Sally Face - STUPID TEENAGERS

~Kapitola Devátá~ Larry?

,,Cože?"

Přeskočil mi tón hlasu a já nemohl uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. To nemyslel vážně.

,,Nechci aby jsi teď byl vylekanej Sally Face. Prosím nezlob se. Já jen, uh je mi zle."

Odmlčel se Larry nachvilku a v pozadí jsem měl možnost zaslechnout lehké zachraštění, nejspíše jakýchsi pilulek, v plastových lahvičkách.
Krutá realita mi opět švihla silnou a štiplavou facku do tváře.
Larry. To ten papír v batohu. Ten příšerný papír v batohu.
Přeci jen to určitě byl dopis na rozloučenou.

,,Larry tohle není sranda. Kde jsi? O co se snažíš? Kolik jsis dal prášků?"

Zeptal jsem se s tak silně stisklým mobilem u ucha, až mě zabolely prsty a Larry zakašlal.

,,Sally fakt mě to mrzí. Musím odejít, nezlob se. Prosím."

Tohle byla poslední kapka.
Strach mi začal proudit v žilách a knedlík se mi znovu nahromadil v krku.
Co teď?
Byl jsem v zatraceném domě s Phelpsovými a nemohl jsem jen tak jít, zachránit přítele.

,,Tati-"

Šeptl jsem stále s telefonem u ucha, jenže ten mi ani na sekundu nepověnoval pozornost. Dále si povídal. Jedl. A stejně tak se na mě neotočil ani Travisovo otec.
Jediný kdo si mé prosby z povzdálí všiml, byl právě Travis, který si před chvílí sedl zpět na místo.

Gestikulací jsem mu naznačil že opravdu musím odejít a Travis se dál neptal.
Nejspíše pochopil, že se dělo něco vážného a nechal mě jít, za což jsem mu byl vděčný. Na poděkování jsem kývl hlavou a nenápadně se odplížil ven, kde už čírila naprosto černá tma a pár kapek deště.

,,Larry, opovaž se!"

Zakřičel jsem do telefonu, z kterého už se pořádně nic neozývalo a mě začínaly napadat nejodpornější scénáře.
Co když si Larry vážně ublíží? Ublížil si už? Co když nepřijdu v čas? Co budu dělat? Larry? Larry! Larry!

Takhle rychle jsem neběžel snad ani dnes před večeří, jak jsem pospíchal domu.
Nohy utíkaly samy, stejně rychle jako mé bijící srdce a já si musel z tváře strhnout svou bílo-růžovou masku.
Sotva jsem dýchal a čvachtance pod nohama, vydávaly nepříjemné zvuky.

,,Larry!"

Zakřičel jsem jakmile jsem se ocitl v našem bytě, jenže po člověku ani smítko. V kuchyni nebyl, v koupelně též ne, ve svém pokoji také ne a ani ne v naší společné místnosti. Leda Gizmo, spící v poklidu na gauči.

To je ono!

Náš stromový domek! Tehdy kdy jsme na něj chodívali jako menší.
Tam jistě Larry bude.
A tím jsem si byl jistý. Larry totiž většinu svého času chodíval do našeho domku, kde byl rád sám, kde měl klid na přemýšlení a proto jsem ihned zamířil tam.

Na parkovišti jsem sebral nejbližší možnou motorku bez složitého nastartování a vyjel.
Ashiny rady dost pomohly.

Popravdě jsem na semafory a na pravidla silnic tolik nehleděl.
To co, respektive koho, jsem měl před očima, byl jen Larry. A přál jsem si ať je vše v pořádku.

,,Larry?!"

Odhodil jsem motorku na mokrou trávu, když jsem dojel na dané místo a bleskovou rychlostí vyběhl ke stromku.

Samozřejmě žebřík byl nahoře, aby nikdo nemohl po něm vyšplhat.
Bez dlouhého uvažování jsem ovšem utrhl nejbližší velkou větev a pomocí ní, si žebřík ze shora, shodil k sobě.

,,Fajn!"

Nadechl jsem se a vyšplhal tam, kam jsem chtěl.
Div jsem málem neslétl dolů kvůli kluzkým místům a podíval se dovnitř.

Byl tam.
Larry.

Zahlédl jsem ho opřeného o dřevěnou zeď a jeho obličej byl víc než kdy jindy, vybledlý.
Nevypadal ani jako kdyby byl nemocný. Nechtěl jsem si to přiznat, ale Larry v ten moment opravdu vypadal jako na pokraji smrti.

,,Do háje Larry!"

Jenže to jsem nehodlal riskovat.

,,Proč by jsi..."

Odhodil jsem výrazně stranou zbylé prášky po podlaze a chytl Larryho tvář.
Na krku jsem poznal že tep ještě měl. Díky bohu, to se mi ulevilo.
Ale ihned po takové dobré zprávě, jsem začal naťukávat číslo záchranky.

,,Halo? Halo! Oh, dobrý večer! Ah ano, postižený má nejspíše přebytek prášků v sobě. Ano. Ano, zde. Sal Fisher."

Připadal jsem si nemožný.

,,Pravděpodobně pokus o sebevraždu ano. Předávkování..."

Tak hrozně nemožný.

Co se stalo? Přehlédl jsem signál? Signál který mi mohl ještě předtím říci, že se Larry trápil?

,,Larry už jedou, vydrž to prosím. Neblbni kámo."

Kamarád jako já si nezasloužil kamarády, jako byl Larry. A tohle byl přesný důkaz toho. Larry byl úžasný a staral se o ostatní.
Zajímal jsem se někdy upřímně já o to, co prožíval Larry?
Proč jsem se nikdy pořádně Larryho nezeptal jak se měl on? A proč nikdy Larry neřekl něco pořádného mně, sám osobně?

Nemohl jsem ho takhle vidět. A už vůbec ne, vidět ho odcházet úmyslně.

,,Larry přestaň. Tak se podívej. Podívej se na mě."

Ani pohled. Larry se na mě ani nepodíval. A jeho tep začínal být víc pomalejší.

,,Larry prosím..."

Rozbrečel jsem se na místě jako malé dítě a přitáhl si Larryho k sobě.
Nedaleko pod námi jsem najednou zaslechl zvuky aut a slzy mi zamlžily veškerou přítomnost předemnou.

,,Larry slibuju ti. Slibuju ti, že si na tebe budu dávat větší pozor-"

Po žebříku už jsem zaslechl kroky, nejspíše od doktorů a pomocníků.

,,Jen teď neumírej. Ne teď, ne tady, ne v týhle době. Máš tolik času chlape. Heh. Prosím."

Zasmál jsem se se vzlykem v hlase a přesto nic.
Larryho obličej byl stejně klidný jako když jsem přišel a já ho nechtěl pustit z paží.

I přesto, že si pomocníci Larryho museli přebrat, já jsem předstíral, že mám Larryho stále na hrudi a bez zastavení, jsem nepřestával plakat.

Brečel jsem vážně jako malé dítě a jak jsem tak seděl na naší dřevěné podlaze, hlavou se mi promítali veškeré vzpomínky na Larryho a dětství s nim.

Jak jsme oba kradli paní kuchařce lžíce ze školní jídelny, jak jsme oba měli první koncert naší dost bídné kapely na střední a jak jsme si oba vyprávěli vtipné a strašidelné historky, společně s Meg, mrtvou holčičkou, kterou známe a vidíme oba dva.

,,Larry..."

Pípl jsem jako kuře a odhodil stranou bílou masku.

Teď už mi bylo vyloženě jedno, že mi naprosto cizí lidé viděli do zjizvené, naprosto zdeformované, tváře. Jediné co jsem měl v hlavě byl můj kamarád Larry a celej tenhle večer.

Tenhle celej, zasranej večer.