Sally Face - STUPID TEENAGERS

~Kapitola Desátá~ Zaracha

Seděl jsem v pokoji a přitlačoval si ke hrudi kolena. Nechtělo se mi vůbec vstávat.

,,Larry."

Šeptal jsem potichu jméno svého přítele a pokoušel se zadržovat stres, který mi přinášel žaludeční problémy.
Bože jak moc se mi chtělo zvracet.
Tolik nervů jsem snad nikdy neměl. Netušil jsem zda se Larry vrátí v pořádku domů, zda zůstane v nemocnici a zda se vůbec probudí. Byl to totiž už druhý den, co Larryho převezli do blízké nemocnice a on se stále léčil.

Byl to příšerný pocit.
Ten strach ubíjel a já ztěží dokázal vnímat okolí.
Netušil jsem nic. Nevěděl jsem Larryho stav, zda už je vše v pořádku a zda ne.

Náhle se před mýma očima objevila Meg a já zaslyšel tiché zahihňání. Takové to typicky dětské, pokaždé mi připomínala jakousi mladší sestřičku.

,,Bré ráno Sally Face! Jak je ti?"

Nevěděl jsem jak odpovědět.
K Meg jsem byl otočený zády, jelikož jsem byl čelem ke zdi a ještě víc si přitlačil kolena ke hrudi. Jak by mi asi tak mohlo být?

,,Nevím Meg."

,,Stalo se snad něco?"

,,Bohužel."

Moje strohé odpovědi vyznívaly trochu hrubě. Jenže já jsem nic zle nemyslel. Nebyl jsem popravdě na Meg naštvaný, že se zeptala jak se mi dařilo. Ale něco mi vnitřně říkalo, jak moc byla tahle otázka hloupá.
Jak se na ní jednoduše může zeptat, v takové situaci?!

Neměl jsem však právo být na ni naštvaný. O Larrym asi nevěděla a jedinej koho jsem obviňoval jsem byl já sám.
Nenáviděl jsem se, za ten fakt, že jsem vnitřně jaksi tušil že se něco dělo, ale nic jsem neudělal.
Jakobych byl nějaký korál v moři, který jen přihlížel na umírající zvíře. Nic. Víc.

To jsem přítel?
To si opovažuju nazývat se přítelem, když ani nevím jak se můj nejlepší kamarád měl? Nebo se trápil?

,,Phelps je na tebe uražený Sally."

Řekla mi po chvilce Meg a já se krapet zklamaně zasmál.

,,Travis?"

,,Ne. Jeho táta. Viděla jsem teď před chvílí jak se vaši rodiče bavili. Travisovo táta zněl dost nabrušeně."

,,To by dávalo smysl, když jsem odešel uprostřed večeře."

Povzdechl jsem si, ale vnitřně dál Phelpse neřešil.
Možná jsem to bral příliš flegmaticky, nebo ne zas tak vážně, ale Larry byl u mě přednější. To že jsem určitě urazil Travisovo otce, mě stále netrápilo tolik, jako vyčkávání na Larryho výsledky v nemocnici.
Probudí se?

,,SAL!"

Křikl výrazně táta, jakmile se vetřel do mého pokoje a Meg bleskurychle zmizela.

,,Můžeš mi vysvětlit proč jsi včera odešel?!"

Nevěděl jsem co odpovědět. Táta vypadal mrzutě, ale stejně jako u Meg jsem já neměl právo být naštvaný.
Odešel jsem a bylo mi jasné jak moc, takové gesto, neslušné nejspíše bylo, ale i přesto jsem se raději neodvážil nic říct.

Možná kdybych řekl, že jsem odešel kvůli kamarádovi, okřikl by mě ještě víc.

,,Sally. Ať se stalo co se stalo. Jen tak z večeře odejít nemůžeš! Travisovo otec je ještě víc naštvanej než obvykle a nazval nás burany! Prý se neumíme chovat!"

Neustále jsem si držel svou tmavě modrou deku a přimačkával si její kousek v dlani.
Chápal jsem to. A chápal jsem jak tátu tak i Phelpse. Odejít z pozvání byla drzost.
Ale znovu jsem měl v hlavě tu jistou a samou myšlenku.
Co by se přeci stalo kdybych tam nepřijel a nepomohl Larrymu?

Náhle se táta zhluboka nadechl a obličej mu zrudl víc než kdy obvykle.
Výrazně chytl kliku od mých dveří a narovnal se.

,,Máš zaracha. Na tenhle celý podělaný měsíc."

,,Co?!"

,,Budeš po škole jezdit sem a ne k vám do bytu s Larrym. Žádní přátelé a žádné vycházky. Po studiu hned. Pokaždé. Sem domu, za otcem. Ať se naučíš správnýmu chování."

,,Tati to nemyslíš vážně!"

Ozval jsem se zpoza ticha a v krku se mi opět nahromadil knedlík.

,,Jsem dospělej! Bydlím s Larrym a musím se starat o Gizma, který je tam s námi! A... A škola je dál! Mám jí blíž k bytu, který máme s Larrym mimochodem právě, kvůli té škole! Tati-"

,,Nezajímá mě to. Stále jsi můj syn a nejsi zcela dospělý. Stále jsi jak přerostlý dětsko. Musím na tebe dohlížet. Po škole, domu. Vždy. Tenhle celej měsíc."

Sykl bez zájmu a práskl s dveřmi jakoby se nic nedělo.
Vztek se mně ale vařil v žilách.

,,Kreténe."

Plivl jsem slova v mžiku kdy už jsem tátu neslyšel na schodech a naštvaně praštil do polštáře.
Cítil jsem se jako nějaký předpubertální fracek, co dostal vynadáno.
Zaracha?!
Opakoval jsem si v hlavě a agresivita mě začala naplňovat.

,,Tohle... Nejde."

Ucítil jsem štiplavé slzy v očích a drsně si sundal bílo-fialovou masku z tváře.
Setřel jsem si je.
Nechci plakat. Nechci plakat a už vůbec ne teď.

,,Nebudeš měkota Sal... To zvládneš."

Pomáhal jsem si vlastními slovy, ale slzy na tváři stékaly dál.
Jak bych mohl takovému dutohlavci vysvětlit co se stalo?
Že jsem utekl ten večer za Larrym, který se pokusil o sebevraždu a je teď v nemocnici.
Že se o Gizma budu muset starat já, protože Larry v bytě nebude. Protože, je v nemocnici.
Jak bych svému tátovi mohl vysvětlit, že Larryho budu chtít navštěvovat?

Táta si nikdy nenechal nic říct. Ale hlavně do slov nikdy nepustil mě. Což by se nestalo ani teď.
Jenže já věděl za kým bych teď mohl jít.
A koho bych se i nejspíše mohl zeptat co dělat a dozvědět se-

Co Larryho mohlo trápit.

Jelikož teď bylo po škole a já neměl co na práci, napadlo mě jet navštívit Larryho mamku.
Lisu.
Ten první důvod proč jsem ji chtěl navštívit byl ten, že ona měla větší pochopení než můj táta.
A za druhé? Právě Larry. Jedině Lisa mohla tak dobře znát Larryho a vědět zda ho něco třeba, v poslední době, netrápilo.

Neváhal jsem ani vteřinu.

Jakmile jsem si byl jistý že můj táta už mě nenavštíví do pokoje, pomalu a tiše jsem otevřel své okno.
Z něj jsem nějak šikovně vylezl a dopadl na krapet mokrou travnatou zem.

,,Au-"

Vzdychl jsem bolestí z kolen, kvůli rychlému dopadu a více si zapnul svou oblíbenou mikinu.

Narozdíl od Ash jsem já svou motorku ještě neměl. Jelikož udělat si řidičák, byl pro mě, v téhle době, ten nejméně podstatný úkol.

Rychle jsem si, se svými zmrzlými prsty, vytáhl svůj starý tlačítkový mobil a zavolal dva kontakty, který by mi teď nejvíce mohly pomoct a mohly by jet semnou.

,,Ashley, Todde. Budete mít čas?"

Zeptal jsem se a vyrazil k Ashley domu, pěšky.