𝖨 𝖿𝖾𝖾𝗅 𝗂𝗍 𝖺𝗀𝖺𝗂𝗇

23. Zpátky doma

„Vážení cestující za chvíli budeme přistávat," ozval se z rozhlasu hlas pilota. Vzhlédla jsem od mobilu a uklidila ho do batohu. „Dante, Dante, vstávej, jsme tady." Zatřásla jsem se svým bratrem. Promnul si oči a párkrát zamrkal. „Myslím, že ti něco dlužím," ušklíbla jsem se. „Co?" Ospale ke mně otočil hlavu. „Tohle!" Začala jsem ho lechtat, stejně jako on mně, když jsme před půl rokem přistávali v Torontu. „Emily!," vykřikl. „Fajn, už jsi mi to dostatečně oplatila, můžeme už vystoupit?" Chytnul mě za ruce tak, abych ho nemohla nadále lechtat. Dante seděl u uličky, takže se zařadil do fronty lidí, co vystupují jako první. Já musela čekat, až se někde udělá místo, abych se zařadila. Sledovala jsem nohy postupující ven, ale ani jedny nezastavili, až na ty poslední, mně velmi známé. Vzhlédla jsem a on se na mě jen omluvně usmál. „Nemusel ses obtěžovat zastavit, stejně si šel jako poslední." Otráveně jsem se zvedla a přehodila si přes záda batoh. Zůstali jsme v letadle sami, a když Aidan nic neříkal, promluvila jsem já: „Co chceš Aidane?" Založila jsem si ruce na hrudi."To je skvělá otázka, asi mít někoho, kdo mně bude milovat stejně, jak já jeho." Protočila jsem oči. „Na to jsi mně myslet dřív." Vydala jsem se ven z letadla, protože jsem tam s ním nehodlala dál být."Emily počkej!" Doběhl mě. „Polib si Aidane." Zvýšila jsem hlas a přitom se na něj otočila. Chvíli jsme se vyděšeně koukali jeden na druhého, až jsem se nakonec sebrala a odešla.

„Kde jsi, rodiče už na nás čekají s kufry." Rozmáchl se Dante tázavě rukama, když jsem přicházela. „Jen jsem si něco vyřizovala." Mávla jsem na s tím rukou, jakoby se nic nestalo. Dante se mi podíval přes rameno, kde nejspíš viděl Aidana. „Takže on," kývl hlavou směrem k Aidanovi. „Co ti chtěl?" Zvýšil hlas a do jeho obličeje se začal nahrnovat vztek. Nečekal na mou odpověď a zakřičel na něj: „Hej, tupče!" Snažila jsem se ho zadržet, ale měl větší sílu než já. „Ještě jednou se přiblížíš k mojí sestře potom, cos jí udělal, rozmlátím ti ksicht!!" Zabořila jsem hlavu do dlaní a Aidan na Danta koukal, jakoby se zbláznil. Nedivím se mu. Dante byl většinou ten milý a klidný kluk, občas trochu mimoň, ale rozhodně neměl takovéhle výlevy vzteku. Tohle se mu stalo jen párkrát za život a to ho musel někdo pořádně naštvat. Což je na jednu stranu hezký, že se stará o city svoji mladší sestry, ale o takovýhle trapas jsem opravdu nestála. „Nech ho být Dante a pojď už." Táhla jsem se směrem k východu

Zabouchla jsem za sebou dveře od auta a odložila na zem batoh, ze kterého jsem vytáhla a nasadila si sluchátka. Ještě trochu podrážděný Dante udělal to samé a rodiče si o něčem povídali.

Prohlížela jsem si s okýnka budovy, které jsme míjeli, a uvažovala nad svojí rodinou. Možná měl Aidan pravdu. Mám dokonalou rodinu, dům v Hollywoodu, mám placené individuální hodiny kytary, zpěvu, tance a herectví, jezdím si Mercedesem, mám přátele, starostlivého bratra a můžu si dovolit téměř cokoliv. Je to tak nefér vůči jiným lidem. Ale proč mi nadával za něco, co on sám má taky?

Projížděli jsme kolem cedule, která ukazovala kudy do Hollywoodu. Natáhla jsem se dopředu a vyfotila jí. Přidala jsem jí na Instagram s popiskem: „Zpátky doma!!" Od té doby, kdy mě začal Aidan všude označovat mi narostlo hodně moc sledujících a denně mi chodí čím dál víc zpráv.

„Páni," pronesl Dante. Je to zvláštní být po tak dlouhé době doma, že." Zasmála jsem se. Oba jsme táhli naše kufry do schodů. Když se mi je povedlo dostat do pokoje, plácla jsem sebou do postele unavená z dlouhé cesty. Díky bohy, že tu mamka uklízela, teda alespoň do té doby než přijeli za námi. Vybalila jsem si věci a trochu tady poklidila. „Emily?" Objevila se ve dveřích mamka. „Ano," usmála jsem se. Za chvíli bude večere, tak dojdi pak i pro Danta." Kývla hlavou směrem k Dantovu pokoji, kde určitě zase hrál hry. „Jasně, za chvíli jsme tam." Jakmile odešla, začal mi zvonit mobil, byla to Eden. „On to udělal, Emily, on to udělal!!" Vykřikla Eden nadšeně do mobilu. „Ehm, taky tě ráda slyším. Co kdo udělal?" Pobaveně jsem si přiložila telefon k uchu. „Aidan se rozešel s Hannah!," jásala Eden. Zarazila jsem se. Proč se s ní rozešel zrovna dneska? Možná tohle se mi pokoušel v letadle říct. Zamotala se mi hlava. Nahmatala jsem za sebou židli, na kterou jsem se posadila, abych se z toho nezhroutila. „Takže to znamená, že mu na tobě záleží," dořekla vesele. Nevěděla jsem, co na to říct, snažila jsem se to nějak vstřebat, ale hlava mě bolela čím dál víc. „Chápu, jsi zmatená, ale je tady ještě jedna super zpráva." Ozvala se Eden, když jsem nic neříkala. Nevěděla jsem, jestli ti chci slyšet. „Dneska mě Cameron pozval na rande." Ulevilo se mi. Už bylo na čase. Určitě si všichni pamatujete na ten večer, kdy jsme se s Eden koukali na film a do pokoje vrazil Cameron

/Flahback/

„Eden, zlato nevíš, kde mám," zasekl se při pohledu na mě, přicházející Cameron. O tom se mi dnes nezmínila. Pro ty dva to musela být neskutečně trapná situace, zato já seděla opřená o kraj postele a s úsměvem na tváři uždibovala popcorn. Oba tam stály jak přikovaní, tak jsem si řekla, že je nebudu dál mučit a ticho přeruším. „No, nebudu vás rušit" Zvedla jsem se z postele a čapla svůj batoh a bundu. „Určitě máte něco důležitého na práci. A ty." Ukázala jsem na Eden „Ty mi máš o čem povídat." Než se stihli oba vzpamatovat, byla jsem už na chodbě, cestou do pokoje.

/End of flashback/

Potom jsme o tom s Eden mluvili a ona mi vysvětlila, že se takhle večer tajně scházejí a nikdo o jejich vztahu neví, takže je super, že se jí Cam odvážil pozvat někam mezi lidi. „Eden, to je úžasný, už bylo na a se, ale pokud mě omluvíš, už musím jít na večeři, ale brzy ti zavolám, ano?" Rozloučila jsem se s ní a vydala se pro bratra. Zaťukala jsem, aby viděl, jak se to děla a možná to občas praktikoval, když jde do mého pokoje. „Fuj ty čuně!" Otevřela jsem dveře a pracovala jsem na tom, aby ten pomeranč, co jsem jedla před půl hodinou, zůstal v žaludku. „Co?" Nezaujatě hrál dál hry. „Jsme doma ani ne dvě hodiny a tobě to tady už smrdí, jak kdyby tady něco vzdechlo. A mimochodem máme jít na večeři." Dante ignoroval moji poznámku, stopl hru a protlačil se vedle mě na chodbu.

„Jsi si jistej, že to ještě umíš?," provokovala jsem ho, když jsme oba skenovali schody. Každí sourozenci, mají nějakou věc, co je spojuje nebo co spolu dělají, my s Dantem jsme měli takový tanečkopozdrav za schodu a kdykoli jsme z nich šli spolu, tak jsme ho dělali. „Samozřejmě, že ho umím. Takže tři, dva, jedna." Bylo poznat, že jsme to půl roku nedělali, protože nám to vůbec nešlo. Nakonec jsme seskočili poslední dva a zamířili do kuchyně. Myslela jsem, že mi upadne čelist a Dantovi očividně taky. „Co ten tady dělá?," pronesli jsme oba nastejno a vyměnili si překvapené pohledy. (Předem vás upozoznuji Aidan to není)

Haleluja, mám všechny kapitoly předěláné a další je tady!