The Hogwarts princess

Under breath and tears

Vypráví Anne
"Krásný prstýnek," pochválila mi stříbrný kroužek Luna a zaujatě si ho prohlížela. Usmála jsem se a poděkovala. Po Vánocích mi bylo o dost líp. Samozřejmě jsem stále myslela na rodiče a kvůli nim vybrečela litry slz, ale měla jsem čas nad tím vším přemýšlet. To, co se jim stalo bylo určitě z nějakého důvodu. A já musím zjistit z jakého. Co ukradli tak důležitého, že jim vymazali paměť a použili na ně kletbu Cruciatus? Opravdu by mě to zajímalo. Ale nebyla jsem si jistá, jestli mám dost sil na to ty informace najít.

"Haloo Anne jsi s námi?," mávala mi před obličejem Ginny. Zvedla jsem zrak a nenuceně se pousmála, abych nevypadala tak mimo. "Odkud ho máš?," vzala do ruky mou dlaň a prohlížela si prsten z blízka.
"Dostala jsem ho k Vánocům," vysvětlila jsem a pohlédla na stříbrný prsten s vyrytým nápisem princezna. Neměl na sobě žádné kameny nebo tak, byl to vyloženě jenom kroužek. Ale byl hrozně nádherný.

"Od koho? To muselo stát majlant! Nebo si to můžete dovolit?," vyhodila Ginny svoje obočí směrem nahoru. Můj zrak se najednou zabodl někam před sebe do vzduchu. Na prázdno jsem polkla. Ginny ani Luna neví, co se mým rodičům stalo. Proto mě to asi tak zasáhlo. Cítila jsem, jak mi začínají vlhnout oči.

Vytrhla jsem jim ruku. "Od Draca," zašeptala jsem skoro neslyšitelně. "Promiňte holky, už musím běžet," řekla jsem se zadrženým pláčem a utekla od nich pryč. Něco na mě ještě křičely, ale já je nevnímala.

Nedávala jsem pozor. Nevěděla jsem kam běžím, ale prostě jsem běžela. A najednou jsem do někoho prudce narazila. "Promiň," pípla jsem. Měla jsem obrovský strach. Otočil se na mě totiž kluk s tmavou pletí a krátkými tmavými vlasy. Nebyl vyšší než třeba Draco, ale stále byl vyšší než já.

"Kohopak to tu máme?," ušklíbl se Blaise a olízl si spodní ret. Měla jsem strach a tak jsem se nezmohla na víc než jenom prostě zírat. Bála jsem se, že mi něco udělá. Ušklíbl se a natiskl se na mě. Mě tělo se napnulo a já zavřela oči. "Co takhle se ulít z hodiny?," zašeptal nalepený na můj bok zkousávající můj ušní lalůček. Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas.

Ale to jsem dělat neměla. Vzal mě pod krkem. Zablokoval tím mé dýchací cesty. Něco mi říkal, ale já byla zaneprázdněna uvolňováním mého krku. Budu tam mít modřinu. Pak mě pustil a já spadla na kolena na zem. Dýchala jsem, jako bych měla v plících písek. Nešlo to zrovna dobře. Ještě jsem ani nestihla sladit dech do pravidelných oddechů a už mě bral pevně za paži a táhnul někam pryč.

Šli jsme asi dvě minuty. Snažila jsem se mu vzpírat, ale bylo to k ničemu. Držel moji ruku tak pevně, že jsem se bála, aby mi tam proudila krev. "Blaisi sakra pust mě!," křičela jsem, ale nevšímal si toho. Nikdo nás neslyšel, všichni už byli dávno na hodinách. "Blaisi prosím," škemrala jsem. On se otočil a chytl mě za zadek. "Líbí se mi když prosíš," zašeptal, když můj zadek stiskával. Jeho doteky mi byly víc jak nepříjemné, každé místo, kde se mě dotkl, jako by bylo špinavé a odporné. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale vůbec to s ním nehlo.

Akorát se naštval.

Dotáhl mě do jeho pokoje. Když uvolnil stisk mojí paže, aby mohl zabouchnout dveře, chtěla jsem využít situace a utéct. Ale on mě nenechal, místo toho mi vrazil silnou facku. Než jsem se stihla skácet k zemi tak mě vzal a odhodil na postel jako kus hadru. "Pomoc!," zakřičela jsem, ale to se mu nelíbilo a vrazil mi další. "Nikdo tě neuslyší princezno, všichni se učí," zašeptal a lízal moje tváře. Bylo to nechutný.

"Neříkej mi princezno! Na to nemáš právo!," štěkla jsem po něm a trhla hlavou, aby toho nechal. On vzal obě moje ruce a přišpendlil je nad mou hlavou. Nemohla jsem se hýbat. "Teď jsi jenom moje," zavrčel a přitiskl svoje tělo na to moje. Do mého citlivého místa mě tlačila jeho erekce. Věděla jsem, co chce udělat a nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem nic dopustit.

"Pomoc! Pomoc prosím!," zakřičela jsem z plných plic, ale žádná odezva se neozvala. Hrozně jsem se bála. Bránila jsem se jak to šlo, ale bylo to houby platný. Blaise se přisáhl k mému krku. "Prosím nech mě být!," kroutila jsem se a snažila nevnímat jak je na mě namáčklý a jak nepříjemný to je.

Když ho můj krk přestal bavit přesunul se níž. Doslova mi roztrhnul mojí košili a přisál se na můj hrudník. V ten moment mi začali po tvářích téct slzy. Nekontrolovaně jsem začala vzlykat, už jsem to vzdávala, nemělo cenu se bránit.

Blaise se odtrhl. "Stejně už ti kromě bratra nikdo nezbyl," prohodil. Najednou jsem se zarazila. Jak ví o mém bratrovi? "Jak víš o mém bratrovi?," vytrhla jsem svojí ruku, ale on ji zase vzal.

"Jak myslíš kočko?," zašeptal. Draco. Nechtělo se mi tomu věřit. Mé největší tajemství. Já kráva mu věřila! Jak jsem mohla věřit někomu tak hrozně podlýmu? Ale zároveň nemůžu uvěřit, že by to někomu opravdu řekl. Proč by mě zrazoval? Kurva!
Byla jsem hrozně naštvaná a smutná. Nemyslela jsem na to, že to mohlo být nedorozumění nebo tak...

Jenom jsem myslela, jak kluk, který se mi tolik líbí, mohl říct něco tak důležitého někomu, jako je Blaise?

Blaise mě ale z mého přemýšlení vytrhl, protože sjel svojí rukou pod mojí sukni. "Pomoc!," vykřikla jsem naposledy. Už jsem neměla tak silný a sebejistý hlas. Dost se mi lámal. Nechtěla jsem, aby tu došlo k něčemu, co jsem nechtěla.

Ale měla jsem štěstí. Najednou se rozrazily dveře. A stál v nich on. Byla jsem na něj tak strašně moc naštvaná, ale chtěla jsem, aby mě vysvobodil.
"Draco!," vydechla jsem vděčně. Sledovala jsem, jak Draco běží k posteli. Sundal Blaise ze mě a shodil ho k zemi. Začal se s ním pěstmi být. A při tom na něj řval, ať už se mě nikdy nedotkne, že si mě vlastnoručně pohlídá atd.

Bylo to hezký, to co říkal. Dokonce jsem tomu i věřila, protože se mi z hlavy vypařila vzpomínka na to, co udělal. Všude na zemi byla Blaisova krev. Když jsem se vzpamatovala, skočila jsem z postele a zadržela Dracovu další ránu.

"Draco nech ho. Už je poučenej," špitla jsem. Poslechl mě, vstal, naposledy do něj nemilosrdně kopnul a pomohl mi na nohy. "Ještě jednou se na ni jenom podíváš a nepřežiješ to!," zavrčel naposledy. Ale já byla moc slabá a nedokázala jsem vstát. Nekontrolovaně jsem se skácela na postel. Draco se ke mně hned nahnul a okamžitě mě vzal do náruče a odnesl k sobě do pokoje.

Až když jsem ležela zase u něj v posteli mi došlo, že mám na sobě jen podprsenku a sukni. Byla jsem v šoku. "Počkej, seženu Hermionu," panikařil. Byl očividně hodně moc naštvaný. Nedivila jsem se. Taky jsem byla. Ale já se nahla k němu a chytila ho za ruku. "Zůstaň tady prosím," zaškemrala jsem pod návalem nových slz.

Draco se bez rozmýšlení rozvalil na druhou půlku postele. Chtěl mi dopřát komfort. Ale ačkoli jsem byla naštvaná na něj jako nikdy, potřebovala jsem cítit u sebe něčí přítomnost. A u Draca jsem se cítila totálně v bezpečí. Nečekal to, když jsem se k němu přitulila do objetí.