Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola čtyřicátá pátá-Regulus

Neměl jí to říkat tímto způsobem. Nemyslel to tak jak to vyznělo, ale své soukromí si střežil více než oko v hlavě. Věděl, že to Métis myslela dobře, ale nemohl, nedokázal ji nechat, po tak krátké době, co s ní žil pod jednou střechou, aby věděla o něm tolik.

Hleděl za ženou, která právě utíkala pryč. Ano, po tom všem mu byla jakýmsi způsobem blízká. Zažili podobné věci a chápali to, proč ten druhý jedná tak jak jedná. Nyní však tento člověk, který ho jako jediný dokázal jakž takž pochopit, utíkal pryč.

Ne, tohle opravdu nechtěl.

Černovlasý muž se otočil na patě a rozběhl se za ženou, která před chvilkou opustila tento dům.

Vyběhl z domu oním směrem, kterým ji viděl utíkat. Nevěděl však kam dál běžela, a tak se rozhodl běžet rovně lesem...

Černovláska utíkala lesem pryč. Po tvářích jí stékaly slzy bolesti a hněvu, které jí rozmazávaly zorné pole před sebou.

Proč by měla zůstávat někde, kde ji vlastně nikdo nechce a je jen na obtíž? Proč by si měla myslet o někom, že je její kamarád, aby nakonec zjistila, že není? Proč?

Myšlenka stíhala jedna druhou a černovláska plakala čím dál tím víc. Všechny emoce, jež se v ní nashromáždily za dobu tolika let se musely dostat nějako ven.

Sehnula se před stromem, avšak zakopla o kořen a padla na zem do jehličí. Věděla, že je až hystericky přecitlivělá a obzvláště po tom, co se stalo s jejím miminkem.

Opřela se o kmen stromu a přitáhla si kolena k sobě. Na ně si poté položila hlavu a tiše se rozplakala. Ne, už se do toho domu nevrátí. Nemělo to cenu. Severus je sice v bezpečí, ale nechce ji mít u sebe. A proč by taky měl? Vždyť ona by někoho takového, jako je právě ona, také nechtěla mít ve svém domě.

,,Métis," zašeptal tiše až moc známý hlas, který se z ničeho nic objevil vedle černovlásky. Ta však ani na nově příchozího neprohlédla.

Severus se s povzdechem posadil vedle ní a po chvilce váhání si ji přitáhl k sobě do náruče.

,,Víš že jsi strašný hajzl?" zašeptala Métis a ani mu nepohlédla do očí.

,,Vím," přitakal tiše Severus.

,,A já jsem neskutečná mrcha," vydechla černovláska a odtáhla se od černovlasého muže.

,,Pojď domů," odvětil místo čehokoliv jiného Severus bez zaváhání.

Métis k němu překvapeně vzhlédla. Opravdu to byl ten samý muž, který ještě před chvílí na ni tak nenávistně hleděl?

Severus se s povzdechem postavil a podal černovlásce před sebou ruku. Ta ji nejistě přijala a postavila se. Sklopila však pohled před oním mužem, který stál nyní před ní.

,,Pojď," řekl klidně Severus a neznělo to ani jako rozkaz, spíše jako prosba.

Métis se po chvilce zaváhání skutečně vydala směrem, odkud přiběhla na toto místo.

,,Nejsi mrcha. Bylo to nezbytné," zašeptal ještě Severus a poté i on se vydal zpět do domu...

Seděla na křesle schoulená do klubíčka. Nevěděla, jak by se po oné hádce měla zachovat, a tak jen tiše seděla a hleděla před sebe do prázdna.

Severus seděl kousek od černovlásky. Seděl uprostřed pohovky a hleděl do ohně před sebou v krbu. Ano, přehnal to a věděl to. Nebyl zvyklý se však omlouvat a ani to neuměl.