Be my Omega✔️

98.

Připadal jsem si strašně divně. Poslední co jsem si pamatoval bylo, když jsem skočil po Harrym a najednou se probudím a vidím, jak mi někdo táhne pryč Akiru. Vůbec se mi to nelíbilo, takže jsem se nějak vyhoupl na nohy a loktem jsem silně trefil nějakého chlápka do žeber. K mému překvapení to s ním seklo, což jsem ani nečekal. ,,Nechte ho být ..." Zachraptil jsem a samotného mě překvapilo, jak stuhlé hlasivky jsem měl. Akira se usmál a se slzama v očích se vymanil z jejich sevření. Hned jak to bylo možné, tak mi skočil kolem krku a já měl co dělat, abych to vůbec ustál, připadal jsem si strašně slabě. To ale neměnilo nic na tom, že jsem ho měl u sebe a bylo to něco, co jsem přesně potřeboval. ,,J-Jsem tak rád že jsi v p-porádku." Zakňučel a ještě víc mě zmáčkl, jestli to teda vůbec ještě šlo.
,,To já taky." Řekl jsem a vtiskl jsem mu pusu do vlasů. Pak si to ale do místnosti nakráčela nějaká ženská s chlapem. Ona probodla pohledem Akiru, který jen sklopil uši a zavrtal mi hlavu do krku, no a ten chlap si mě zkoumavě prohlížel.

Do místnosti vkročila ta sestřička s doktorem a já se radši víc natiskl na Masara. ,,Pane Akiro, potřebovali by jsme s vaší Alfou probrat pár osobních záležitostí. Mohl bych vás poprosit, aby jste opustil místnost ?" Zeptal se ten doktor a já si povzdychl. Nikam se mi nechtělo, ale když už jsem chtěl kývnout, tak mě Masaru pohladil ve vlasech. ,,Prosím, nechte ho tady. Stejně bych mu pak všechno řekl." Pronesl Masaru a já hodil očkem po tom doktorovi. Ten si promnul spánky a nakonec s povzdechem souhlasil. ,,Ale teď se posaďte, musíte být unavený." Dořekl a Masaru kývl.

Pustil jsem svou lištičku a následně jsem si ho opět chytil za ruku. Opravdu jsem se cítil slabě, takže jsme se odebrali na postel, která zde byla přistavená. Na můj vkus seděl Akira moc daleko, takže jsem si ho vyhodil na klín, kde se ke mě roztomile přitulil. Až teď jsem si všiml jak pohubl ... A já vlastně taky. Jak dlouho jsem byl mimo...

,,Masaru ? Co to vlastně furt držíš v ruce ? Všiml jsem si toho když jsem byl u tebe." Zeptal jsem se, když jsem si všiml stále sevřené pěsti, kterou si mě držel u sebe. On párkrát překvapeně zamrkal a následně ruku rozevřel. ,,To je..." ,,Kdy jsi ho stihl vzít ?" Skočil jsem mu do řeči a opatrně si vzal prstýnek, který jsem po něm hodil ještě u Harryho doma. ,,Já ani nevím že jsi si ho sundaval... Co se vlastně stalo ? Proč jsme tady ? Kdo jsou ti lidi ? Jak dlouho jsem byl mimo... Nic nechápu." Dořekl a prohrábl si vlasy. ,,Co je to poslední co si pamatujete ?" Zeptal se doktor a on zmínil moment, kdy poprvé skočil po tom blonďatém parchantovi. Doktor mu řekl nějaké informace a já mu popsal co se tam dělo poté. Původně jsem nechtěl říkat všechno, ale asi by mu došlo co a jak. Jakmile jsem řekl že vystartoval i po mě, zrychlil se mu tep. ,,Ale je to v pořádku, ano ? Cel tam přišla včas..." ,,A-Ale co kdyby ne... M-Mohl jsem tě...Ts-..." Sykl a odvrátil ode mě pohled. Moc dobře jsem si ale všiml slz, které se mu dostaly do očí. ,, Zlato... Nestalo se tak. Konečně je po všem, můžeme v klidu domů a na všechno zapomenout." Řekl jsem se starostlivým úsměvem, jenže on mě vůbec nevnímal.