𝖨 𝖿𝖾𝖾𝗅 𝗂𝗍 𝖺𝗀𝖺𝗂𝗇

13. Zelená teplákovka

Ráno jsem se tentokrát probudila dřív než Aidan. Koukla jsem se na hodiny, bylo teprve půl sedmé. Nechtěla jsem vstávat, ale zároveň bych se měla jít nachystat na natáčení. Otočila jsem se k Aidanovi, který pořád ještě spal. Nejdřív jsem měla v plánu ho vzbudit, ale místo toho jsem tam vedle něj ležela a prohlížela si ho. Po chvíli se najednou objevil na jeho obličeji usměv. „Baví tě to?" Promnul si stále zavřené oči. „Docela jo" odpověděla jsem klidným hlasem. Přes to jsem v sobě cítila menší nával vzteku za to, že to na mě Aidan hrál. Vzala jsem polštář, co jsem měla pod hlavou a řízla s ním o jeho hlavu. Tím jsem rozpoutala polštářovou bitku.

„Fajn stačí!" Snažil se mě Aidan zastavit. Polštáře byly rozlítané po celém pokoji, kvůli naší čtvrthodinové bitvě. „To určitě! Upolštářuju tě k smrti!" Byla jsem připravená s dalším polštářem v ruce. „Emily, za hodinu je natáčení, musíme se připravit." Ignorovala jsem jeho poznámku a chtěla jsem ho praštit, ale on mi to nedovolil. „Aidane! Co to děláš? Pusť mě?!" Křičela jsem na něj mezitím, co mě vzal do náručí a nesl do mého pokoje. Na jednu stranu chápu, že mu došlo, že mě tam jen tak nedostane. „Znáš lepší a lehčí způsob jak tě k něčemu donutit," odpověděl s úsměvem Aidan. „Ne" ironický se usmála a nechala se nést.

V pokoji jsem se rychle oblékla, vyčistila zuby, učesala, vyzvedla Aidna, na kterého jsem asi deset minut musela čekat, než pán usoudil, že je dostatečně krásný na to, aby mohl jít mezi lidi a vyrazili jsme spolu na snídani.

Zamyšleně jsem přehrabovala misku s ovesnými vločkami a uvažovala nad tím, kam mě asi chce Aidan dneska vzít. „Že, Emily" Zaslechla jsem vedle sebe Roberta. Pamatuju si, jak ještě před deseti minutami vyprávěl vtipy, ale co mi říkal teď, jsem opravdu nevěděla. Zvedla jsem pohled a nechápavě se na něj podívala. Všichni vybuchli smíchy, teda až na Aidana, ten se jen ze slušnosti pousmál.

Seděli jsme s young castem na našich židlích a čekali, až nás zavolají na plac. Všichni se zaobírali svými mobily, až na mě. Já si prohlížela naše tmavě zelené teplákovky, které jsme měli dneska výjimečně místo našich uniforem. Co mě nenapadlo. Vzala jsem si mobil a šla si je vyfotit. Eden s T.J. si mě jako jediné všimli a usmáli se. Dante s Aidanem koukali někam úplně do blba. Klasicky. A zbytek si mě ani nevšiml. Než jsem se stihla na fotku podívat, už nás volali na plac.

Natáčení probíhalo v pohodě. Režisér byl spokojený a my jsme mohli vyrazit na oběd.

„To je to pořád baví?," ptala jsem se, když jsem při obědě opět poslouchala hádku Justina s Robertem. „Očividně," odpověděl mi David už docela otráveným hlasem z toho to každý den poslouchat.

Po obědě jsem se vrhla na další várku úkolů. Připadá mi, že to je nekonečný. Z mého filozofického uvažování o tom, jaký blb vymyslel chemii, mě vytrhlo a klepání na dveře. „Dále," zakřičela jsem a doufala, že to bude, pokud rychlý nebo hodně důležitý, protože jsem teď neměla čas na to se s někým vybavovat. Ve dveřích se objevil Aidan. „Čau Em, jdeme?" Nadzvedla jsem obočí.„Kam?" Sednul si vedle mě. „Včera jsi mi slíbila, že za tu fotku tě můžu někam vzít." Sakra, úplně jsem na to zapomněla. Co teď? Mám hromadu úkolů a musím je udělat, ale zase nechci odpálkovat Aidna. „Aidane, já tak nějak nestíhám úkoly, nepočká to hodinu?" Snažila jsem se slušně odpovědět. „Tak já ti pomůžu, co děláme" Doběhl zavřít dveře. „Chemii," bezmocně jsem si prohlížela pracovní sešit. Je vtipné, že mi jde se školou pomáhat někdo o rok mladší. Úspěšně jsme se probili chemií a mohli konečně vyrazit.

„Mám se bát," nejistě jsem se ptala, když mě Aidan někam vedl. „Neboj se." Zasmál se, vzal mě kolem ramen a pokračovali jsme dál v cestě.