The Hogwarts princess

The truth

Natočila jsem hlavu nevěřící svým uším. "Prosím? Vy jste použil na moje rodiče kletbu, která se neopouští, poslal je daleko do světa lidí, aby jim nebylo pomoci a ještě ode mě čekáte, že si vystačím s touhle odpovědí?!"

zuřila jsem. Upřímně a opravdově. To fakt nemůže myslet vážně. Protože tohle mi prostě nestačí. To není ani minimum toho, co by mi stačit mělo. Měla jsem chuť na něj použít stejnou kletbu, jakou on použil na ně. Někde jsem četla, že k její vyvolání pouze stačí, aby člověk opravdu moc chtěl. Aby měl zlý a upřímný důvod k tomu, aby dotyčnému tolik ublížil.

A věř mi nebo ne, všechno jsem splňovala.

Ale asi jsem na to neměla. Přišli by na to, kdo to udělal. A to bych neunesla. Tudíž jsem kletbu Cruciatus rovnou vyřadila z možných řešení.

"Asi Vám nic jiného nezbyde," ušklíbl se a to mi už přetekl pohár trpělivosti. Vytáhla hůlku a použila kouzlo, které jsem se naučila sama. Fungovalo stejně jako Wingardium Leviosa, ale platilo na živé objekty. štěstí pro mě, že jsem si nepamatovala jeho název, protože bylo neverbální.

Newch okamžitě vyletěl ke zdi, kompletně překvapený. "Nechte toho!"

"Co za to?," naklonila jsem hlavu doprava a všimla si, jak ministr sahá do kapsy pro jeho hůlku. "Jak chceš," povzdechl si a už jsem viděla, jak na mě sešle něco horšího, než tohle malé zaklínadlo.

"Expeliarmus!" uslyšela jsem najednou za ebou a Newchova hůlka odletěla pryč. Ohlédla jsem se na svého záchrance. Doufala jsem v toho blonďatého kluka s šedýma očima, upřímně ano. I když se mi to vůbec nelíbilo.

Ale nebyla jsem zklamaná, když jsem tam uviděla svého blízkého přítele s jizvou na čele.

"Harry Potter," vydechl ministr s údivem a mně se na tváři vytvaroval úsměv. Další. Hned jsem se cítila silnější.

"Mluv, Newchi," pobídla jsem ho a cítila na sobě Harryho pohled. neptala jsem se ho na nic, protože jsem potřebovala věřit tomu, že to byla prostě součást plánu. "Nic Vám neřeknu, děcka."

Na to jsem se na Harryho podívala a nemohla jsem si odpustit kousnutí do rtu, když mu hned vyrazil naproti s hůlkou namířenou na jeho krk. Páni, kde se to v něm bralo?

Ale dokázala jsem si odpovědět sama. To Harry byl jediný, kdo mě chápal. I on o své rodiče přišel, i když naši stále ještě pravděpodobně žijí. Musel vědět jaké to je, když se něco takového přihodí.

"Tak fajn, tak fajn!"

Nadechl se a spražil pohledem mě, ne Harryho. "Takhle u nás ve světě trestáme zloděje. Vlastně měli štěstí, mohl jsem je rovnou poslat do Azkabanu! Takhle jsem jim prokázal milost," prskl po mně jako bych byla pes.

"Milost? Tomu říkáte milost?" měla jsem na krajícku od slz, ale byla jsem rozhodnutá, že před ním brečet nebudu. A díky převládajícímu vzteku se mi i dařilo to udržet na uzdě.

"Co ukradli tak vzácného?" uslyšela jsem Harryho a upřímně jsem doufala, že neřekne to, co jsem si myslela. "Diadém. Diadém Roweny z Havraspáru, pane Pottere." Teď už jsem slzy na tváři cítila. Protože jsem věděla, že to nebyla chyba mých rodičů.

"Ztracený diadém?" zamrkal Harry a ministr přitakal. Na to se podíval na mě.

Už ve třetím ročníku se vyučuje, čím jsou artefakty původních zakladatelů tak zvláštní. Slouží lidem svých kolejí, u meče Godrika Nebelvíra to dokonce funguje tak, že se objevuje vždy na pomoc. Nelze ho tak ztratit.

Diadém Roweny z Havraspáru byl ztracený už desítky let. To, že ho někdo vůbec našel, je docela šokující. Ale že ho nalezli zrovna dva havraspárci, to není náhoda. A to Harrymu hned došlo.

"Dávejte si na tu holku pozor. Jedná se o nebezpečné dítě, pane Pottere," zašeptal, ale ozvěna to donesla až ke mně. "Co?," nechápal.

"Vaše přítelkyně je unikátním exemplářem zkřížení původní havraspárské rodiny a dynastie Grey." Zavřela jsem oči.

Takhle to dál nejde.

"Harry, pusť ho," promnula jsem si kořen nosu a on mě poslechl. Splnila jsem to, proč jsem přišla. Vím, za co byli moji rodiče odsouzeni ke zbytku života na lůžka pro blázny. Za křivé obvinění. Měl to být Jack. Ale není.

Nenáviděla jsem svého bratra, protože nebýt jeho sobeckým kouskům, nikdy by se to nestalo. A já bych dost možná stále žila svůj nudný život v Londýně.

Jenže tak to prostě bylo.

"Půjdeme?" podívala jsem se na něj zespod řas, jelikož jsem si nevšimla, že došel až ke mně. Přikývl a jako správný přítel se na nic neptal.

"Já tě najdu, Anne," řekl nakonec ministr, který stále rozdýchával mou magii. To jsem nemohla riskovat. Jistě, Remus by mě ochránil a přes Bradavice by se ani vůbec nedostal, ale stejně. Takže jsem se neudržela a otočila se na něj.

"Obliviate," zaklela jsem a ministr ihned na skutečnost, že moje maličkost existuje, zapomněl. "Pojď," zatahal mě za ruku Harry a já se nechala vést zpět ven rychleji, než si vůbec všimnul, že mu nějací teď už cizí lidé stojí v obýváku.

Chtěla jsem odejít, vážně. Z toho domu mi bylo zle. Ale musela jsem se na konci ulice ještě zastavit. "Co se děje, Annie?" zeptal se vlídně.

Na to jsem se mu zadívala hluboko do očí a hledala v nich souhlas pro to, co se chystám říct nahlas. Dokonce mi vyschlo v krku z toho, jak strašně se teď ponížím.

"Harry, já potřebuju mluvit s Dracem..."