Harry Potter a cesta zpět

Kapitola Třicátá

Harry se probral z meditačního odpočinku těsně před většinou jeho spolužáků. Dost brzy na to, aby se stihl rychle převléct do čistého školního hábitu a trpělivě čekal na Rona, Nevilla a Hermionu, aby mohli jít společně na snídani. Ve Velké síni již bylo rušno, jako každé ráno, posadili se k Nebelvírskému stolu a pustili se do jídla, Harry cítil, jak se přibližuje Draco, přišel ke studentům se lvem na hrudi a na pokyn zelenookého čaroděje se posadil ke stolu „Nepřátel." Ron přestal jíst a s divokostí v očích sledoval mladého aristokratického prince. Už, už se chystal něco říct, když ho blonďák předběhl. „Hermiono, Rone, chápu vaše rozhořčení, ale musím něco udělat, chtěl bych se vám oběma omluvit, a tobě také Neville. Nechoval jsem se zrovna příjemně, snad mi odpustíte. A nyní se chci optat, jestli snesete jednoho Zmijozela u společné snídaně, slibuji, že budu mlčet a ani o mě neuslyšíte." Harry přikývnul na souhlas a podal Dracovi jeden prázdný talíř, aby si mohl nabrat snídani, než tak stihl udělat, Harry pocítil dalšího příchozího, nebyl to nikdo jiný než Lenka, Harry se vyklonil na lavici a chytil dívku za ruku, vesměs jen proto, aby si ji mohl přitáhnout k sobě a políbit ji na přivítanou. „Nechceš se k nám také posadit?" bylo by to příjemné, tě mít po boku." „Harry, nevím, jestli to je dobrý nápad, všichni se koukají." „Lenko, mě jsou ostatní volní, nechci se rozdělovat na koleje, pokud jde o trávení volného času s mými blízkými, a upřímně kde jinde by měla sedět dívka kterou miluji." Lenka se mírně začervenala, pak znovu políbila Harryho. Draco se o kus odsunul, aby tak udělal místo pro další osobu. „Harry, jsi nemožný, víš to?" řekla s pobavením v hlase a přisedla si mezi Harryho a Draca. „Ahoj, jsem Draco Nikdo." „Ahoj Draco Nikdo, já jsem Lenka Láskorádová, někteří mi tu říkají Lenka Střelenka." Lenka podala Dracovi ruku a ten ji k velkému překvapení všech přijal a jemně se u toho usmál, nebyl to úšklebek ani posměch, byl to nevinný úsměv. Téměř celý Nebelvírský stůl nejedl, jen nevěřícně pozoroval dva „vetřelce" Draca a Lenku, jak se bez okolků posadili k jejich stolu, nedbaje přitom na kolejní příslušnost, to tu v dějinách jejich generace ještě nebilo. Ginny, když viděla, jak Harry Lenku políbil, musela odklonit pohled stranou, nikdy si doopravdy nepřipustila, že s Havraspárkou Harry opravdu začal chodit, ale vidět to naživo, byl pro ni šok, cítila se zrazena, mladý Potter a dědic velkého množství galeonů si ji nikdy ani nevšiml a teď k tomu ještě přidal další zradu, začal si vztah s její kamarádkou. Jeden stůl od toho nebelvírského Harryho a Lanku propalovala nenávistným pohledem další zhrzená studentka. Cho Changová seděla přímo proti nim a nevěřila svým očím, chlapec, který o ní měl minulý rok zájem nyní seděl s o rok mladší dívkou z její koleje, a ještě ji veřejně líbá. Černovlasá havraspárka byla rudá vzteky a žárlivostí, a když se chytli za ruce, už to nevydržela a opustila velkou síň. Když po chvilce padnul již třetí polibek, opustila Velkou síň beze slov i Ginevra Weasleyová. Harry si jich nevšímal, měl jen svoji Lenku a přátelé.

Po vyučování trávil čas s Lenkou a svými přáteli, každý den před spaním si zašel do komnaty nejvyšší potřeby, kterou poprosil o místnost, kde by mohl načerpat síly. Objevil se znovu v magicky vytvořené lesní mýtině. Nejprve se pustil do meditace, aby zvýšil svůj magický potenciál a nabral znalosti, které byly v průběhu věků zapomenuty. Uplynulo na mistrovskou několik hodin, než se opět probral ze svého mentálního stavu. Cítil se naprosto odpočatý a plný síly, jeho nitrobrana postoupila na mistrovskou úroveň. Nyní, když už opět vnímal své okolí, pustil se do další disciplíny, kterou si na tento semestr naplánoval. Zvěromagie. Postupoval přesně podle pokynů, které mu dal Sírius, nesnažil se proměnit si celé tělo, začal jednotlivými částmi, nejprve to byly prsty na rukou. Soustředil se na svoji přeměnu, vybavil si, jak vypadali jeho přední končetiny a soustředil svoji magii do cílené proměny. Nejprve si nic nedělo, ale po chvilce si začal uvědomovat jemné brnění. Cítil, jak se jeho magie přesouvá z jeho jádra do konečků na jeho ruce. Brnění přešlo do mírné bolesti, která se stále stupňovala. O chvilku později jeho prsty zaplavovala bolest silnější, něž po kletbě Cruciatus od samotného Temného pána. To celé trvalo jen několik minut. Když bolest pominula, Harry nevěřícně koukal na svoje ruce, změnili se na lví tlapy, byly mohutné, pokryté srstí hnědobílé barvy. Opět se soustředil na přeměnu a po chvilce soustředění a podstatně menší bolesti než poprvé. Když se podíval na svoje ruce, byly opět lidské. Byl zvědavý, jak mu půjde další proměna. Nyní se soustředil na své nohy. Opět jím projela bolest, která byla nesnesitelná, když se podíval na svoji proměnu byl překvapený sám sebou. Obě jeho nohy byly proměněny do lvích tlap. Nechal nohy navrátit zpět do původní podoby. Byl nadšený z toho, co dokázal. Pokusil se zariskovat, představil si, kompletní podobu Gryffa, kterého viděl ve svém snu. Okamžitě pocítil prudkou bodavou bolest, jenž se mu rozlévala po každém milimetru jeho těla. Měl pocit jako by se mu stovky a tisíce jehel zabodávalo do kůže a v každém vpichu po sobě zanechali něco horkého. Příval bolesti byl tak silný, že spadl na zem a velmi rychle a povrchově dýchal. Vnímal, jak jeho magie proudí jeho tělem a přeměňuje ho. Uvědomoval si, jak se jeho kosti natahují, jak mohutní jeho trup, jak se mu nehty mění v drápy. Nejbolestivější bylo, když cítil, jak se mu tvarují do špiček a prodlužují zuby. Když si už myslel, že to nemůže vydržet a chystal se vykřiknout bolestí, jeho přeměna skončila. Chtěl se postavit, jak byl zvyklí, ale nešlo to. Nyní stál na všech čtyřech a pomalými kroky se pohyboval kupředu, jeho smysly byly daleko silnější, vnímal naprosto nové pachy a vůně, které nikdy necítil, uvědomoval si svůj nový osobitý pižmový pach, jeho zrak byl dokonalý, viděl na stovky metrů a když se zaměřil na své přední tlapy, mohl vidět každý chlup, který mu na prackách vyrostl. Když se zaposlouchal do zvuků lesa, mohl slyšet i ty nejjemnější pohyby stromů. Vnímal, jak se mu při každém kroku mění poloha ocasu, díky kterému mohl držet stability, pokusil se rozběhnout a byl překvapený, jak snadné to bylo ve lví podobě, ocas používal automaticky jako kormidlo, aby mohl rychle měnit směr a prudce zrychlovat. Své nové tělo ovládal naprosto intuitivně, nemusel přemýšlet nad tím, jak se pohybovat, všechno to bylo tak přirozené, že měl Harry pocit, jako by se tak už narodil. Nyní ho zajímala poslední věc, létání, rozložil svá mohutná křídla a jedním velkým skokem se odrazil a několikrát máchnul velkými okřídlenými křídly, aby se dostal do vzduchu. Šlo to velice snadno, stačilo několik pohybů nahoru a dolů aby vystoupal několik desítek stop vysoko. Přitáhl přední a zadní nohy k tělu, aby mu nezavazeli při letu a celý let řídil jen křídly a ocasem, uvědomoval si vzdušné proudy a bylo velmi snadné, je využívat pro cestování vzduchem. Přál si, aby se mohl prohlédnout v celé své kráse a na mýtině se objevilo velké jezero, s naprosto klidnou hladinou, která byla jako zrcadlo, sletěl trochu níž a konečně spatřil svůj odraz, byl uchvácen, působil majestátně a impozantně, nemohl se na sebe vynadívat, kroužil v malých kruzích a hleděl na sebe s ohromením. Harryho dominantní rysy zůstaly, jednalo se o smaragdově zelené oči a zbarvení srsti na čele připomínající jeho jizvu ve tvaru blesku. Opatrně přistál na zemi a složil křídla do polohy, která mu vyhovovala, pomyslel na přeměnu na člověka a opět se začal měnit. Musel se po této přeměně pořádně protáhnout, jak měl ztuhlé a napjaté svaly, provedl několik cviků, aby se mohl zase volně pohybovat, jak byl zvyklý. Ten den se přeměnil ještě několikrát, a poslední přeměna mu trvala jen několik vteřin a se spokojením zjistil, že už ani nepociťuje skoro žádnou bolest, na rozdíl od první přeměny. Po skončení tréninku se opět ponořil do svého jádra a nechal, aby mu komnata pomohla doplnit energii. „Dobrý den Harry Pottere, vidím, že jsi usilovně cvičil a trénoval, mám z tebe radost." „Dobrý den Moon, rád vás zase vidím." Moon se na chlapce usmála, a přišla k němu, jemně ho pohladila po tváři. „Jsi připravený začít s tréningem?" „Ano madam, jsem připravený." „Dobrá, ponoř se opět do svého jádra a nech otevřenou bránu nitrobrany, zpočátku to možná bude nepříjemné, ale když se nebudeš bránit a své štíty necháš vypnuté, nemělo by ti to ublížit, proniknu do tvé mysli a začnu tě tam učit kouzlům a znalostem magie. Až naše spojení ukončím, bude jen na tobě, aby sis všechno procvičil znovu, ale tentokrát se skutečnou hůlkou, nejen v mysli při našem tréningu. Až budu ve tvé hlavě, bude to vypadat jako sen, budeš tam moc kouzlit, a dokonce budeme mít možnost mezi sebou bojovat, ale neublížíme si, to ale neznamená, že nebudeš pociťovat bolest, když tě nějaké kouzlo zasáhne. A poslední výhoda tohoto mentálního výcviku je ta, že tam plyne jinak čas, je to stejné jako se sněním. Takže když budeme cvičit osm hodin, zde uplyne jen hodina, bylo by vhodné, kdybys tu trávil každou noc, pokud dokážeš spát, a přitom být přítomný ve svém magickém jádru, budeš moc trénovat během toho co spíš, navíc by tvé tělo regenerovalo spánkem a tvojí přítomností v Komnatě nejvyšší potřeby, takže bys po probuzení nebyl ani unavený a budeš-li spát osm hodin podstoupíš skoro tři dny tréningu." Harry se nejprve vyděsil, neuměl si představit tři dny učení během jedné noci a když si to spočítal, s hrůzou zjistil, že deset nocí mu nahradí měsíc učení, intenzivního učení, ani nepředpokládal, že by ho Moon šetřila, naopak, bude po něm chtít hodně. Přeci jen byl „Vyvolený" a musel se znovu postavit svému osudu. Se strachem, co ho bude ode dnešního dne čekat souhlasně přikývnul a ponořil se ke jádru a otevřel svoji nitrobranu. Probral se asi po hodině a měl v hlavě zmatek trvalo mu dobrých deset minut, než byl schopný zase normálně myslet. Právě zažil osmihodinový výukový program, který byl nesmírně náročný. Moon ho nejprve učila některá zapomenutá kouzla, která pak musel zkoušet, dokud jeho lektorka nebyla spokojená. Nebyla to jen kouzla obrany proti černé magii, jak se zprvu domníval, byla to kouzla ze všech předmětů, která se kdy na škole učila. Věděl, že se toho bude chtít naučit co nejvíc, a tak si nedovolil protestovat nad jakýmkoliv tématem, do kterého ho Moon zasvěcovala. Když si zkontroloval čas zjistil, že je dost pozdě večer, byl domluvený s Moon, že jejich velký tréning začne až následující večer. Dnes ještě bude spát na své koleji. Ale než se vydal do postele, chtěl se ještě jednou proměnit v Gryffa. Přemístil se pro to na kraj zapovězeného lesa, tak aby ho nemohl nikdo spatřit. Zavřel oči a soustředil se na přeměnu, která nastala skoro hned. Chlapec roztáhl svá velká, silná křídla a pomocí několika silnými pohyby se vznesl do vzduch. Vyletěl až nad koruny stromů a rozlétl se nad Zapovězený les. Nyní ve své přeměně rozeznával další různé pachy. Uvědomoval si, že některé patří obyvatelům lesa, neměl strach, že by mu něco ublížilo, byl tak vysoko, že ho žádný obyvatel nemohl ani zahlédnout. Naslouchal novým zvukům a po dlouhé době se cítil volný. Létání ho vždy uklidňovalo, ale tohle bylo ještě několikanásobně lepší. Nabral do plic ledový vzduch a vydal radostný řev, který vyplašil většinu tvorů v temném lese. Přistál na mýtině, kde, jak věděl, bylo stádo testrálů. Když položil všechny čtyři končetiny do měkké trávy a urovnával si křídla, opatrně k němu přišla jedna skupinka koní s mrtvolnýma očima a kožnatými křídly a hluboce se mu uklonily, stejně jako se on kdysi ukláněl Klofanovi. Harry jim gesto oplatil a pomalými kroky se vydal na průzkum této části lesa, kam si nikdo kromě Hagrida zatím netroufnul. Našlapoval tiše, aby vydával co nejméně hluku, jeho nové instinkty ho vedly. Pohyby mladého Nebelvíra byly jako by se pohybovala skutečná dvou set kilová kočka. Už, už se chtěl vrátit do hradu, když zaslechl vyděšené pískání, které bylo od nějakého malého ptáčka, rozběhl se tím směrem a viděl malého tvorečka, který se choulil za jedním kamen, a přitom vydával vyděšený skřehot. Nebylo divu, blížily se k němu čtyři velké Akromantule, které mohli svojí velikostí konkurovat Aragogovi. Vyběhl mezi pavouky a postavil své mohutné tělo nad ptáče, ani přesně nevěděl, proč riskuje pro tak malého tvora, ale něco mu říkalo, že by to mohlo být důležité. Akromantule se v tom okamžiku zastavily. Pak Harry nabral opět mrazivý vzduch do plic a výhružně zařval, tři ze čtyř pavouků se strachem stáhli o několik kroků, jeden si však nechtěl nechat uniknout večeři a odvážil se prudce přiblížit ke Gryffovi, než hlídal ptáče, Harry se lehce natočil a svoji silnou tlapou s drápy ostrými jako dýky rychle máchl po nebezpečným pavoukovi, zasáhl ho hned na poprvé a jedinou ranou tvora zabil. Harryho bělostné drápy projeli pavoukovi hlavou, jako by ťal horkým nožem do másla. To byl povel pro zbývající monstra, zaútočili na chlapce společně, Harry stihl znovu mocně zařvat, a přitom sekl prackou po nejbližším pavoukovi. Stejně jako tomu bylo u toho prvního, i tohoto zabil jedinou ranou. Poslední dva byli opatrnější než jejich bratři, přibližovali se pomalu a vypadalo to, jako by se domlouvali. V nestřeženém okamžiku zaútočili společně. Jednoho Harry dokázal zranit, když se mu druhý zakousl svými jedovými kusadly do zadní tlapy. Zařval bolestí a prudkým pohybem roztáhl křídla, čímž oba pavouky odhodil. Přistoupil k prvnímu a zabil ho jedinou ranou. Druhého, jenž se brzy vzpamatoval a teď prudce skočil na Harryho, zachytil chlapec v letu svojí lví tlamou a silou scvaknul čelist až pavoukovi ukousnul hlavu, kterou následně vypliv o kus dál. Bylo po všem, na louce nyní ležely čtyři mrtvé Akromantule. Harry udělal krok a cítil, jak ho levá zadní noha špatně poslouchá. „Asi začíná účinkovat jed." pomyslel si zhnuseně. Věděl, že má málo času. Otočil se k ptáčkovi, jenž měl černo-fialové zbarvení, opatrně jej uchopil čelistí, a i s tvorečkem prudce vzlétl k nebesům a zamířil rovnou do hradu. Přistál na pozemcích a z posledních sil se proměnil zpět do lidské podoby. Popadl ptáče do rukou a ve slabém měsíčním světle si ho prohlížel. Byl mu trochu povědomí, ale nebyl si jistý. Zhluboka se nadechl a přemístil se do komnaty nejvyšší potřeby. Která na něj byla již nachystaná. Harry vyčerpaně ulehl na měkkou trávu. „Dobby!" zvolal. Než se Harry nadál ozvalo se tiché puf a malý domácí skřítek stál vedle mladíka, „Potřebuji Severuse, rychle, prosím..." mladý Nebelvír se již třásl po celém, jak jed postupoval krevním řečištěm, Harry dýchal mělce a zrychleně a prosebně se podíval na skřítka, než ze sebe vydal zmatenou větu. „Kou...kousnutí Akromantule pr...prosím rychle." Dobby na nic nečekal, přemístil se pryč a o několik vteřin později stál nad mladým chlapcem v bezvědomí, všemi obávaný učitel lektvarů, který si prohlížel ránu na noze a nemohl uvěřit, že ten chlapec ještě dýchá, s přesností a precizností mistra lektvarů, jímž byl, podával Harrymu jeden lektvar za druhým a v mezičase čistil ránu kouzly a mastmi. Trvalo to skoro hodinu, než se Harry začal probouzet. Posadil se na křeslo, které si přál a trpělivě čekal, než se mladý student plně probere. „Dobrý den pane profesore, děkuji že jste mě našel a ošetřil." Snape se tvářil zmateně. „Harry, já tě nenašel, nechal jsi mě sem zavolat." „Zavolat pane? Nepamatuji se, že bych někoho volal..." pak se zarazil, vzpomínal si na les, na ptáče, na útok Akromantulí a pak na nic. „Harry, co se vlastně stalo, jak tě mohli tady na hradě napadnout Akromantule, a jak je možně, že po tom obřím kousnutí ještě žiješ, vždyť ten pavouk musel být větší než ty." Harry se při tom otřásl a pozorně se rozhlédl po prostoru, poznal to místo, komnata nejvyšší potřeby. „Pane, naházíme se teď v komnatě nejvyšší potřeby, je to tak?" „Ano Harry, myslím že ano, i když musím přiznat, že mě ta zeleň z počátku mátla. Přivedl mě sem Dobby, řekl mi, že jsi ho za mnou poslal, abych přišel, že tě pokousaly Akromantule." Harry začal pátrat v paměti, komnata mu pomáhala rychle nabrat fyzické zdraví i obnovu magického jádra. „Pane, asi vám budu muset něco vysvětlit, za prvé, když mě napadli ti pavouci, byl jsem o dost větší než oni a za druhé nenapadli mě ve škole. Byl jsem v lese." Snape se podíval na Harryho se směsicí otázek a výrazů. Byl matený? Naštvaný? Hrdý? „Harry, to mě přivádí k příšernému otázek, tak buď prosím tak laskavý a začni od začátku." Harry se lehce zachvěl nad nastalou situací a pak se usadil do meditačního sedu. Zhluboka se nadechl a dal se do vysvětlování. „Měl bych začít tím, můžu přemísťovat i v Bradavicích." Severus se podíval na chlapce s nedůvěrou, a tak Harry pokračoval. „Zničil jsem pomocí rodového kouzla viteály, které patřili Voldemortovi, a díky tomu, že jsem odstranil jen duši, zůstaly ty předměty nepoškozené. Nejprve jsem vrátil Diadém Heleně, ta mě zavedla k soše Roweny a já tak mohl vrátit jeden ze čtyř artefaktů patřící zakladatelům, když jsem vrátil i pohárek patřící Helze a medailon patřící Salazarovi, napadlo mě, že bych měl vrátit i meč, Dobby mi ho přinesl a já ho vrátil tam kam paří. Bylo mi řečeno, že jsem se stal strážcem Bradavic, a tak se můžu přemísťovat i zde. Ale to není všechno, o Vánocích jsem použil lektvar pro zjištění zvěromágské podoby a zde jsem svoji přeměnu trénoval, zvládl jsem ji a rozhodl jsem se trochu se provětrat, zamířil jsem do zapovězeného lesa, všechno by bylo v pohodě, nebýt toho, že jsem se rozhodl zachránit jedno malé ptáče před jistou smrtí, napadly ho čtyři velké Akromantule, zabil jsem je všechny, ale jedna mě stihla kousnout. Dopravil jsem se na hranice pozemků a pak se přemístil sem. Bylo to jediné útočiště, které mě v tu chvíli napadlo. Pak už si toho moc nepamatuji. Ani nevím proč jsem se rozhodl to ptáče zachránit, navíc si nejsem jistý, jaký druh ptáka to je, je mi sice povědomý, ale jsem zmatený. Když jsem slyšel jeho nářek, měl jsem nutkání mu pomoc." Harry se podíval na ptáče, které spalo vedle něho a jemně ho pohladil po ještě neopeřeném tělíčku. Snape se podíval tím směrem a vytřeštil oči. „Dobře Harry, věřím ti, a jsem přesvědčený, že ti dokážu říct co to je, ale nejprve bych chtěl vědět, v co se měníš." Harry se usmál na profesora lektvarů a zavřel oči, probralo ho, když Severus vykřikl a s hrůzou a obdivem pohlížel na Harryho. Chlapec si nyní uvědomil, jak musí být velký, protože byl minimálně jednou tak velký než Snape, Harry se musel položit, aby si s profesorem hleděli do očí. Zhluboka se nadechl a vydal pobavené zařvání. Pak se proměnil zpět. „Ty jsi Gryff? To je neuvěřitelné, víš, jak vzácné je být magickým zvěromágem?" „Čímže jsem?" „Jsi magický zvěromág, to znamená, že tvá podoba je magické zvíře." Harry se ušklíbl. „No asi hodně, podle toho, jak se tváříte." „Jenom jeden z tisíce zvěromágů má moc být magickým tvorem, a víš kolik je v naší zemi zvěromágů?" „Netuším." „Osmadvacet, včetně tvého otce, Síriuse, Petera a Holoubkové, samozřejmě je jedním i Minerva." Harry se zarazil, nikdy nepřemýšlel nad tím, jak je zvěromagie nepopulární odvětví magie. „Kolik bylo magických zvěromágů za posledních dvě stě let?" „Jeden, byla to jedna čarodějka z Bristolu, asi před sto padesáti lety, měnila se do Kelpie."