The day i met you

The day we first met: 1. Absolvent

THE DAY WE FIRST MET
1. Část příběhu

Z tohohle roku mám opravdu nahnáno. Co když nezvládnu přijímačky? Co když se nedostanu ani na jednu školu? Co když nějakým záhadným způsobem propadnu? Co když...ahh, mohla bych nad tím přemýšlet dál a dál, zabralo by mi to několik hodin, možná i dnů. Devátý ročník na základní škole je těžký už jen z toho, jak všichni do vás ryjou ohledně přijímaček, střední školy. Celkově devítka je hodně napjatý školní rok. Neumím si představit, jak těžký vybírání střední školy bude pro ty, kteří neví, kam chtějí, anebo vůbec nevědí, co by chtěli dělat v životě za práci. Naštěstí já mezi tyhle nepatřím. Už tak nějak od prvního stupně jsem věděla, že budu studovat něco ohledně umění a později pracovat v oblasti umění a kultury. Jsem takový to dítě nadaný na kresbu, malbu, prostě výtvarku. Samozřejmě chodím někam rozvíjet svůj talent, to místo se v mém případě nazývá základní umělecká škola. Chodím do normální školy, základní uměleckou školu beru spíše jako kroužek, než školu. I když je pravda, že se tam učíme různé techniky, počítá se tam klasifikace, a taky dostáváme vysvědčení. Nejsem nadaná jen na výtvarku, jdou mi i ostatní předměty. Na to že jsem v deváté třídě, mám celkem dost slušný známky.

„Emo!" Křikla na mě mamka, která nejspíš stála pod schody. „Už jdu!" Zakřičela jsem nazpět. Ještě jsem hodila očko svůj dnešní outfit. Černé letní minišaty s růžovými kytičkami mi skvěle padly, ještě aby ne. Na svých chodidlech jsem měla nazuté černé elegantní baleríny. Přes ramena jsem si přehodila černou riflovou bundu, která byla ustřihlá, takže mi dosahovala nad pupík, který byl zahalen šaty. Šaty, boty i riflová bunda mi parádně ladily k detailům, což byly moje černé nehty. Na tváři jsem měla jenom řasenku a lesk na rty, protože se nějak extra malovat nemusím, jelikož mám skoro bezproblémovou pleť. Snad jenom když jsem ve stresu, se mi vytvoří nějaký ten pupínek. Jenže období stresu momentálně nemám, takže moje pleť je hladká jak dětská prdelka. Vlasy jsem měla rozpuštěné, tím se mi tmavě hnědé až černé zavlněné konečky plazily po zádech k pasu. Řeknu vám, že starat se o kudrnaté vlasy je pěkná dřina.

Seběhla jsem dolů po schodech a málem vyrazila do mé mladší sestry Mii, která běhala po domě. „Mio, dávej pozor!" Upozornila jsem jí, pomohlo to. Zastavila se, jakmile si mě celou prohlídla, užasle otevřela pusu a ohromeně hleděla na mou osobu. „Vypadáš nádherně!" Vykřikla nadšeně. Usmála jsem se na ní a pohladila jí po hnědých vláskách. „Já teď budu muset jít za mamkou do auta, k večeru přijdeme, možná i dřív. Buď hodná a nezlob tatínka," držela jsem si vážnou tvář. Začala horlivě kývat hlavou na znamení, že nebude zlobit. Usmála jsem se na ni, dala jí pusu na líčko a odešla k vchodovým dveřím, kde jsem ještě křikla na taťku. „Ahoj!" „Čau zlato," Dostalo se mi odpovědi. Vyběhla jsem před barák, kde už stálo nastartované mamčino bílé auto. Nasedla jsem, ona se na mě usmála přes zpětné zrcátko a vyjela do vedlejšího města.

Město kde bydlím a město kam jedeme, je doslova hned vedle sebe. V pohodě se tam dá dostat i pěšky. Vlastně města rozděluje jenom řeka Morava, přes kterou vede most a ne jeden. Jeden most je takový hlavní, protože přes něj přejíždí doprava. Druhý hlavní most je ten, který vede spíše přírodou. Sídlí kousek od hlavního mostu, je určen pro chodce a cyklisty. Ne že by se na hlavním mostu jít pěšky nedalo, ba právě naopak je na něm taky chodník.

Když jsme přejížděly přes most, všimla jsem si kluka, který šel na kraji postu po chodníku. Byl celý v černém. Černé kalhoty s kapsičkami na stehnech. Na lýtku měl obvázanou bandanu, šátek. Černá mikina, která měla na zádech jakýsi barevný obrázek. Ten kluk měl kapuci, takže jsem mu neviděla do obličeje. Proto jsem se otočila, když jsme ho předjeli. Tmavě hnědé vlasy mu trčely do obličeje a skoro mu zakrývaly oči, ale já si všimla, že měl i brýle. Musím uznat, že byl vážně hezkej.

Dojeli jsme na místo, kde jsem se měla fotit s ostatními absolventy výtvarky. Nejspíš jsem se zapomněla zmínit, minulý školní rok jsem absolvovala, akorát předávání je dneska. Posunulo se to na začátek dalšího školního roku, což je teď. Učitelka byla před prázdninami nemocná, tak se to odložilo. Před budovou už postávalo pár lidí okolo mého věku. Mamka zaparkovala a my vyšli k historické budově, která byla poupravena. Stouply jsme si ke stěně bývalé umělecké školy a počkaly, než přijde učitelka. Mamka mi zrovna vyprávěla o tom, co mi zrovna šije, nejspíš jsem výtvarné nadání zdědila po ni, když se z jedné uliček vynořil kluk v černém. Byl to klučina, kterého jsem viděla na tom mostu. Přestala jsem vnímat mamku a pozorovala každý jeho pohyb. Přešel ke kašně, která stála vpravo na náměstí. Sundal si kapuci a prohrábl si své tmavě hnědé vlasy. Vytáhl mobil a začal do něho něco ťukat. S pohledem upřeným na svůj mobil si sedl na lavičku, která byla u kašny. Opřel se zády o opěradlo lavičky a zvedl pohled přímo na mě. Ztrnula jsem, znejistila jsem, ale držela oční kontakt s ledovýma modrýma očima, které mě doslova propalovaly skrz na skrz. Cítila jsem, jak mi do tváři nabývá ruměnec. Sklopil pohled zpět ke svému mobilu a opět do něho začal něco klápat. Opřel se lokty o své roztáhlé nohy a zase zvedl pohled. Najednou si to k němu mířila usměvavá učitelka z výtvarky. Zvedl se z lavičky, začali na sebe mluvit. Jejich konverzace vypadala zvláštně. Měla jsem pocit, že tohle není konverzace mezi učitelkou a žákem, vypadalo to, že se znají hodně dlouho. Učitelka se vydala k nám a oznámila, že můžeme jít do budovy.

1. Část příběhu se odehrává v 9. Ročníku na základní škole.

Grcooo