The day i met you

The day we first met: 4. Výtvarka

„Dobrý den," Pozdravila jsem, když jsem vešla do místnosti. Momentálně jsem se nacházela ve výtvarce, ve které už bylo pár lidí z mé skupinky. „Ahoj Emule," usmála se na mě má učitelka. Položila jsem si své věci na nějaké volné místo a šla k sušáku, kde měl ležet můj rozpracovaný výtvor. Byl to portrét ženy z profilu kreslený tužkou. Žena měla růžové vlasy, které byly už namalovány akvarelovými barvami.

Vzala jsem si obrázek a sedla si s ním na své místo, když v tom se otevřely dveře a já zvedla pohled přímo na Dominika. „Čau Domčo," usmála se na něj jeho teta, má učitelka. „Ahoj," pousmál se na ni. „Děcka, tohle je můj skvělý synovec Dominik. Bude s vámi chodit do skupinky, takže doufám, že ho mezi sebou přijmete a budete si rozumět. Můžeš se někam posadit Domčo," pokynula rukou ke stolům s židlemi. Všimla jsem si Lucie a Kláry, které se na něj svůdně usmívaly. Jsou stejně staré jak já, akorát naštěstí nechodí na mou školu. Dominik se posadil vedle mě, takže naproti Lucie a Kláry, které z něj nemohly spustit oči. Uznávám, Dominik je hezkej, ale nemusí na něj tak čumět. „Čau Emo," Dominik mi dal pusu na líčko a já na chvíli shrnula. Jeho rty. Jeho rty na mé kůži. „Koukám, že vy dva už se znáte," ušklíbla se na nás učitelka. Mé tváře nabraly růžovoučký odstín, což někdo mohl postřehnout jen zřídka, jelikož mám tmavší pleť, na které to moc vidět nejde. „Chodíme spolu do třídy a tady s Emou sedím," vysvětlil Dominik s úsměvem. Lucii i Kláře povadl úsměv. „Ať mi ji nezkazíš!" Učitelka pozvedla výhružně prst na Dominika, který se tomu uchechtl. Koukl se na mi do očí a řekl: „Neboj," lhal. Na očích mu to bylo jasně vidět. „Mimochodem máš dost dobrej obrázek," řekl mi. „Díky," poděkovala jsem mu. „Proč růžový vlasy? Proč ne třeba modrý anebo normální hnědý?" Zeptal se. Jak věděl, že to má hlubší význam, než jen třeba, že se mi ta barva líbila? „Chtěla bych mít takové vlasy," přiznala jsem. Zatvářil se mírně překvapeně. „Myslím, že tobě bude slušet všechno," usmál se a naprosto ignoroval ty dvě čumilky před námi, které poslouchaly náš rozhovor. Široce jsem se na něho usmála a začala pokračovat ve své kresbě. On si od učitelky vzal papír, a taky začal něco tvořit.

„Tak jak bylo o prázdninách, děcka?" Zeptala se nás zvědavě učitelka, když jsme už všichni ze skupinky dorazili a pracovali. „Super. My byli s rodiči v Chorvatsku," usmála se na ni Lucie. „Já byla na dvou táborech," ujal se toho Mirek. Začali si povídat o tom, kdo, kde byl. „Co ty, Emule?" Zeptala se mě učitelka a všichni na mě zvědavě skočili pohledy. „Já jsem byla s rodinou na Novém Zélandu," řekla jsem. „Páni," žasla. Myslím, že Lucii i Kláře jsem vzala vítr z plachet. „No, povidej," Pobídla mě. „Byli jsme tam na celé dva měsíce, našla jsem si tam pár kamarádů. Zažili jsme jednu obří bouři, jinak tam bylo hezky," mykla jsem rameny.

„Emo!" Křikl za mnou povědomý hlas, když jsem opouštěla základní uměleckou školu. Otočila jsem se na pospíchajícího Dominika. Tázavě jsem pozvedla obočí, čímž jsem ho pobídla k mluvení. „Máš teď čas?" Zeptal se. „Ehm-asi jo," překvapil mě svou otázkou. „Fajn, pojď," široce se usmál a táhl mě za ruku ke kolům, ke kterým jsem zrovna měla namířeno. Odemkl své kolo. On je tady taky na kole? Též jsem odemkla to své a vytáhla ho. Jakmile Dominik uviděl mé kolo, jeho úsměv se ještě rozšířil. „Tak to bude lehčí. Pojeď za mnou," nasedl si a já taky.

Chvilku jsme jeli po silnici, ale zanedlouho odbočili na polní cestu. Okolo byla nádherná podzimní příroda. Před námi byl les, který byl ale ještě celkem daleko. Kolem nás kolikrát prolítl motýl, včelky a další hmyz. „Hej, já se třeba bojím, že toho motýla přejedu," ozval se Dominik a já se kousla do rtu, abych se nezačala smát. „Ježiš, já taky!" Vykřikla jsem, když ten motýl letěl před mým kolem a začala se smát, on se ke mně přidal. Pak se na mě tak zvláštně podíval. „Copak?" Neubránila jsem se úsměvu. „Máš hezkej smích," šeptl s úsměvem. Zčervenala jsem a uhla pohledem před jeho očima. „Ale snad se nečervenáme," usmál se i se zubama a následně si radši zkousl spodní ret, aby se nezačal smát. Jak si toho mohl všimnout? „Hele, nech toho, jo?!" Okřikla jsem ho se smíchem. Jeli jsme vedle sebe v tichosti. To ticho nebylo nějak trapné, právě naopak. Bylo příjemné, uvolněná atmosféra plula kolem nás a my si užívali přírody, ale i přítomnost toho druhého. Sem tam jel před mnou a někdy to bylo zase naopak, já jela před ním, někdy jsme taky ale jeli vedle sebe. Už jsme byli v lese, když jel dál a dál. Bylo mi to divný, ale nic jsem nenamítala.

Neuvěříte kam mě zavedl. „Páni," hlesla jsem unešeně. „Ty jsi o tomhle místě nevěděla?" Zeptal se překvapeně. „Ne," zakroutila jsem hlavou. Nejspíš jsme se nacházeli uprostřed lesa. Bylo tady malý jezírko s molem. Okolo byly všude jen stromy. Tohle není štěrk, který jsme navštívili nedávno. Tohle jezírko bylo menší, tišší. Nebyl tu nikdo kromě nás dvou. Vedle sebe jsem zaznamenala pohyb. Ohlídla jsem se po Dominikovi, který si přetáhl mikinu přes hlavu, tím si ji vysvlékl. „Co to děláš?" Zmateně jsem na něj zamrkala. „Jdem se koupat," oznámil mi a pokračoval ve vysvlékaní. Už si sundal i brýle. Nervózně jsem si zkousla spodní ret. „No tak, Emo, to jezírko na nás přímo křičí, abychom tam skočili," Zakňoural jak malé dítě a obě ruky napřáhl k jezeru. Usmála jsem se nad tím a po chvilce přikývla. On už jen v trenkách skočil z mola do vody. Vysvlékla jsem se do spodního prádla. Dneska jsem ho měla sladěný. Černý krajkový. Skočila jsem do vody, když jsem se vynořila, čelila jsem tvář tváří Dominikovi, který měl na rtech potulný úsměv. Po chvilce hledění si do očí, se nám vytratil úsměv z tváře. Uvědomila jsem si, že jsme od sebe jen pár centimetrů. Najednou se mi začalo hůř dýchat. Cítila jsem teplo z jeho těla. Pozvedl pravý koutek, zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Zvedl i hlavu a horkými, mokrými rty se dotkl mého čela. Zavřela jsem oči a vydechla všechen vzduch z plic. Po chvilince jsem je pootevřela a uviděla Dominika koukající ho se na mou maličkost. Mé tváře nabraly růžovou, což nemohl vidět. Jenže viděl. Uchechtl se a znovu mě pohladil po červenajících se tváří. Tenhle den jsem si neskutečně užila.

Bavili jsme se o všem možném a díky tomu, jsem ho poznala ještě víc.