Říkali jí smrt |HP ff|

Kapitola dvacátá sedmá-Testrálové

,,Albusi, už jste to slyšel?" přiběhla profesorka McGonagallová do ředitelny. V rukou třímala nového Denního věštce, kde na úvodní stránce byla fotka těla Igora Karkarova.

,,Co myslíte, Minervo?" otázal se ředitel školy. Ředitelka Nebelvírské koleje před něho rozložila noviny, které otevřela na stránce, kde se psalo více o mrtvole nyní již bývalého ředitele Kruvalské školy. Brumbál si je vzal a pozorně se dal do čtení onoho článku.

Minerva se zanedlouho posadila a složila si obličej do dlaní. Tohle přeci nemohla být pravda. Vždy si myslela, že ty žvásty o tom, proč se smrtijedi bojí Pání zla a říkají jí Smrt jsou lež, ale nyní jejich obavy viděla na vlastní oči. Tělo Igora Karkarova bylo naleznuto znetvořené a bylona něm poznat, že jeho majitel ho opouštěl ve velkých bolestech.

Brumbál po chvilce odlžil Denního věštce a díval se někam do dáli. Doufal, že ty vraždy, co byla Métis nucena provádět nebyly tak hrozné. Nyní již však věděl, že opak byl pravdou. Právě teď i uvědomil více než kdy dřív, že její prosby byly opravdu ze zoufalství. 

,,Minervo, sama sobě to nemějte za zlé. Vy za to nemůžete," řekl nakonec starý kouzelník a povzbudivě se na svou kolegyni podíval.

,,Nemluvte mi o tom," napomenula ho jako nějakého studenty profesorka...

,,Jsem spokojen s tím, jak jsi splnila svůj úkol. Ministerstvo ho připisuje Blackovi," řekl spokojeným hlasem Pán zla a posadil se naproti své ženě. Ta si vychutnávala ranní kávu a po pochvale od jejího muže se i spokojeně usmívala.

,,To jsem ráda," odložila hrneček na stolek černovláska a vydala se ke svému muži, kterému si o chvilku později sedla na klín a při tom ho objala. Pán zla se nepatrně napnul.

,,Víš že tohle nemám rád," zasyčel vyhrůžně, za což schytal naštvaný pohled.

,,Takže mě od sebe budeš opět odhánět?" odsekla naštvaně Métis a její zelené oči se střetly s pohledem těch rudých.

,,Jsem pořád tvůj pán a ty mou autoritu tímto a celkově veškěrým dotekem snižuješ," zasyčel Pán zla a stejně tak jako jeho žena se zprudka postavil.

,,Takže říkáš, že se tě až moc dotýkám?! Hlavně že se ti to včera líbilo!" odsekla nasupeně Paní zla.

,,Jenže to je naprosto jiná situace," odsekl i Pán zla, ovšem ne tak rázně jako jeho žena.

,,Aha. A to mi tedy vystvětli v čem. Já si myslím, že to schazuje daleko více tvou autoritu," trvala si na svém černovláska a z očí jí šlehaly plameny hněvu.

,,Možná pro tebe, ale pro mě je to pouze ukojení lidské potřeby, což objímání rozhodně není," trval si na svém Temný pán, který zlověstně syčel.

,,Tak když to bereš takhle, tak až do odvolání si drž celibát. Mně to může tedy být konec konců naprosto u Merlinových vousů," pokrčila lhostejně rameny černovláska a než se její muž nadál, naštvaně odešla z obývacího pokoje a nezapomněla za sebou ani prásknout dveřmi...

,,Kam jdeš?!" zeptal se Pán zla naštvaně a chytil za předloktí svou ženu, která se chystala odejít.

,,Co je ti do toho," odsekla čarnovláska a snažila se mu vytrhnout.

,,Docela dost. Jsem tvůj manžel," zasyčel naštvaně Pán zla a svůj stisk ještě zesílil.

,,Vážně? Že se podle toho nechéváš," odsekla černovláska, které se konečně podařilo vytrhnout ze sevření Pána zla.

,,Já ti říkám, že nikam nepůjdeš!" rozkřikl se Pán zla právě ve chvíli, kdy jeho žena otevřela dveře a chystala se odejít.

,,Ty nejsi jediný, kdo tady rozhoduje," odsekla Smrt a práskla za sebou domovními dveřmi tak, že váza, jež byla na druhé straně chodby spadla na zem a roztříštila se na tisíce drobných střepů.

Černovláska šla svižným krokem poštěrkové cestě pryč od domu. Potřebovala se uklidnit a to co nejrychleji, jinak snad by vyhodila od povětří i celé Bradavice. Nechápala, jak si to k ní její manžel mohl dovolit. Věděla, co je zač, tedy ještě aby ne, ale přesto si byla moc dobře vědoma toho, že někde ve skrytu duše doufala, že ho dokáže změnit, aby si jí začal více všímat a myslet na ni.Místo toho se však stále k ní choval jako ke kusu masa, se kterým si může dělat vše, co si usmyslí.

Naštvaně za sebou zavřela černou bránu a rozhlédla se kolem. Sluncejiž sice dávno vyšlo na oblohu, ale bylo zakryto temně šedými mraky, které značily přichazející bouři. 

Métis se z hluboka nadechla a zavřela oči. Musela se odtud dostat pryč. Potřebovala změnu prostředí, ale nevěděla kam. Kam by měla jít? Do Bradavic nemůže. Kdyby se objevila u své matky, tak by to určitě také nepřineslo nic dobrého. Regulus je mrtev a jeho bratr jí ublížil. Že by šla za Albusem? Ne, tam již v žádném případě nikdy nevkročí. Broč vlastně nemůže do Bradavic? Mohla by se tam podívat do Temného lesa a nikdo by to nezjistil. Obzvláště nyní ne, když jsou prázdniny.

Hlubokým nádechem přerušila své uvažování a otevřela oči. Byla rozhodnuta. Vydá se do Temného lesa do Bradavic, aby si alespoň trochu vyčistila hlavu. Naposledy se tedy rozhlédla kolem sebe, než se poté s hlasitým lupnutím přemístila před bránu do Bradavic.

Jakmile se objevila kousek od Bradavic, spěšně se rozhlédla kolem, jestli ji náhodou někdo neviděl. Hned poté co se ujistila o tom, že jí nikdo neviděl, vzala na sebe svou neviditelnou podobu a vydala se vstříc zas a znovu Bradavicím, onomu místu, kde se zrodily, ale zároveň i zemřely její sny, tužby a přání...

Byla jižhluboko v lese, když se konečně odvážila vrátit si zpět svou vlastní podobu. Sem již chodilí opravdu málokdo, spíše nikdo. Černovláska se rozhlédla kolem. les působil temně až děsivě. Tak by ho popsala, kdyby byla normální, jenomže ona již dlouhou dobu touto vlastností neoplývala.

Rozvážným krokem se vydala opět na cestu přes Temný les. Možná, že by jí měl běhat mráz po zádech, jenomže to se nedělo. Místo toho se ona žena zastavila a pozorovala tvory před sebpu. Viděla je poprvé v živtě, ale přesto se jí zdálo, že již o nich někdy slyšela. Vypadali jako koně s křídly, ale pegasové to rozhodně nebyli. Do oněch bílích dtvoření měli ptávě tito tvorové ještě opravdu hdně daleko. Přesto však na nich bylo něco zvláštního, co dokázalo upoutat pozornost i této ženy.

Métis se vydala pomalým krokem ke tvorům. Vydali, že nemají o ní zdání, ale černovláska tušila, že právě ono zdání klame. Tušila, že tvorové o ní vědí, ale nevěděla, jestli se jí budou bát, anebo jestli na ni budou útočit.

Z ničeho nic k ní jeden z těch prazvláštních tvorů zvedl hlavu. Métis se zastavila a snažila se nemrkat. Nevěděla, jestli to, co platí na hypogrifa bude platit i na tvora před ní, ale za pokus to stálo. Tvor se k ní po chvilce rozešel a zvědavě si ji prohlížel. Métis k němu opatrně natáhla ruku a čekala, jak bude tvor reagovat. Kůň si k ní přičichl a poté se na ni nejistě podíval.

,,Už ani nepočítám, kolik lidské krve mám na svých rukou," povzdechla si černovláska a opatrně stáhla dlaň zpět k sobě. Tvor zafrkal, otočil se a odběhl zpět za svým stádem.