,, Elisabeth Roseová?"2✔

XXXV.

Elisabeth

Vzbudila jsem se a promnula si oči. Byl večer, protože když jsem usnula, bylo pozdnější odpoledne. Na stolku jsem si povšimnula nádherné kytice s lučním kvítím. 

,, Aw." Zasmála jsem se a trochu se přisunula, abych viděla, co všechno za květiny tam byly. Určitě byla od Dylona, pomyslela jsem si. Do místnosti zavanul večerní letní vánek, tudíž jsem si nemohla nevšimnout otevřeného okna. Měla jsem takovou chuť se z něj podívat ven na noční oblohu. Nakonec jsem neodolala a trochu se nahnula z postele, připravená, že bych se zvedla. Chvíli jsem se v mé posteli zmítala, ale nakonec jsem se vymanila ze spárů peřin a opatrně se zvedla k oknu. Zalil mě pocit domova. Z okna bylo dokonale vidět na černou oblohu, posetou zářivými hvězdami a uprostřed se naparoval obrovský bílý měsíc, jenž zaléval svým světlým světlem špičky lesa. Pootevřela jsem úžasem ústa. Bylo to úžasné. Na nebi jsem rozpoznala malý vůz, napravo byla Andromeda a nakonec jsem spatřila i Kasiopeju. Ucítila jsem vibrace v nohách a únavu v boku. Sakra...najednou se mi slabostí podlomily nohy a já upadla na postel.

,, Sakra..." Naštěstí jsem upadla dobře a nic si nenarazila. Povzdychla jsem si. Moc dlouho mi ten pohled nevydržel. Napadlo mě jediné. Napsat Dylonovi, jestli by ten pohled nechtěl sdílet se mnou. Jenže...co když bych ho otravovala? Co kdybych ho vzbudila. Naštvaná sama na sebe jsem položila telefon na stolek. Samozřejmě mi to nedalo a musela jsem mu zkusit napsat.

E: Dylone?

Kupodivu za vteřinu odepsal.

D: Ty už nespíš?

E: Ne...

D: jsi v pořádku? Nestalo se něco?

E: ne, jsem v pořádku, jen...chtěla jsem, jestli bys nepřišel. Nebudu tě otravovat?

D. Ne, vůbec! Rád přijdu, jsem tam za chvilku

Usmála jsem se a odložila telefon. Najednou se otevřely dveře. To netrvalo snad ani pět minut!

,, Ahoj." Na tváři měl úsměv, ale když viděl, jak jsem seděla kvůli pádu, hned mu spadl.,, Ty jsi upadla?! Nestalo se něco, nebolí tě to?"

,, Dylone, myslím to vážně, nic mi není."  Usmála jsem se a přikývla hlavou, abych jej uklidnila.,, Ta kytice je překrásná." Poděkovala jsem.

,, Doufal jsem, že tě to potěší, natrhal jsem je pro tebe na louce." Přiznal a podrbal se na zátylku.

,, Potěšilo." Řekla jsem od srdce. Pak jsem se musela přiznat.,, Snažila jsem se podívat z okna na ty nádherné hvězdy. Jenže jsem ještě oslabená a-" Dylon se hned díval na tu ránu, jestli je v pořádku.,, Nic mě nebolí, vážně, neboj se."

,, Dobře." Přikývl a podíval se na mě.

,, Myslíš...že bys mi mohl pomoct vstát k oknu a dívat se na oblohu?" Zaprosila jsem a usmála se.,, Já to sama nedokážu."

,, To víš, že jo, mělas to říct dřív." Zasmál se a podíval se mi do očí. Dovnitř místnosti zasvítil měsíc. Pohladila jsem ho po tváři. Najednou se ke mně rychle nahnul, chytil mě za tvář a políbil mě. Polilo mě divné horko a něco, co jsem nedokázala rozeznat. Naše rty se spojily v jedny a já pocítila opět chuť jeho rtů. Byla čistá, bez alkoholu či cigaret. Nebylo to špatné. Má mysl však najednou přeskočila na Harpera a já je začala srovnávat. Harper měl rty dychtivé, ale Dylon jemné a lehce opatrné. Harperovy horké rty chutnaly lehce divoce a po kouři, Dylonovy mi dávaly pocit domova-

Ihned jsem s tím musela přestat. Tohle není Harper. To je Dylon. A nemám důvod je srovnávat. Do Dylona jsem se nejspíš zamilovala, tudíž nemělo být co řešit. Harpera jsem nikdy nemilovala, nebylo nic, co by mi dávalo právo je srovnávat.

Odpojil se a usmál se. Věděla jsem, že jsme byli oba dva rudí jako ředkvičky. Zvedl se, přesunul k oknu židli a pak se podíval na mě.
,, Tak pojď." Vzal mě do náruče. Byl velmi opatrný, asi se bál, aby mi nic neudělal. Zasmála jsem se a chytila se jej.
Sedl si se mnou na židli. Hned jsem se zadívala zpátky na ten nádherný výhled. Bylo to okouzlující. Ale cítila jsem, že se Dylon nedíval ven, ale na mě. Usmála jsem se a jemně se otočila na něj. Svítilo na nás pouze měsíční světlo. Pootevřela jsem ústa a sklouzla pohledem k jeho očím. Hleděl na mě tak, jako nikdo jiný předtím. Zahřálo mne to u srdce. Opřela jsem se o jeho hruď a usmála se. Taky se zasmál a začal mi jednou rukou projíždět ve vlasech. Bylo to tak...příjemné. Jako bych s ním byla doma. Brzy jsem si uvědomila, že to nebylo asi... Ale určitě

Harper
Napil jsem se z láhve a podíval se na Lessu. Seděli jsme u stolu a hráli různé hry, dávali si úkoly a nebo jen konverzovali. Blondýnka se ke mně nahnula, natáhla kouř do úst a pak mi jej předala do těch mých. Když jsem jej vdechl, nosem jsem vyfoukl vše, co mi dokázala předat a chtivě se k ní naklonil ještě blíž. Přerušila tu mezeru mezi námi a dala mi polibek s jazykem. Cítil jsem její jazyk, který se obmotával okolo toho mého. Když jsem se odpojil, mezi námi se utvořila tenká slina.
,, Teď ty, Harpere." Řekl Spencer. Byli jsme tu jen já, Less, Spencer, Liam, Colette, Grace a Paxton. Adrian by se tohoto nikdy nezúčastnil a ostatní rovněž. Niall byl až moc uvědomilý na to, aby se zahazoval s náma, opilýma a trochu zhulenýma lidma. Výjma Grace. Ta pouze kouřila a občas se něčeho napila.
Roztočil jsem skleněnou láhev a ta se zastavila na mně a Colette. Ušklíbl jsem se.
,, Tak teda úkol..." Zamyslel jsem se. Colette nebyla zcela jako Less, ale ani ne jako Sasha. Byla měřítkem toho, co je uprostřed...něco jako Elisabeth. Jenže proč mi to hned přeskočilo na ni? Proč jsem se cítil špatně a dobře zároveň pouze při pouhé zmínce či myšlence nad ní?,, Lokni si tady z téhle flašky a polib jednoho z nás."
Colette se prve tvářila jakoby nic, ale já poznal, že to bude problém.
,, Když to neuděláš, musíš si sundat nějaký kus oblečení." Liam se trošičku napnul, ani nevím, proč. Grace se netvářila nijak. Colette se nadechla a trochu se napila čehosi, co bylo v zelené až černé lahvi. Pokřivila obličej.
,, Koho, že mám políbit?" Zeptala se znechuceně.
,, Někoho z nás." Řekl jsem a uchechtl se. Jenže... Nebyla to taková legrace jako tehdy předtím. Zvedla se a odfrkla si. Přišla ke Grace.
,, Když už musím někoho líbat, tak rozhodně nebudu dávat šance nějakým ožralým pitomcům, ale udělám, co jsi řekl někomu, kdo to pochopí." Věděl jsem, že to udělá. Nebyla na holky, ale Grace byla tak asi jediná, která by se jí za to alespoň neuchechtla.
Přistoupila k ní, sehnula se blíž k ní a spojila její rty s Graceinými. Stejně se ale po chvíli odpojila a jakoby nic si zase zpátky sedla.
,, Teď točíš ty." Řekl jsem, ale jakobych dál už nevnímal hru. Pomyslel jsem na El. Na to, jestli nyní leží se zavřenýma očima, klidným úsměvem na rtech, nebo je vzhůru a přemýšlí stejně jako já nad tím, co by měla dělat a co jí chybí. Jestli občas taky přemýšlí nademnou. Ale to by byla hloupost. Asi...Přemýšlel jsem, jestli je osamělá, nebo jí to tak vyhovuje. Jestli bych za ní neměl začít chodit častěji. Asi mi na ní záleželo...nebo jsem měl už opravdu hodně pití. Less se o mě opřela a já věděl, že usnula.

Hello guys! Je to možné? Dokázala jsem udělat druhou knihu Elisabeth Roseové! Druhý díl je za námi! Toto je poslední kapitola, můžete se těšit na třetí- a myslím, že i poslední - díl této knihy. Jsem fakt strašně vděčná za všechny, kteří toto četli, ale více děkovali bude v příštím poděkování!
Mějte se hezky!
Vaše
Kačenka
P. S. Pokud někdo máte nějaký názor na srdíčku, nebojte se mi to napsat, budu neuvěřitelně ráda, vždy mě to potěší!