Sally Face - STUPID TEENAGERS

~Kapitola 23.~ Zlomená noha a zásnuby

,,Chtěl bych vědět, proč jsi to udělal... Proč jsi se o to pokusil. Tehdy, když jsi mi volal..."

Pochopil jsem, že po těchto mých slovech konverzace nebude o nic více veselejší.
Larryho výraz mírně zvážněl, ale po pár sekundách znovu nabral radostnější barvu.
S mírným uchechtnutím zacinkal do flašky postavenou na svých stehnech a pak se protáhl.

,,Asi si tu otázku kladeš už dlouho, co? Hnh, jasný. No, nijak úchvatný nebo smysluplný důvod vlastně nebyl. Nemám ani nijak zajímavější příběh než dalších milion pubertálních blbečků. Ale... Asi to bylo hlavně kvůli tátovi. A tomu kolik zasraných myšlenek mám v hlavě. Vtipný co?"

,,Ani zdaleka není."

Skočil jsem mu do řeči, abych alespoň trochu dodal v ujištění, že ho skutečně poslouchám a na Larryho tváři se vykouzlil velmi, velmi, klidný úsměv.
Pokračoval.

Vyprávěl mi tak alespoň deset minut. A já stále a stále bedlivě poslouchal a snažil se pochopit každičké Larryho slovo.
Byl jsem zároveň rád že mluvil a též, že jsem konečně mohl vědět. Vědět co Larryho trápilo, jako kamarád.

,,No... A během začátku na nové škole se to asi tak nějak začalo srát Sal. Abych řekl popravdě. Jedna věc je být totální mazák večírků a druhá se pak schovávat na záchodcích jako ubulené dítě doufajíc v objetí od rodiče."

Odmlčel se na moment, jakmile se opět napil již ze skoro poloprázdné flašky a já se zahleděl na kameny dole, na ty kde byl zmrzlý mech. Pár shnilých hnědočerných listů a pár uvadaných kytiček.
Blížila se zima. Pomyslel jsem si a poslouchal dále.

,,Asi jsem fakt pitomec, že jsem ti nikdy nic tak velkého neřekl, ale bál jsem se, že bych tě něčím takovým jen zatěžoval... Navíc, nevěděl jsem ani co bych řekl. Hej Sal, mám depresivní myšlenky a stejská se mi po tátovi, který mě jen tak opustil? To asi ne..."

,,Ale mohl jsi!"

Zvedl jsem se zničehonic, zatímco mi emoce bušily v hlavě silněji, než logické myšlení a Larry mi věnoval překvapený pohled. Asi mou hlasitou reakci nečekal.
Vítr mi trochu pocuchal vlasy a poloroztrhané džíny a když jsem se před Larrym postavil, vítr začal více fučet.

,,Sal, bacha jo-"

Upozornil mě Larry když jsem se ocitl těsně na kraji malé skály, na které jsme momentálně popíjeli a já zakroutil hlavou do stran. Teď jsem chtěl něco říct já. Ticho Larry Johnsone.

,,Nene, Larry pochop mě prosím. Víš moc dobře, že se známe už dlouho, už fakt dlouho. Proč jsi nikdy nepřišel a nesvěřil se...?"

,,Sally fakt dávej pozor."

,,Já, vím, že to pro tebe je těžké. Chápu to. Ne každý se umí nebo chce svěřovat. Ale já bych chtěl slyšet co tě trápí. Aspoň od teďka do budoucna... Vždycky bych to chtěl vědět Larry, jelikož tě miluju jako bys byl můj brácha. Fajn? Nechtěl bych totiž znovu zažít to co se před měsícem stalo-"

,,Kámo spadneš, přestaň."

Neposlouchal jsem. A možná jsem měl, protože kdybych možná nebyl tak tvrdohlavý a alespoň si uvědomil na jakém kraji jsem byl, možná by se ten ošklivej pád nestal.

,,O doprdele, Sal jsi celej?!"

~~~

Pecka. Pomyslel jsem si okamžitě po probuzení na lehátku a zahleděl se na bílou, více bílou místnost než měl barvu sníh každý prosinec.

Tiše, celý polámaný a unavený jsem ležel na celkem tvrdé posteli a po pár mlživých mrknutí si uvědomil kde jsem.
Ah.

,,Sally Face, tak přeci jen jsi ještě zamnou nepřišel!"

Byl jsem v nemocnici. V té samé, kde byl prý minule Larry.

,,Mhm. Ahoj Meg, dlouho jsem tě neviděl. Ještě žiju, že?"

,,Ještě ano, právě proto říkám, že jsi zamnou ještě nepřišel! Jak se daří? Během toho co jsi tu noc strávil tady jsem si ve vašem bytě s Larrym, hrála s Gizmem!"

,,Gizmo je-?!"

Pak mi trklo. Vždyť zvířata mohou cítit a vidět duchy. Stejně jako já. Nemusel jsem se bát, že by se Gizmovi něco špatného stalo...

,,Oh, ano Gizmo."

Oddychl jsem si po chvilce a Meg si sedla naproti mně, na posteli kde jsem právě ležel.
Lehce jsem si promnul čelo a poté sykl bolestí.

,,Au."

Sykl jsem bolestí, jak jsem si mohl myslet- a Meg se tiše dětským hlasem zahihňala, jako to dělávala pokaždé jakmile se mi vyvedlo něco hloupého.

Na její drobný smích jsem se jen též pozasmál a pak si vzpomněl proč jsem tu vlastně byl.
Byl to nejspíše ten pád, že? Vňukla se mi myšlenka v hlavě jako blesk a povzdechl si. Bože, jsem to ale idiot. Konečně jsem měl možnost pořádně si promluvit hezky s Larrym a teď jsem mu jistě přihodil infarkt svým pádem z obřího šutru, no bezva.

Velmi opatrně a pomalu jsem se pokusil alespoň sehnout a sednout si, ale jakási bolest dole mne zastavila, podíval jsem se trochu dál za Meg. Ale ani jsem nemusel... Kvůli jejímu drobnému a obvzláště průhlednému tělu, jsem měl možnost zahlédnout i přes ní, svou nohu.

,,Tak to mi ještě chybělo."

Odsekl jsem otráveně a zamračil se na nohu v sádře, mírně položenou ve vzduchu na jakémsi "ramínku".

Meg se opět jen tiše zasmála.

,,Legrační, že? Ty obvazy mi připomínají jedny, co používala maminka. Oh! Nejspíše bych se už asi měla vrátit, táta se brzy vrátí... Měj se Sally Face! Ještě se uvidíme, až si budu hrát s Gizmem u tebe v bytě!"

Dopověděla Meg svá poslední slova, anižby mne nechala se s ní pořádně rozloučit a nakonec zmizela.
Ihned poté, jsem zaslechl hlasy za dveřmi a musel se začít culit ze strany na stranu.
Pochopil jsem o koho se totiž určitě jednalo.

,,Tak pustíte mě tam sakra nebo ne?!"

,,Pane... Zde bude moct přijít pouze rodinná návštěva, přátele a ostatní budou moct přijít jen v určitém čas-"

Sestřička nedopověděla. A vlastně ani nestihla, kvůli ignoraci, mistra metaláka Larryho.

,,Sal! Kurva do zhulený krávy jsi celej! Bože, tvůj táta mě zabije... Fakt jsi celej?"

,,Nah, víceméně."

Pokusil jsem se alespoň lehce pohnout nohou na důkaz, že jsem byl v pořádku, ale místo toho má noha dále ležela jako část sochy. Marný pokus to byl.

I tak, jsem ale asi Larryho potěšil, že jsem s ním vůbec v pořádku mluvil. A jakmile si s klidem oddychl, jako já před chvilkou, že ho též vidím, naklonil se a výrazně až SILNĚ mne objal.

Náhle mi však zašeptal do ucha.

,,Brácho..."

,,No?"

,,Myslim, že se naši chtěj brát."