Sally Face - STUPID TEENAGERS

~Kapitola 26.~ Veselé koláčky

,,Paní, Gizmovou?"

Zopakovala Ashley má slova v hovoru a já si chytl levou rukou zadní část hlavy.

,,Vím, zní to nejspíš, praštěně že? No... Nicméně, je to tak. Potřeboval bych s Gizmem pomoct."

Pověděl jsem tišeji do telefonu, jakobych se snad styděl a nakonec společně s Ashley hovor ukončil.

Jak plynul čas a s ním i Ashleyin příjezd s Larrym po škole a Toddem, kterého jsem si taky pozval na pomoc, všichni jsme nakonec seděli kolem spícího Gizma v obýváku a přemýšleli.
Nebo spíše... "Bádali", co dělat s Gizmem v našem bytě s Larrym.

Museli vypadat trochu směšně, jelikož jsme připomínali jakýsi kult kolem kočky.
Najednou se Gizmo protáhl a Ashley si ho opatrně vzala na sebe.
Začala ho něžně hladit na bříšku na svých stehnech, pak za ouškem a Gizmo jen spokojeně vrněl. A kdyby mě Larry nepřerušil v představách, mohl jsem žít ve snu, že jsem Gizmo teď já...

,,No?"

,,Co, no?"

,,No. Gizmo- Co na něj říkáte?"

Zeptal se Larry a Todd si poupravil brýle na nose, jako každý cool inteligentní týpek z telky.
Podíval se na nás flegmaticky a překřížil si ruce na hrudi.

,,Myslim, že je vážně těhotnej."

,,Cože?"

Vyhrkl jsem překvapeně zase naoplátku a Larry napodobil legrační omdlení, Ashley se na naše poznámky jen zasmála.

,,Bože vy jste trupky všichni. Vždyť je naprosto v pořádku."

,,A jak vysvětlíš to obří banděro?"

Ukázal Larry prstem na naprosto klidného a spícího Gizma a Ashley ho stále hladila dál.
Jo, kéžbych teď Gizmem mohl být já.

,,To je v pořádku. Fajn? Měla jsem kdysi kočičku a věřte mi, Gizmo je jen neskutečně přejeděný."

,,Přejeděný? Jak to myslíš?"

,,Jak by to mohla myslet Sal? Pokud je moje analýza špatná, ačkoliv bych byl překvapený..."

Odmlčel se Todd na moment při hlubším pohledu na Gizma a pak pokračoval.

,,Tak má Ashley pravdu. Prostě jste Gizma až moc nacpali."

,,Počkej, to je hovadina-"

Přidal se do rozhovoru Larry a Gizmo rychle seskočil ke mně do náruče.
Uh, vážně byl těžký!

,,Se Sallym jsme šli spát včera hned po příjezdu. A Gizmovi jsme dali jen malou, seriózně malou porci jídla. Je přece blbost aby se tak přežral.

,,Sally?"

Zaslechl jsem na moment velmi jemný dětský hlas a lehce otočil hlavou směrem, odkud jsem zvuk slyšel. Kuchyně?
Zahlédl jsem v mžiku schovávající se Meg a tak jsem k ní opatrně přišel a zároveň tak trochu utekl od diskuze s ostatními.
Vypadala smutně.

,,Meg, děje se něco?"

Zeptal jsem se a malý dětský hlas šel sotva slyšet.

,,Jen... Jen... Za Gizma, můžu já... To já jsem mu včera nasypala za vás s Larrym hrozně moc jídla. Jako duch jsem nevěděla, že by to byla velká porce pro zvíře... My duchové totiž moc nejíme a necítíme a... A..."

Zavzlykala a já se pod maskou musel mírně pousmát.
Rychle jsem si k ní klekl, sedl si na zem a ujistil ji, že nemusí plakat.
S menším úsměvem za maskou, jsem ji vysvětlil, že se nemusí ničeho bát a že jsme se jen obávali co se s Gizmem stalo.

Ihned poté se úsměv vykouzlil i na Meganině mrtvé tváři a vylezla z koutku rohu, kde se schovávala. Pak jen kolem mě s radostí proběhla, či jak by někdo řekl, prolétla a všichni se na mě zmateně podívali. Kromě Larryho.

,,Už zase mluví s duchy?"

Zeptal se Todd a Larry se klidně usmál. Opřel si Larry lokty o kolena a podíval se na Todda.

,,Jasně."

Odpověděl a Meg ho objala kolem krku.
Nikdo totiž kromě nás s Larrym, duchy neviděl.
Todd nás nejspíš často považoval za blázny... Ale vím moc dobře, že Ashley tuhle rádoby "schopnost" chtěla mít taky. Říkala mi to.

Zkrátka a jednoduše, Megan jsme viděli jen my s Larrym. A také jsme ji jen my z naší skupiny znali.

~~~

Během večera, jsem se stavil k tátovi, pomoct mu upéct nějaké koláčky. Popravdě řečeno, nikdy jsme nic takového předtím nedělali, ale tentokrát to bylo výjimečné.

Jak už mi Larry v nemocnici totiž řekl...
Táta a Lisa se skutečně chtěli brát. A já z této informace byl stále vykulený.
Larrymu jsem o tom, hned po vysvětlení, zavolal do telefonu, ale Larry jen s malým, trochu zoufalým povzdechem odpověděl, že už to ví. Na sto procent, Lisa mu vše totiž oznámila.

Teď jsem akorát stál před kuchyňskou linkou v našem rodinném domku a hleděl na recept, který měla a používala kdysi máma. Mírně se mi po ní zastesklo. Ale rychle jsem jakékoliv smutné myšlenky zahnal pryč, věděl jsem, že by máma nebyla šťastná kdybych o ní přemýšlel ve smutné náladě a věděl jsem i to, že by mu tenhle nový vztah, tátovi přála. Koneckonců, ať se to zdálo nebo ne... Táta byl stále ve formě a máma pořád říkala, že kdyby se jí něco někdy stalo, tak si může najít jinou, krásnou ženu.
Což Lisa, samozřejmě byla.

,,Ummm. Hoď mi tam teď tenhle cukr. Tenhle, jo."

Ukázal mi táta vařečkou na místo v receptu a já jsem tedy na souhlas přikývl.

,,Tenhle?"

,,Jo, přesně ten."

Pomalým krokem s berlemi jsem tedy přešel k šuplíku, odkud jsem vyndal jakýsi povědomý sáček a zamyslel se. Neviděl jsem ho náhodou někde už? Pomyslel jsem si, ale pak změnil názor. Určitě ne. S pečením a vařením jsem si nikdy nevěděl rady a silně jsem pochyboval o tom, že bych si snad někdy bral podobný sáček nebo ho snad znal.

Obyčejně jsem tedy předal tátovi do dlaně pytlík s pravděpodobným cukrem a táta se při mluvě podíval na mě.

,,Synu. Jak už víš, už za týden bych se chtěl oženit s Lisou. A vím, že to teď pro tebe asi bude nezvyk. Každopádně. Jsem si jist že to pochopíš, stejně jako Larry. A taky..."

,,Jasný, chápu tati."

Odpověděl jsem na tátův vážný proslov, ale pak nepříjemně znepokojivě směřil očima na pytlík s práškem, který rozbalil a bezmyšlenkovitě a nepozorně, hodil do budoucích koláčků.

,,T-tati-"

,,Nech mne pokračovat Sally. Takže..."

Byla to rozdrcená schovaná tráva od Larryho.
Sakra!
Pomyslel jsem si a zanadával sám na sebe, že jsem byl takový idiot a schoval tehdy ten pytlík sem.

Tohle nebylo dobré.