The Hogwarts princess

Traitor

Vypráví Anne
"Draco stůj!," křičela jsem, jak jsem to jen dokázala, ale nešlo ho zastavit. Běžela jsem za ním, chtěla ho obejmout nebo se aspoň zeptat, co se děje. Jenže on mě nenechal na něj ani promluvit.

Následovala jsem ho do skryté věže. Vlastně ani skrytá nebyla, žáci jí tak jen říkali, protože do ní nikdo chodit nesměl a všichni jí považovali za nepodstatnou. Trošku připomínala věž nejvyšší potřeby, protože se tam taky po zemi válelo hodně bordelu. Při vstupu mi naskočila husina. Jednak ze strachu, druhak ze zimy. Poznala jsem, že tam opravdu už nějakou dobu nikdo nechodil. A možná právě to mi nahánělo takový strach.

"To nemůžeš pochopit, že když s tebou nemluvím tak ani nechci, abys mě pronásledovala?!," zakřičel na mě tak hlasitým tónem, že jsem strachem nadskočila. Draca jsem viděla naštvaného nespočetněkrát. Přeci jenom z nás byli nejdřív nepřátelé, ale já měla zato, že už ho tak nikdy neuvidím. Nebo jsem si to možná spíš jen zbožně přála.

"Co se stalo?," vypadlo ze mě, když jsem se snažila pořádně přefiltrovat agresi v jeho očích. Moc to nešlo, protože jsem si odvykla ho tak vidět.

"Nech mě být Anne," zavrčel a začal se přehrabovat v bordelu. Zvuky, které při tom harampádí až nechutně narušovalo ticho. Trochu to bolelo do uší, ale nějak jsem se na to nesoustředila. "Já tě nechám být až mi řekneš proč!," dupla jsem si. Nebavila mě hra na tu ubohou, protože ačkoli jsme spolu už oficiálně byli a já znala každý centimetr jeho těla, nedokázala jsem tam zůstat jen nehybně a bez reakce stát. Nedokážu říct, že jsem ho takhle neznala. Naopak, tohle byla podoba, kterou jsem poznala jako první. Ale odvykla jsem si na to a neměla jsem v plánu si znovu zvykat.

"Tomu bys nerozuměla," řekl s hlasem, jehož stopy pohrdání mi dodávali pocit, jakoby mi vyrval srdce z těla a zašlapal ho do země. Nechtěla jsem být hysterka, takže jsem radši zatnula zuby a rychle zamrkala přicházející slzy. "Zkus to," zkousla jsem si ret a čekala na jeho reakci.

"Ty víš všechno nejlíp paní dokonalá!," zavrčel na mě chladnokrevně. To už jsem to nevydržela a nechala slzy téct. Opatrně jsem se k němu přiblížila a vzala jo za ruku, jenže on se hned vysmeknul.

"Co ti zase přelítlo přes nos?!," zakřičela jsem tak nahlas, že se mi na konci hlas úplně zlomil. Draco se na mě díval pohledem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Vypovídal o zatracenosti, ale sebevědomosti zároveň. Jakoby se mě chtěl přes svou vůli zbavit.

"Prostě se do mě přestaň navážet! Už mě unavuje, jak se na mě furt dokola věšíš," zašeptal agresivně.
"Draco-," snažila jsem se dál, ale nějak jsem na to neměla sílu. "Už nikdy nevyslovuj moje jméno...," vypadlo z něj. Zkoušela jsem se mu podívat do očí, ale přes vlasy a sklopenou hlavu jsem je nějak nemohla najít. Něco mi říkalo, že tím zakrýval slzy, ale nevěřila jsem tomu.

"To myslíš vážně?," kousla jsem se do rtu jak nejsuverénněji jsem dokázala. "Já přísahám Bohu, jestli je to kvůli tomu pranku...," udělala jsem od něj krok dál, když nic neříkal.

"Tys mě jenom využíval!," zasyčela jsem s mokrýma tvářema. Musela jsem mít řasenku snad úplně všude, ale to mi bylo upřímně úplně jedno. "Ty proradnej, zasranej lháři! Já myslela..." Bouchala jsem ho do hrudi, dokud rychle nechytil mojí pěst, čehož jsem se strašně moc lekla. "Tos myslela špatně Anne," přecedil skrz zaťaté zuby a pak svůj pevný stisk pustil.

Neuvěřitelně jsem se na něj podívala. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ho mohla někdy mít ráda. Že jsem ho vůbec někdy nechala sahat na moje tělo. Že jsem ho někdy nechala říkat moje jméno, jako bych mu patřila. Celou tu dobu, co jsem se do něj zamilovávala, mě jenom využíval. A já ho nechala.

S naprostým zklamáním jsem odběhla z věže a utírala si hřbetem ruky ledové slzy. Našla jsem si první místo, ve kterém jsem byla sama. Teda, všichni se stále ještě přežírali na večeři a dvojčata mě dost možná ještě hledali, ale ani tak nevěřila tomu, že bych někde mohla být opravdu úplně sama.

Sedla jsem si pod svůj strom na dvoře. Chtěla jsem si pobrečet, jenže klasicky okolo někdo šel. Měla jsem štěstí, protože to byl Harry. Musela jsem si oddechnout, že to byl zrovna on, ale i tak jsem se snažila být co nejmíň potichu.

Jenže Harrymu neunikne vůbec nic a hned jakmile zaměřil, že někdo brečí, okamžitě se mým směrem otočil. "Annie!," doběhl ke mně. Najednou se ve mě rozpustila všechno, co ho chtělo vyhnat a zavinula jsem se mu do medvědího objetí. Harryho mikina mě hřála, ačkoli jsem jí ani neměla na sobě. Byla okamžitě zmáčená od mých slz, ale Harrymu to očividně ani trošku nevadilo. Jednou rukou mě obklíčil okolo pasu a druhou mě hladil po vlasech.

"Zlatíčko, co se stalo?," zašeptal mi do ucha a bylo na něm poznat, že ho to opravdu zajímá. Popotáhla jsem a hluboce se nadechla. V krku se mi vytvořil knedlík, který pocitově blokoval moje hlasivky od promluvení. Ale i tak jsem dokázala mluvit: "já...pohá-dala jsem se s...s Dracem." Snažila jsem se nebrečet, fakt že jo. Jenže to nějak nešlo zastavit.

Na Harrym bylo očividné, že se hodně naštval. Už tomu naznačoval jenom jeho stisk a to jsem mu neviděla do tváře. "Já ho zabiju," zabručel a já neodolala smíchu. On to nejdřív nechápal, ale taky se zasmál.

Chvíli jsem tam s ním jen tak ležela, dokud mě jeho vlídná a trpělivá slova neuklidnila. "Řekl, že mě nikdy nechce vidět," prolomila jsem ticho. Poposedla jsem si, abych mu viděla do obličeje, čímž jsem přerušila objetí. Harry se kousnul do rtu, protože věděl, že by svýma nenávistnýma poznámkama všechno zhoršil.

"Budeš si s ním muset promluvit až vychladne," řekl mi skrz zaťaté zuby a já na něj vykulila oči. "Ale no tak! Annie víš, že to říkám nerad, ale s Malfoyem jsi vypadala...šťastně. Možná až moc."

Přemýšlela jsem, jestli mě víc zarazilo to, co teď řekl nebo fakt, že při tom neprojevil ani trochu znechucení. Potěšilo mě to, protože mi tím poskytoval určitou útěchu. Dodával mi pocit, že je Harry pravý kamarád.

"Ne," odmítla jsem s těžkým srdcem a Harry se očividně zarazil. "Já pro tebe dal takovouhle oběť a ty že ne?," zvedl obočí a já se upřímně rozesmála.

"Zasloužím si aspoň vědět proč?," pozvedl koutky rtů nahoru. "Kvůli Dracovi jsem zameškávala mnohem důležitější věci," odpověděla jsem mu. "Jo, mě," zazubil se a já se musela zasmát.

"To hlavně," setřela jsem si slzy. "Ale?," sjel obočím směrem nahoru. "Ale já měla na mysli svoje rodiče. Protože jsem ještě furt nezjistila, co se stalo."