako kdyby ho už ho někdy někde zaslechla. Uvědomila si, že na Kristiána upřeně zírá, což nepůsobilo příliš inteligentně. „Léta samoty?" Léta? Vždyť vypadal sotva na devatenáct. „Nikdo tu s tebou nechtěl zůstat? To jsi tak nesnesitelný?" neodpustila si drobné rýpnutí. Když si dala jedna a jedna dohromady, dovtípila se, jak se z vody jezera dostala. Měla by byla Kristiánovi alespoň trochu vděčná, jinak by ležela na dně ve stínu zelenkavých chaluh. Přesto jí na chlapci něco nesedělo, nevěděla co přesně, byl to jen tichý neodbytný pocit, intuice.

Kristián jen pokrčil rameny. „Možná." Víc neřekl a mezi oběma se rozhostilo ticho, jež se jako propast prohlubovala každou vteřinou.

„Můžeš mi poradit, kudy se odsud nejrychleji dostanu za hranice Lanternu?" Zvažovala jít na západ, do Avenijského království, kde by se snad mohla uplatnit v armádě tamější královny. Nebo se stát členkou váženého řádu kněžek.

Kristián se na ni zadíval svýma očima, jež měly barvu bouřkových mraků. Dívku napadlo, že ještě nikdy neviděla tak jasnou šedou barvu. Většina Lanterňanů měla duhovku modrou nebo hnědou, někteří zelenou. Elena měla pocit, že se jí jeho pohled propaluje až do samotného nitra duše. Jako kdyby snad viděl víc než by mohl spatřit obyčejný smrtelník.