The day i met you

The day we first met: 3. Příběhy

Seděla jsem za školou a užívala si ranní cigaretu, když jsem ucítila něčí přítomnost.

Devátá třída a kouření. Tyhle děti do toho většinou spadnou, že jim to zachutná, anebo chtějí být frajeři. Někteří to ale jen opravdu zkusí a pak už prostě řeknou ne. Já mezi tyhle nepatřila. Patřím mezi ty, kterým to zachutnalo.  Nekouřím často, ale jednou za čas si dám.

„Neřekl bych do tebe, že kouříš," ozval se příjemný hlas. „To asi nikdo," šeptla jsem a potáhla si. Sedl si vedle mě na zem, pokrčil kolena a lokty se o ně opřel. „Jsi jiná než ostatní," konstatoval. Koukla jsem se na něj. Taky kouřil. „Nekecej," ironicky jsem se uchechtla. Už jen svým vzhledem jsem jiná. Zatím jsem v tomhle městě neviděla moc lidí, kteří by měli čokoládovou pleť. „Líbí se mi odlišnost," usmál se. Donutilo mě to k pousmání. Hleděli jsme si do očí vcelku dlouho. Dokud jsem svůj pohled konečně nestočila před sebe.

„Nezahrajme si otázku za otázku?" Řekl s prosebným hlasem. Chvíli jsem ho mlčky sledovala, než jsem se zeptala na otázku, čímž jsme vlastně začala hru. „Proč?" „Chci tě víc poznat," odpověděl. Kývla jsem. „Jaký je tvůj příběh?" Zeptal se na můj život. Povzdechla jsem si a začala vyprávět. „Já nějak extra zajímavý život nemám. S mou rodinou jsem bydlela v Los Angels, kde jsem se i narodila, stejně jako mé sestry. Mám dvě starší sestry, které jsou dvojčata. Kora a Lora. Já se narodila po nich. Následně moje mladší sestra Mia. Moje mamka se jmenuje Regina, to ona je Američanka a taky černoška. Můj táta je Čech jménem Robert, samozřejmě běloch. Já i sestry jsme světlejší barvy kůže než naše máma, jak jinak, když máme tátu bělocha. Mé sestry i já sama jsme se odmalička učily dvěmi jazyky. Anglicky a česky. Přestěhovali jsme se do Česka, protože naše rodina z mamčiny strany zemřela, nebyla nějak extra veliká. Poslední členové z mé americké strany umřeli a my se přestěhovali, jelikož jsme stále měli naši českou rodinu právě tady v Česku. Naši prarodičové nás měli alespoň na blízku. Ve škole jsem si skoro hned našla kamarády, ale i nepřátele. Od začátku mého příjezdu do Česka až doteď mými kamarády zůstali ty tři sudičky. Tak jim říkám. Tři sudičky a já jejich Růženka. Ivo, Robin a Tadeáš. Tihle kluci jsou pro mě jako mí bráchové. Já pro ně jako mladší sestra, ohledně které mají velké ochranitelské pudy. Toť můj příběh," pousmála jsem se a koukla na Dominika, který mě celou dobu pečlivě poslouchal. „Teď ty," Pobídla jsem ho, aby se pustil do vyprávění svého příběhu. Oba jsme už dokouřili i típli cigarety.

„No...jsem jedináček. Tedy nebyl jsem, ale to se dozvíš. Narodil jsem se v Miami, kde jsme i bydleli. Můj otec je Američan a jmenuje se Thomas, je běloch a mamka Česka taky běloška, která se jmenuje Natálie," uchechtl se. Překulila jsem nad nim oči. „Měl jsem mladšího brášku Denise. Byl o pět let mladší. Umřel na leukémii, když mi bylo deset a jemu pět. To otce asi nějak zlomilo, stejně jako mámu, ale ta se alespoň snažila být silná kvůli mě. Otec se vůbec nesnažil. Začal pít a to dost. Věcně byl v hospodě. Když mamka nebyla doma, ale já i on ano. Nebyl sám. Několikrát jsem viděl různé ženy, s kterými podváděl mou mámu. Chtěl jsem ji to říct, ale několikrát mě uhodil a já jakož to dvanáctiletý kluk neměl žádnou sílu. Jednoho večera táta poslal mamku pro alkohol, protože ho samozřejmě vychlastal, ale on chtěl další. Mamka šla, což neměla dělat, jenže otec by ji možná i uhodil. Ten večer, tu noc ji znásilnil nějaký chlap, taky ožrala. Nakonec nás otec vyhodil z domu s tím, že si našel novou rodinu. Doslova nás vykopl s kuframa na ulici. Moje mamka chtěla od něho pryč a já taky. Přestěhovali jsme se do mamčiny rodné zemi, do Česka. Začali jsme od znova," v jeho očích byla bolest.

Myslím, že tohle moc lidem sám od sebe neřekl, možná nikomu. Nechápala jsem ale proč já. Proč to řekl mně.

Objala jsem ho. Pevně jsem ho objala, objetí mi opětoval.

„Znáš se se Sárou Večeřovou?" Zeptala jsem se ho na mou učitelku výtvarky v základní umělecké škole. Pousmál se. „Je to moje teta, sestra mamky," vysvětlil. „Všimla jsem si, že jste se právě bavili tak zvláštně, jakoby jste se už znali nějakou tu dobu," přiznala jsem. S úsměvem kývl. „Do jaké, že chodíš skupinky ve výtvarce?" „Do druhé a ve čtvrtek," odpověděla jsem. „Tak to se zítra uvidíme," zašklebil se. „Ty a výtvarka?" Pozvedla jsem pobaveně a zvědavě obočí. „Náhodou mám k umění dost velký vztah, hlavně k hudbě," přiznal. „Hraješ na něco?" Zeptala jsem se ještě víc zvědavě. Souhlasně kývl. „Elektrickou kytaru, normální kytaru, bicí a klavír," „Ty jo," žasla jsem na kolik hudebních nástrojů umí hrát. „Ty na něco hraješ?" Zeptal se. „Ehm-no jen na klavír a trochu na kytaru," šeptla jsem.

„Utvořte dvojičky, jak byste chtěli tančit a já to posoudím popřípadě poupravím," řekla naše třídní. Nacházeli jsme se v tělocvičně ještě s dalšími třemi třídami a dohromady čtyřmi učiteli. Než jsem se stihla rozkoukat s kým bych tak tančila, po mém boku se objevil Dominik s úsměvem na tváři. Nadechla jsem se, že mu něco řeknu, ale přerušila mě učitelka. „Dobře, vy taky můžete takhle zůstat," ukázala na nás dva a já jen vydechla veškerý vzduch z plic. „Tak dobře, začneme," ujala se toho další učitelka. Navedli nás do kolečka a ukazovali, co máme dělat. Dominik mi přiložil jednu ruku na pas a druhou mi chytl mou ruku. Já tu svou volnou dala mu na rameno. Učitel s učitelkou nás navigovali a my začali dělat kroky, z kterých pomalu vznikal tanec.