𝖨 𝖿𝖾𝖾𝗅 𝗂𝗍 𝖺𝗀𝖺𝗂𝗇

16. Překvápko

Ráno jsem se probudila opět dřív než Aidan. Rozhlídla jsem se po mobilu, abych zjistila kolik je hodin. Bylo kolem půl deváté, ale pozornost u mě upoutala jiná věc. Moje a Aidanova ruka měli propletené prsty. Rychle jsem ho pustila a doufala, že si toho třeba v noci nevšiml. Zase na Aidanově tváři objevil úsměv. „Ty!!" Chtěla jsem po něm znovu říznout nějaký polštář, ale on si mě přitáhl k sobě na hruď pořád se zavřenýma očima. „Taky ti přeju dobré ráno." Usmál se.

Uplynuly dva týdny po mém probuzení. Za normálních okolností by mi to určitě přišla věčnost, ale uteklo to docela rychle, když tam byl se mnou Aidan. Teď jsem byla už celkem v pohodě, nebyli ve mě zapíchaný žádný hadičky. Už jsem mohla chodit i normálně oblečená, moje modřiny částečně zmizeli, jen jsme vlastně čekali na nějaké výsledky.

„Hm, co třeba Aidy?" Ležela jsem s nohama na zdi a tělem na posteli a vymýšlela Aidanovi přezdívky. „Ne, Aida!" Otočila jsem se na břicho a zjistila jsem, že mě vraždí pohledem. „Ale no ták, musíš uznat, že to je roztomilý," provokovala jsem ho. „Víc než ty ne," odpověděl. „Ha Ha, radši mi řekni jak je to s těmi kluky, myslím ty, co nás napadali" Chtěla jsem změnit téma diskuze. „Myslím, když to přijela vyšetřit policie, tak je sebrala s sebou, co s nimi bylo dál fakt nevím." Povzdechl si. I když ani jeden z nás nevěděl, co se jim stalo, začala jsem litovat toho, že jsem jim nezlámala všechny kosti v těle, ty pak ještě nezlámala na menší a nakonec je hodila do toho jezera, i když to by už potom nebylo tak hezký, radši bych je třeba spálila a zbytky zakopala. Ano, moje myšlenky jsou občas morbidní...

„Nerada ruším," vklouzla do dveří sestřička. Oba s Aidanem jsme na ní upřeli zvědavé pohledy. „Dnes už Vás Emily propustíme, přišli výsledky a vše v pořádku" Spadl mi kámen ze srdce, celou dobu jsem se bála, jak dopadnou.

Aidan mi pomohl s balením tašek, nebylo jich moc, vlastně každý měl jednu svojí. Zdálo se mi, že Aidan je zase ve své kůži, jak ho všichni známe - veselý a usměvavý, ale po náš pobyt v nemocnici bylo poznat, že je nesvůj

„Máš všechno?," ptal se ustaraně Aidy. „Jo, už se na to ptal snad stokrát." Zabalila jsem poslední věc do tašky. Otočila jsem se, abych došla i pro druhou tašku, ale znáte mě, to bych nebyla já, kdybych minimálně jednou za den nehodila hubu. Zabrkla jsem o nohu postele a padala. Zem jsem naštěstí neucítila. Místo tvrdé podlahy mě chytili dvě dlouhé ruce. „V pohodě Em?" Zvedl mě a skenoval pohledem. „Neznáš nějaké kurzy na chození pro dospívající dívky?" Otočila jsem se směrem k němu. Místo odpovědi na můj kompliment se mi nabídl pohled do jeho krásných modrozelených očí. Nevím, co se mnou stalo, Aidan byl můj nejlepší kamarád a přitom naše rty oddělovali milimetry, můj dech se zrychlil a každý se utápěl v očích toho druhého. Bylo to zvláštní, takový pocit jsem ještě nikdy necítila...

„Emily já-" Chtěl něco říct, bohužel nedostal tu příležitost, protože v tu chvíli do pokoje někdo vtrhnul. Odstoupila jsem od Aidana a spatřila Roberta. „Čau děcka." Doběhl mě obejmout a následně se rozvalil na postel. Aidanův pohled byl k nezaplacení. „Koukám, že si balení užíváte" Culil se na nás. „Co tady děláš, Roberte?" Změnila jsem téma, za co mi byl Aidan očividně vděčný. „Přijel jsem vás vyzvednout," odpověděl. „Ale jak si věděl, že Emily pustili?" zavalil ho Aidan další otázkou. „Já vím přece všechno," odpovídal trochu egoistickým hlasem. „Tak fajn hrdličky odjíždíme!," vykřikl. Stihla jsme ještě popadnout tašky, než nás vytáhl ven z místnosti. „Mám pro tebe překvápko?," prohodil Robert, když nás popoháněl ven k taxíku. „Mám se bát?" Musela jsem se zeptat, u Roberta nikdy nevíte. „Prosím tě," odpověděl s klidným srdcem a mávnul nad tím rukou. Zato moje srdce zas tak klidné nebylo.

Taxík nás odvezl k známému hotelu. Robert mi řekl, ať počkám ve svém přívěsu a odtáhl Aidana někam pryč, asi, aby ho uvedl do děje.

Posadila jsem se na schůdky a uvažovala o tom, co má Robert za lubem. Počkat, proč tady nikdo není? Vždy u přívěsů pobíhala hromada lidi, ale teď, teď je tu naprosté lidu prázdno.

Někdo si za mnou odkašlal a já se v mžiku otočila, tak jsem tady už přece jen nebyla sama. Stal tam naštěstí jen Aidan opřený o stěnu přívěsu. „Jak dlouho tady jsi?," okřikla jsem ho. „Dlouho ne." Jeho úsměv ozářil okolí a na tvářích se mu tvořili ďolíčky.

„Víš já," nedořekl a posadil se vedle mě. Nic už neříkal, jen se mi díval do očí. „Aidane měli bychom jít" vykoktala jsem ze sebe. „Jo jasně," vzpamatoval se a už mě vedl do hotelu.