Sally Face - STUPID TEENAGERS

~Kapitola 17.~ Larry je zpátky

Sotva jsem dýchal, jakmile mě táta přivezl před budovu školy a panika se mě pomalu začala zmocňovat.
Lidi v mém věku, si už povídali před dveřmi, smáli se a upravovali si překrásné obleky, či šaty. Zatímco já už teď, jistě smrděl potem, kvůli nervozitě a strachu. A nasucho jsem polkl.

Můj táta mi pověnoval klidný úsměv a poklepal mi, jako správný chlap, na rameno.
Asi mne chtěl tímto gestem povzbudit.

,,Nic si z toho nedělej Sal. Dobře? Kdyby něco, klidně zavolej a dojedu pro tebe. Aby jsi nejel s někým třeba opilej. Bůhví co by se mohlo stát."

,,Heh."

Zasmál jsem se tiše a promnul si modré vlasy po něm.

,,Jasně tati. Budu si to pamatovat."

Odpověděl jsem na tátovi poznámky s pokývnutím hlavy a táta na mě na oplátku, mrknul, ještě předtím než jsem vystoupil z auta.

,,Tak utíkej! Až dorazíš domu, povyprávíš mi jak bylo na plese."

,,Jasně tati."

Vystoupil jsem, zamířil už ke dveřím školy, když v tom mě táta, svými slovy opět zastavil. Zarazil jsem se.
Pomalu jsem se na něj tedy otočil, s maskou na své stálé zjizvené tváři a otcovo oči náhle "změkly". Náhle působil přespříliš mile a já proto raději ihned zmlkl.
Co chtěl říct?

,,Sal..."

Odlmčel se táta při držení volantu a já ztuhl.
Bál jsem se, že dostanu nějaký výprask, takhle před plesem.

,,To zaracha bylo hloupé. Měl jsi pravdu... Jsi už, vlastně dospělý. Můžeš si dělat co chceš. A Phelpsovi by ti neměli bránit, ikdyž jsi se podle mého zachoval hrubě. Hoďme- To zaracha za hlavu. A napiš mi, pokud se budeš chtít vrátit, nebo už dnes pojedeš do bytu s Larrym."

Larry?
Trklo mi hlavou a rozesmutněl se.

,,Larry... Tati. Ten večer u Phelpsových. Neřekl jsem ti, proč jsem vlastně odešel. Já-"

,,Já vím."

On ví?!
Škubl jsem rameny překvapeně a tátovi se nadzvedly koutky do mírného úsměvu.

,,Lisa mi dnes před odjezdem volala. A řekla mi vše. Prý se mi s tím nesvěřila a stejně tak ani ostatním, protože nechtěla dělat haló kolem. Nechtěla lítost od ostatních. A... Lítost jsi nejspíš nechtěl ani ty, ode mě. Že?"

Rozmluvil se, zatímco já stiskl pěsti u těla a povzdechl si.
Tak už to věděl... Ten důvod proč jsem odešel v ten večer pryč.
Popravdě měl táta v jedné věci pravdu a to byla ta, že jsem nechtěl aby mě táta litoval. Kvůli, málem, ztráty přítele.
Znal jsem ho dobře a po smrti mé matky, byl první dny příliš starostlivý a sem tam nejistý. Což mě, jako dítě kdysi znepokojovalo.
A teď když to konečně táta věděl, nemusel jsem skrývat smutek. Který jsem v sobě držel už dobrý měsíc, co byl Larry v nemocnici.

,,Promiň mi."

,,Sal, nemáš se proč omlouvat. Ani já nejsem zas tak upovídaný typ. Skrývám si pocity uvnitř sebe a to samé, jsi udělal zkrátka ty. A nerozkřikoval jsi, co se Larrymu a tobě, stalo. Chápu to."

Protáhl si zničehonic krk, který mu na pár místech křupl a zasmál se.

,,Nezlobím se. A teď, podívej kdo za tebou přišel."

Zatroubil táta, jakoby snad neviděl ty lidi kolem a já, ještě více zmatený zbystřil zrak.
Kdo? Kdo by za mnou, přece přišel?