Be my Omega✔️

72.

Jeden z pracovníků po chvíli opravdu dovezl postýlku, ale to jsem moc neřešil. Nadšeně jsem pozoroval naši malou princeznu, jak spokojeně spinká. ,,Pane Kaneko, budeme jí muset napsat jméno. Máte již nějaké vybrané ?" Zeptala se sestra a já se na ní podíval. ,,Teoreticky... Je to liška, nebo vlk ?" Zeptal jsem se a ona se zamyslela. ,,Já vám to vlastně ještě neřekla... Nevíme. Lépe řečeno... Je to půl napůl." Řekla a já se na ní překvapeně podíval. ,,To jde ?" ,,Je známo pár případů... Ale je to vzácné." Řekla a já malou zase pohladil. Jestli je to takhle, asi bych to neměl rozhodovat sám... ,,Počkalo by to než se probudí manžel ?" ,,Maximálně do zítřka, pak jí budeme muset zaregistrovat." Řekla a po krátkém rozhovoru odešla.

Po nějaké té chvíli mě z přemýšlení vytrhl pohyb v mé náruči. ,,Dobré ráno princezno..." Řekl jsem tiše a s úsměvem jí pohladil. Ona ze sebe vydala takové tiché zakňučení a pak zamrkala. Upřela na mě svá velká očka, jedno zlaté, druhé černé, a hypnotizovala mě pohledem. Pak se zase trochu zavrtěla a vyplivla dudlík. K mému překvapení nebrečela, ani nijak nevyváděla. Pozorovala mě jako tu nezajímavější věc v okolí a já se nestačil usmívat. ,,Kéž by tě mohla teď vidět mamina..." Uchechtl jsem se a opět jsem jí pohladil po tváři. Byla celkem teplá a tak mě napadlo, jestli jí není náhodou vedro. Víc jsem se na posteli posunul ke kraji a jí položil na volné místo u zdi. Vybalil jsem jí z dečky a ona se hned celá protáhla. Byla celá neskutečně droboučká, ale nejvíc mě zaujal krátký chundelatý ocásek v černé barvě s bílým koncem, jako to mívají lišky, a ouškama, kde jedno bylo zrzavé a druhé černé. Ladilo to s barvou očí. ,,Koukám že se v tobě ani jeden z nás nezapře..." Prohodil jsem do ticha a ona se rozkošně zaculila.

Vzbudilo mě pípání a nepříjemná bolest hlavy a břicha. Připadal jsem si celý rozpáraný, jako nějaká hadrová panenka. Ležel jsem sám v nemocničním pokoji a snažil se ignorovat tu bodavou bílou barvu na stěnách. Kde je Masaru ? Co se vlastně stalo ? Kdo byl ten chlap co tu v noci byl... To všechno mi běhalo hlavou, dokud se ve dveřích neobjevila sestřička. ,,Ah, vy už jste vzhůru ? Jak je vám ?" Zeptala se a přiskočila k posteli. Furt jsem byl takový rozespalý, takže mi chvíli trvalo vymyslet srozumitelnou větu. ,,Všechno mě bolí..." Zamumlal jsem a ona něco začala zapisovat do počítače. ,,Chápu, dáme vám prášky na uvolnění. Budete pak ale spát, chcete nejdřív vidět manžela a vaši dceru ?" Zeptala se s úsměvem a já se zarazil. Pak jsem se podíval na své splasklé bříško a zase na ní. ,,K-Kdy..." ,,Šel jste rodit hned po operaci. Začal jste v noci krvácet a hrozilo miminku nebezpečí, takže se muselo vytáhnout. Mám je tedy zavolat ? Vaše Alfa přijela hned, jak to vůbec bylo možné." ,,Jistě. Chci ho... Chci je vidět. Je malá v pořádku ? Jak je velká ? Nestalo se něco ?" Zeptal jsem se ustaraně a ona zakroutila hlavou. ,,Vaše holčička je naprosto v pořádku. Je sice drobounká, ale jinak je vše jak má být. Je to poloviční vlk a liška. Takové štěstí moc lidí nemá. Dojdu tedy pro ně, počkejte tady prosím."

***
Jo a zapomněla jsem říct, že budu i tady dávat 1 kapitolu za den, pardon :,)