The Hogwarts princess

The sorting ceremony

Vypráví Anne
Do očí mi svítilo sluníčko, jak jsem ležela na zemi. Proto jsem si promnula oči a díky tomu jsem mohla vidět jak mi někdo podával ruku.

Přijala jsem ji a ten kluk mi pomohl vstát. "Díky," zasmála jsem se. A podívala se mu do očí.

Takhle nádherný oči jsem v životě neviděla. Měl je šedé, ale měl v nich i trošičku modré. Padaly mu do nich světlé blond vlasy, jenže takhle světlou barvu moc lidí přírodně nemá.

Oba jsme si vzájemně hleděli do očí. Pro mě to teda bylo trochu těžší, protože byl asi o hlavu vyšší než já. Proto jsem si všimla, jak mu černý oblek krásně zvýrazňuje světlou pleť.

Chvíli jsme takhle prodlužovali oční kontakt. Pak ale uviděl, jak přichází nějaká parta lidí. Nejspíš jeho přátelé. Utnul kontakt a jen šel pryč. Když udělal dva kroky ode mně, ještě jednou se na mě podíval a jen prohodil: "dávej bacha na cestu." A s těmito slovy odešel.

Dávej bacha na cestu?! Co to má být? Přemýšlela jsem nad tím. Moc hodné to nebylo. Než jsem stihla něco udělat, přiběhla ke mě Hermiona.

"Kdes byla?" Neodpověděla jsem jí, místo toho jsem ukázala na blonďatého kluka, který byl už celkem daleko od nás: "Hermiono, kdo to je?" Hermiona se podívala na koho ukazuju. Chvíli na mě jen blbě zírala, ale pak se mě zeptala na důvod.

Mykla jsem rameny: "přišel mi...milý? Asi..." Hermiona se rozesmála. To přilákalo pozornost Rona, který za nimi přiběhl. "Co se tady děje?," podíval se na Hermionu. Ta zvedla hlavu: "Annie si myslí, že Malfoy je milý."

"Takže Malfoy. Ten Malfoy, o kterém jste mluvili ve vlaku?," zeptala jsem se a vybavila si, co o něm říkali: zlý, nafoukaný a neohlíží se na ostatní. To mi k němu moc nesedělo. Ale jejich jednohlasné jo mi otázku zodpovědělo.

Když se přestali tak nesmyslně smát, nastoupili jsme do kočáru...teda řekněme, že to byl kočár. Jeli jsme takhle ve třech a ještě se s námi svezla jedna další dívka, která se představila jako Luna (sorry, ale ten českej název nemůžu vystát)

Řekla jsem, že mě těší. Chvíli jsem poslouchala o čem se baví. Ale myšlenkama jsem nemohla přestat myslet na ty oči. A na něj celkově. Bylo to tak 5 vteřin, co jsem mu koukala do očí, ale to mi stačilo na to, abych si je zapamatovala. Kdo to je?

Z přemýšlení mě vytrhli moji přátelé, kteří se mě na něco ptali. Nevěděla jsem na co, tak jsem zaimprovizovala. "Jak to mám vědět?" Hah, v hlavě to znělo líp. Svůj zrak jsem ale obrátila na Lunu: "promiň, v jaké jsi koleji?"

"Havraspár," řekla tiše. Nejdřív mě překvapilo, jak strašně klidná je. Ale pak mi to došlo. "Tak to budem nejspíš spolu. Ode mě se čeká, že budu taky v havraspáru," usmála jsem se na ní. "Co tím myslíš?," zamračila se. "Oba moji rodiče byli v havraspáru. Takže já budu nejspíš taky."

"Tvoji předci neurčují do jaké koleje patříš. Naopak, celé je to na tobě!"

Po nějaké době jsme dorazili do hradu. Hned po příjezdu jsem svoje zavazadla dala prefektům a šla do hlavní síně.

Hned jsem byla vyvolaná jako první. Ten adrenalin jsem cítila po celém těle. Snadno jsem vyběhla schody nahoru a posadila se na židli. Hodila jsem si nohu přes nohu, aby nebylo tak znát, jak moc jsem byla nervózní. Já sice věděla, že budu v havraspáru, ale sama jsem tam jít nechtěla. Havraspárští mi připadali jako šprti a že si moc neužívají. Já vím, zní to divně, ale já se fakt nerada učím.

Než mi profesorka McGonnagalová nandala na hlavu moudrý klobouk, podívala jsem se na Remuse. Jedním okem na mě od stolu učitelů mrkl, tím mě posílil.

Pak už jsem jen poslouchala, co o mě klobouk říká. Všechno do puntíku sedělo. Věděl o mě snad víc než já sama. Ale pak vykřikl něco, co jsem rozhodně nečekala.

"Nebelvír!"

Můj šok byl na mě nejspíš hodně znát. Všichni mi zatleskali a já si pohledem našla Hermionu. Usmívala se na mě jako sluníčko. Dokonce jsem u stolu zmijozelu našla i Draca. Nejspíš mě viděl, jak na něj koukám, takže odvrátil pohled. Nevypadal moc vesele. Spíš naopak.

Seběhla jsem rychle schody. Běžela jsem za Hermionou, ta mě přátelsky obejmula. Z nás budou dobré kamarádky. Ron mi popřál k nebelvíru, ale Harry tu nebyl. Chtěla jsem si sednout, ale někdo zavolal moje jméno. Uviděla jsem ty dvojčata z toho vlaku, jak chtějí, abych si sedla k nim. Hermioně jsem se omluvila a šla si k nim sednout.

"Gratulujem k nebelvíru!," řekli naráz. "Díky," zasmála jsem se tomu. "Ale nějak mi unikla vaše jména." "Já jsem George," začal jeden. "A já Fred. Anebo naopak," dokončil to ten druhý. "Stejně nás nerozpoznáš," doplnil ho bratr. Zasmála jsem se tomu a pustila se do jídla.