,, Elisabeth Roseová?"2✔

XXVIII.

Less
Jela jsem po široké silnici, po obou stranách jsem měla les a snažila se držet Roseovou co nejpevněji. Zaškrtila jsem ránu, aby teklo co nejméně krve. Vůbec bych nečekala, že by Benjamin vystřelil proti vlastní sestře. Věděla jsem, že to byl krutý člověk, ale někde v duši jsem doufala, že tam je i něco jiného. Z toho, co mi řekla Karinn jsem to tak i vnímala. Nechal ji žít. Jen, aby mi to neřekla...asi to nebylo milosrdenství, spíše obchod. Stejně, jako tehdy se mnou.
Přestala jsem myslet na minulost a jela s ní dál a dál. Zaslechla jsem krachnutí a naráz. Trochu jsem se lekla. Zanedlouho už se za mnou objevila auta. Rychle jsem nahlédla do zpětného zrcátka a viděla Harperovu partu a za ní jedno auto. Znamenalo to, že jedno už setřásli. Musela jsem přidat, Elisabeth začala být bledá jako křída. Zpod bundy jsem vytáhla granát. Nebyl velký, jen drobný, ale i přesto byl dost velký na to, aby se mi pod bundu vešel jen jeden. Odjistila jsem pojistku a hodila to za mojí pravici. Na té straně jelo Benjaminovo auto. Rozjela jsem se, abych nedostala mě i Roseovou do ještě většího nebezpečí. Granát vybouchl kousek od auta, ale i přesto to jím trochu zacloumalo a auto sjelo ze silnice.
Já i Minho jsme zrychlili na maximum. Než se Benjamin naděje, budeme všichni pryč, pomyslela jsem si. A měla jsem pravdu. Jejich auto se ocitlo mezi dvěma kmeny. Větve probodly sklo a obě postranní dveře. Uvízli. 

Harper

Spěchali jsme k Minhomu sídlu, co nejrychleji jsme mohli. Konečně jsem před sebou uviděl velký domek, ohraničený plotem. Oddychl jsem si, ikdyž nebylo vyhráno. Elisabeth nebyla ještě ani zdaleka v bezpečí. Museli jsme zajistit, aby jí vyndali tu střelu z boku. Cítil jsem nepříjemné napětí. Dylon byl dost nervózní, když jsme čekali venku, poklepával nohou o podlahu, což mě znervózňovalo ještě víc.

,, Dylone." Řekl jsem směrem k němu. Podíval se na mě. Nechápal jsem, proč jsem v jeho očích viděl něco zcela nového. Aspoň pro mě.,, Ona to zvládne."

,, Říkal jsem, že si měla vzít tu zasranou vestu." Začal a napnul ruce v pěst.

,, Myslíš, že jsem to takhle chtěl?" Byl jsem podrážděnej a zmatenej.

,, Kdyby ji měla-" přerušil jsem ho.

,, Uklidni se." Zažhnuly mu oči. Jakoby malé plameny, které jsme u něj snad viděl jen jednou.,, Vím, co se stalo. Není to ničí chyba, jen Benova."

,, Copak musíš bejt za každé situace tak bezohlednej? Může tu umřít!" Jakoby se mi vařila krev v žilách.

,, Kurva, myslíš, že je mi tohle všechno úplně jedno?! Myslíš, že nevím, že je v nebezpečí?!" Prudce jsem se zvedl ze židle a přišel blíž k němu. Taky vstal ze židle a napnul se. Rudnul v obličeji. Jistě, že měl strach. Jenže...to nebylo všechno. Zmlkl a sedl si. Povzdychl jsem si.,, Promiň..."

Podíval se na mě tím udiveným pohledem. Copak mě ještě nikdy neslyšel říct: promiň?

,, Taky jsem to přehnal." Řekl a sklopil zrak. Jak jsme si jen mohli bejt někdy tak strašně blízcí, když si teď nevěříme ani nos mezi očima? Říkali jsme si všechno. To já jsem tohle všechno změnil. Já se změnil.,, Prostě...je toho moc." Řekl. Jakobych ho chápal. Jeho holka, kterou miloval...a možná ještě trochu miluje, ho podvedla, poslala na nás Markovi muže a teď je Elis postřelená na boku.

,, Aurora je prostě zmatená holka." Řekl jsem. Popravdě? Měl jsem na ní takovej vztek...celou tu dobu něco tušila a nakonec proti nám chtěla ještě poštvat ostatní z nově utvořené party, zabít nás nepřáteli a ještě nás zradila. Když nám to řekla, myslel jsem, že ji zastřelím.

,, Jde o to, že..." nevěděl, jestli mi to říct. A já se mu ani nedivil. Ikdyž mi zvědavost nedala, promluvil jsem.

,, Dylone, nevylívali jsme si srdce pěknejch pět let, nemusíš s tím začínat, když nechceš. Vím, že jsem a vždycky budu hajzl." Pokrčil jsem rameny. Hrál jsem, jakoby mi to bylo jedno. Jistěže bylo. Vždyť Harpera Clarka nezajímá nikdo jiný než on sám a o to, aby někoho ohnul. Takovej jsem byl a upřímně? Bál jsem se toho, že by se to mohlo vrátit. Že bych to přeci jen já byl.

Dylon

Přikývl jsem. Měl pravdu. Neříkali jsme si nic už hezkých pár let, proč začínat teď? Jenže já to potřeboval někomu říct. Že jsem zmatený, zmatenější, než samotná Aurora. Nechal jsem jí, aby mě donutila zapomenout, že jsou i ostatní lidé, nejen ona...já hlupák s ní ještě spal.

,, Spali jsme spolu." Řekl jsem. Věděl jsem, že se v poslední době zlepšil. Myslím, že to udělala Elis...

,, Já vím." Přikývl a já se na něj podíval s nechápavým pohledem.

,, Jak-" přerušil mě.

,, To bylo jasné vše." Zasmál se. Nedokázal jsem rozeznat, jestli jízlivě nebo upřímně.,, Dylone, sice nejsme ti přátelé, jací jsme byli, ale nejsem slepej. Vím, že ti na ní záleželo. Ale mrchy tohle dělej."

,, Jenže tomu stejně nechci věřit. Tak strašně se změnila." Přiznal jsem mu a on se souhlasem přikývl.,, Zapomněl jsem na vás. Jako byste se mi vypařili z hlavy. A...hlavně jsem tě viděl s Elis v pokoji."

,, Pšš." Utišil mě, asi kvůli Less.,, Nemusí to slyšet. Byl jsem na mol a hlavně se nic nedělo." Nahnul se víc ke mně.

,, To mi Elis řekla taky." Šeptl jsem. Povzdychl jsem si.,, Prostě mi na ní záleží." Vytřeštil oči.

,, Jak jako záleží?" Zeptal se, jakoby se chtěl ujistit. Nechápavě jsem se na něj podíval. Copak jemu byla snad u prdele nebo co?

,, Prostě záleží. Nechci, aby se jí něco stalo. Ani s Aurorou jsem necítil to, co s ní." Jeho výraz byl nečitelný. Ještě víc se ke mně nahnul.

,, Nechceš mi teď říct, že ses zamiloval, že ne?" Udivoval mě ten hlas. Jakým stylem se ptal.

,, Jasně, že ne." Popřel jsem to. Přece bych se do ní nezamiloval. Ne, když jsem ještě před několika hodinami byl s Aurorou...,, Je spíš jak moje druhá sestra."

,, Hmm." Přikývl.,, Chápu."

Harper

Cítil jsem, že lhal, což mě ještě víc rozčilovalo. Představa jich dvou spolu mi vytvářela na hrudi oheň. Lessa šla za mnou a unaveně si sedla vedle mě. Trochu jsem se usmál.

,, Už ji operují." Řekla a položila si svou hlavu na mé rameno. Usmál jsem se. Proč se zajímat o to, co cítí Elis? Mám Less, ta je stokrát lepší. Jo, snažil jsem si to tak trochu dokázat. Ale nebylo by to, že bych toužil po Elisabeth. Spíš jakoby něco tam vzadu v hlavě chtělo něco jiného než zbytek. Musel jsem to ale zastavit dřív, než by se z té menšiny stala většina.

,, To je dobře." Řekl jsem a podíval se na Dylona. Evidentně se zase vrátil k nervozitě. Tu mou lehce uklidnila Lessa, která potichu oddychovala. Byla nejspíš dost unavená. Pohladil jsem ji po rameni. Zvedla hlavu a políbila. Chuť jejích rtů byla neobyčejná. Vždycky mě překvapovala. Usmála se a odpojila se. Oddechl jsem si. Musí to dobře dopadnout...ona to zvládne. Proč by ne? Elis to přežije. A jestli ne...tak Benjamina zabiju tím nejhorším způsobem, který existuje.

Hello guys, tak je tu další kapitolka, snad se líbila. Nezapomeňte na hvězdičku a klidně napište i komentář. Okey, to je prozatím všechno, uvidíme se u další kapitoly!

Vaše

Kačenka :p

P.S. napadlo mě do příští kapitoly přidat nějaké obrázky pro představu o postavách:) tak by mě zajímalo, jestli byste o ně stáli (?)