Andělův ďábel // 5SOS (Luke Hemmings)

Pozvání

Kolem půl devátý jsem se konečně zmohl, že se půjdu alespoň napít. Došel jsem do kuchyně a vzal si sklenici s vodou. Pořádně jsem se napil a sklenici ještě jednou naplnil. Uslyšel jsem kroky na schodech a ohlédl se. Stál na nich Luke s taškou v ruce a s bundou. „Jdeš vypadnout?“

„Musim, aspoň na den, jinak se tu zblázním!“

„Nejradši bych taky šel, ale to už by bylo divný.“

„Odkdy ty utíkáš před problémy, Cale?“

„Od dnešního odpoledne…“ odvětil jsem a sklopil pohled. 

„Nemusíš se bát Cale, já a Jess, to nikdy nemůže vzniknout!“

Podíval jsem se na něj a jemně se usmál. Věřil jsem mu… „Ty, Luku, tobě se Kayla líbí?“

„Proč?“ ptal se, podle mě "nechápavě".

„Viděl jsem tě, jak s ní mluvíš-“

„Tys mě špehoval?!!“

„No tak, přehlídnout vás nešlo…“ vypadalo to, že po mých slovech přemýšlí. V jednu chvíli to vypadalo, že už chce odejít a vyhnout se odpovědi, ale zastavil jsem ho…

„Luku!?“

Povzdechl si a otočil se zpět ke mně. „Jo, asi se mi líbí, ale nevím to jistě. Ono je to těžký. Prakticky o ní nic nevím. Ale, na druhou stranu, vím něco jiného, co by mi k ní mohlo pomoct.“

„Můžu se zeptat, co víš?“ zaujalo mě to.

„Promiň Cale, ale radši bych to nikomu neříkal. Myslim, že pro ní je to moc citlivé a osobní téma a tím pádem bych ho nechtěl rozšiřovat dál.“ nechtěl jsem ho přemlouvat, ale zajímalo mě to čím dál víc. Co mohlo být pro ni tak citlivé, že to nechce nikomu moc říkat? Souvisí to nějak s Ryaneme? Mnoho otázek a žádná odpověď. Proč je ta realita tak krutá…?! S Lukem jsem se rozloučil a šel zalehnout. Nemělo cenu z něj cokoliv tahat…

Pohled Jess:

Nesnáším svého bratra. Moc dobře ví, co k Lukovi cítím a mám pocit, že on ke mně taky něco málo cítí, jen to nedává najevo. Jak mu mohl vrazit? Čím ho pro boha naštval? Chtěla jsem s oběma mluvit. Bojím se, že Ash řekl moje city a zároveň se bojím, že by se Luke možná chtěl mstít.

Odemkla jsem a pomalu vyšla z pokoje. Teď už se chýlilo k deváté a kluci se nejspíše rozhodli to pro dnešek zabalit. V domě bylo ticho. Jediné co se ozývalo, bylo šoupání mých bosých nohou. Po chvíli se ozval ještě další zvuk. Štěrchání klíčů. Kleknu si a podívám se skrz zábradlí. Vidím Luka s bundou v ruce a s menší taškou. Kam to jde? Potichu sejdu schody dolu. Štěstěna mi přeje, furt stojí v chodbě. „Luku, kam-kam to jdeš?“ dostanu ze sebe trochu koktavě…

„Jess, já, musím si jít něco zařídít. Nemusíš se o to starat, ani o mě. Běž radši spát…“ poslední větu řekl už mezi dveřmi a já dostala do očí nával slz. Jak to mohl říct? Já myslela, že ke mně něco cítí a on mě zatím takhle odbije?! Cítila jsem se zlomeně. Všechno bylo ve mně najednou tak nešťastné. Sledovala jsem ho oknem u dveří jak odchází….

Pohled Luka:

Konečně jsem mohl odejít. Pořád mi někdo bránil, ale konečně. Vyšel jsem před dům a vzal si tašku na rameno. Šel jsem podél domů až k parku a sedl si na lavičku. Kam mám teď jít? Nikoho tu neznám, akorát Kaylu a ta mě u sebe nenechá, tím jsem si jistý. Sedím dobrou půl hodinu, když mi začíná být trochu zima. Chtěl jsem zamířit do hotelu, když jsem zaslechl štěkot. Známí štěkot. Ohlédl jsem se a uviděl bílého psa a s ním dívku. Blond dívku s modrým melírem a modrýma očima. Dívku, pro kterou mám čím dál větší slabost. Její pes na mě štěká, jako by mi říkal, Pojď za námi. Chvíli jsem se na ně jen tak díval, až se Kayla asi zmohla a došla ona za mnou. Byla celá v černém. Nebýt toho psa, na silnici by jí mohl někdo přejet. 

„Co ty tady?“ ptá se trochu se smíchem v hlase. Asi se už cítila lépe, anebo jsem jí něčím rozesmál.

„Šel jsem se projít.“ usměju se jemně. Nechci jí zatěžovat problémy z domu.

„S nabalenou taškou?“ ukáže na ni a nadzvedne jedno obočí.

Musel jsem se usmát ještě víc. „Fajn, dostala si mě.“ usměje se taky, ale sklopí pohled.

„Kam míříš?“ podívá se do mých očí s trochu, nejspíš se mi to jen zdá, ale, zklamaným výrazem.

„Jen si hledám místo na přespání. Věř, že u nás to nejde…“ uchechtnu se a dám si tašku na rameno.

„Aha.“ řekla zamyšleně. Bylo vidět, že přemýšlí. Nad čím asi? Po nějaké chvíli konečně promluvila…

„Hele a nechtěl bys jít ke mně? Ať zbytečně neutrácíš. Navíc, v hotelech, které jsou v tomhle městě, se nevyspíš o moc lépe než doma.“ jemně se usmála, ale dívala se na psa sedícího mezi námi. Prohlížel si nás oba a radostně vrtěl ocasem. Abych řekl pravdu, zaskočila mě tahle nabídka. Nechtěl jsem být vlezlej, ale zároveň nezdvořilej.

„Mno, jestli by ti to nevadilo?“ díval jsem se do jejích sklopených očí. Modré studánky, jako ty moje.

„Nevadilo, ale je to výjimečná situace. Ne, že si přijdeš, kdy tě napadne, jasný?“ řekla vážně, ale pak se usmála. Úsměv jsem jí oplatil a společně jsme se vydali k ní domů…

Pohled Kayly:

Byla jsem na klidné večerní procházce s Volverem, když v parku zahlédnu blond kluka, sedícího na lavičce. Chvíli si ho prohlížím, až zjistím, že je to Luke. V mé hlavě se začne přehrávat chvíle z odpoledne. Trochu mě překvapil tím, že je tu a navíc, v tuhle dobu. Chtěl odejít, ale to se mi nelíbilo, jenže jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Za to Volver, ten štěkal, jako o život. Luke se zastavil a otočil. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, ale já už prostě nedokázala stát na místě. S Volverem jsme k němu došli…. „Co ty tady?“ usměju se. Z mého hlasu je slyšet pobavení….

„Šel jsem se projít.“ úsměv mi oplatil a snažil se za sebe schovat tašku…

„S nabalenou taškou?“ ukážu na ni a nadzvednu jedno obočí. Usmál se ještě víc a už neschovával tašku.

„Fajn, dostala si mě.“ stále se usmívám, ale sklopím pohled. Podléhám jeho očím a navíc, správně bych se s ním takhle neměla bavit. Po chvíli se na něj zase podívám, ale trochu se strachem v očích…

„Kam míříš?“ odvážně se podívám do jeho očí, které mě ničí.

„Jen si hledám místo na přespání. Věř, že u nás to nejde…“ uchechtl se a dal si tašku na rameno.

„Aha.“ zamyslela jsem se. Mohla bych ho pozvat k sobě. Ale co si o tom bude myslet? Jenže já ho potřebuju poznat! Je to jediný kluk, který mě chápe. Musím znát kluka, který mě chápe v něčem, v čem mě ostatní nejsou schopní pochopit. Musím to risknout! „Hele a nechtěl bys jít ke mně? Ať zbytečně neutrácíš. Navíc, v hotelech, které jsou v tomhle městě, se nevyspíš o moc lépe než doma.“ jemně jsem se usmála, ale sledovala jsem Volvera. Byl hrozně roztomilý. Vrtěl šťastně ocasem a oba nás pozoroval….

„Mno, jestli by ti to nevadilo?“ cítila jsem jeho pohled na mých očích. Měla jsem hrozné nutkání, střetnout se s těmi jeho. Nakonec jsem se zmohla a podívala se na něj…

„Nevadilo, ale je to výjimečná situace. Ne, že si přijdeš, kdy tě napadne, jasný?“ řekla jsem vážně, ale pak se usmála. Volver s radostí vstal, cítil, že se konečně půjde domů. Luke mi úsměv oplatil a společně jsme vyrazili…

 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Doufám, že se část líbila, pokud ano, nezapomeňte na vote, jsem ráda za každý :3 ;)) Názory beru, pochavalu tak kritiku :3

Pav :3