Princ temnoty ⚜️ONC 2022 CZ/SK⚜️

Kapitola 2 - Odsouzená

Hlava Eleně třeštila bolestí. Dívka opatrně otevřela oči a zaúpěla. Jako kdyby se jí dovnitř lebky zabodly ostré úlomky.
Kolem sebe cítila netypické aroma pomalu práchnivějící slámy. Do těla se jí nenápadně, beze spěchu zakusoval lezavý nevlídný chlad. Na zápěstí jí chrastily železné okovy.

Nazdvihla se na lokti a opřela se zády o kamennou zeď. Ihned však odporem ucukla. Dotkla se odhalenými rameny studených kamenných kvádrů, na nichž se vysrážela vzdušná vlhkost. Někde v koutě se ozvalo tiché zapískání prozrazující přítomnost myši. Nebo myší. Fuj, jak jen nenáviděla ty malé chlupaté tvory, především malá korálová očka, protáhlý kornoutovitý čumák a lysý ocásek. Za jiných okolností by s odporem vyjekla a snažila se dostat od myší co nejdál. Ovšem nyní se ani nepohnula. Neměla dostatek sil. A líp jí nebylo ani na duši.

Panovala tu tma, přesto Elena nepotřebovala příliš dlouho přemýšlet nad tím, kde a jak se ocitla. Zřejmě si myslí, že to ona zavraždila Adinu a proto ji ubytovali v jedné z vězeňských cel. „Nic jsem neudělala! Hej, slyšíte? Nemám na rukou krev!" zavolala, jak nejhlasitěji dovedla. Její vlastní slova se k ní však vrátila zlámaná a zesílená ozvěnou, jak je odrazily zdi vězeňské kobky. Dívka to vzdala. Bylo marné přesvědčovat o své nevině prázdné vězení. Vězení. Vězeňské. Na jazyku převalovala hořkou stopu, jež po sobě tyto myšlenky zanechaly. Raději by vypila celé vědro pelyňkového čaje, jen kdyby tohle všechno nebylo víc než zlý, pořádně zmatený sen. Dívka dokonce pevně stisknout oční víčka, až se jí za nimi rudě zablesklo. Po chvíli oči otevřela, ale nespatřila nic jiného než tmu. Přes obličej ji udeřila dobře známý pach hnijící slámy, z nějž se Eleně div nezvedl žaludek.

Zatraceně! Elena cítila, jak se jí do očí derou slzy. Nic neudělala, byla nevinná. Ale co bylo ještě mnohem horší než vědomí, že ji nejspíš potrestají za zločin, jenž nespáchala? Dívce se pořád v mysli objevovala vzpomínka na hlavní hrdinkou a tu temnou červenou linii, jež se jí táhla napříč bělostnou kůží. Jediná tenká čára dokázala vzít život stejně spolehlivě jako úder mečem, stejně bezpečně jako lahvička s jedem.

Co bude s královstvím? Skutečně ho při zimním slunovratu, který se neúprosně blíží, pohltí tma? Ovládnou Lantern tvorové noci, nebo zemi zcela zničí? Na vlastní oči viděla, jak dokáží tyhle zlověstné bytosti rozsévat zkázu. Neznají lítost, soucit.

Cela, jež se stala dívčiným nedobrovolným domovem, měla jen jediné malé okénko. Bylo tak úzké, že by se jím neprotáhlo ani dítě, přesto ho na čtyři části rozdělovala masivní kovová mříž. Venku se proháněl s kvílivým jekotem vítr, prošel snadno i oknem a ochlazoval i bez toho studený vzduch v kobce.

Elena si přitáhla svůj plášť blíž k tělu, aby se alespoň trochu zahřála. Měla by se alespoň pokusit usnout. V tuhle chvíli stejně nic nezmůže a když už nic jiného, možná nabere špetku sil. Nejspíše se jí stejně nepovede propadnout se do říše snů, odtrhnout se od reality, jež byla zatraceně krutá. A nespravedlivá ještě o to víc.

Ještě když dívce hlavou létaly myšlenky zběsile jedna přes druhou, klesla jí oční víčka a na ona skutečně usnula. Ale nebyl to klidný spánek. Zdálo se jí, jak jsou její dlaně zcela pokryté čerstvou lepkavou krví. Ruce jí sžíralo horko, jež páchlo intenzivně po rzi.

Ozvalo se zarachocení kovu.

Eleniny vycvičené smysly se téměř ihned probraly a dívka chtěla vyskočit na nohy. Ovšem zapomněla na okovy poutající její zápěstí a svalila se zpátky. Silná vrstva slámy ztlumila dívčin pád, ale několik ostrých stébel Elenu bolestivě škráblo.