Italy and Portugal

2. Simulant

I když jsme měli ve škole jen tři hodiny, došla jsem domu vyčerpána a hodila sebou na postel. A jaký byl můj první den? Ušel. Lucka mě seznámila s jejími kamarády Terezou s Samuelem.

Terka je menší než já, má světle hnědé vlasy, které jsou ostříhané na krátko. Hnědé oči.
Samuel je zhruba o hlavu vyšší, zrzavé vlasy, tmavě modré oči. Mimochodem je gay.

Ke konci, jak jsem šla domu, jsem se na chodbě srazila s jedním klukem. Byl o hlavu a půl vyšší, měl hnědé kudrnaté vlasy, hnědé oči a na první pohled pěkný grázl. Jenže v momentě, kdy se mi omluvil a zeptal se, jestli s ním někam nezajdu, jsem na toho grázla začala mít jiný názor.

Lucie mi ještě stihla říct, že právě ten s kterým jsem se srazila, Tomáš a Florián se nemají rádi. Oba se nemají rádi a stejně tak jejich party. Jsou to takové dvě nejpopulárnější skupinky ve škole. Typicky sedí u stolů populárních lidí. První stůl tvoří parta Floriána.
Adam, Jakub, Filip, Viktor a Radim. U druhého stolu je Tomášova parta. Honza, Martin, Ondra, Erik a Lukáš. No a pak jsou tu tři nejpopulárnější holky, které běhají z jednoho stolu ke druhému. Přesně tak. Karolína, Magda a Kamila očividně nevědí jestli si sednout k Tomášovi nebo Floriánovi.

Úterý. Řekněte mi, kdo má sakra rád úterý?
Kráčím si po chodníku před školou, když do mě někdo strčí. Nebyla to velká rána, ale nebyla zrovna ani malá. „Jejda! Promiň!" Řekne až přeslazený hlásek. Otočím se a uvidím za sebou stát Karolínu se založenýma rukama, po jednom boku má Kamilu a po druhém Magdu, které mají též založené ruky na hrudi. Je to jasný. Karolína je ta královna a Magda s Kamilou jsou její barbie opičky. Všechny tři se usmívají jak ty největší mrchy.

„fica," povzdechla jsem si. /píča/

Vedle mě se v tu chvíli ozval zvonivý smích.
Všechny tři mršiny tam přesměrovaly svůj pohled. Já se též podívala. Florián.
„Ráda nadáváš v italštině, viď?" Zašeptal mi do ucha, jakmile se ke mně sklonil.
„Ani nevíš jak," usmála jsem se. Před námi se ozvalo odfrknutí a následně ještě dvakrát. Ani jedna z nich nás nemohly slyšet, protože jsme oba šeptali. Otočila jsem se na ně, abych zjistila, že mě všechny tři pohrdavě propalují pohledem. „Florísku, půjdeme?" Zavěsila se na něho Karolína a já se začala dusit smíchem.

Obrátila jsem se, abych pokračovala v chůzi, ale ještě jsem na Floriána zakřičela
„Goditi quegli idioti,"
/Užij si ty blbky/
Hned na to se ozval jeho škemrací hlas
„Non lasciarmi qui con loro,"
/Nenechávej mě tu s nimi/

U skříňky mě čekalo překvapení. Otevřela jsem skříňku a začala si vybalovat učebnice.
„Zdravím," usmála jsem se na něj.
„Čau, co tak dobrá nálada?" Zeptal se.
„Řekněme, že jsem už stihla někomu italsky nadat a ještě jsem někoho nechala v rejži,"
„Ty jsi teda zákeřná," zasmál se.

Zavřela jsem skříňku a v tu chvíli jsem byla přitisklá zády na mé skříňce. Tomáš si položil jednu ruku vedle mé hlavy na skříňku a druhou položil na můj pas. Nebylo mi to nepříjemný, tak jsem to neřešila.

„Platí ten dnešek?" Zašeptal blízko mého obličeje. „Jo," usmála jsem se. Hned poté jsem si všimla Floriána, který probodával pohledem Toma, jeho pohled skočil z něho na mě. Zamrazilo mě z toho pohledu. Jeho světle zelené oči nějak ztmavly. Třískl s dvířky a odešel. „- kavárny a pak bych tě třeba hodil domů, takže po vyučování, jo?" začala jsem vnímat Tomáše. Kývla jsem hlavou na souhlas, ještě jsme prohodili pár slov a pak se každý vydal do své třídy.

„Čuuus!" Sedl si vedle mě Adam. Ještě včera nás učitelka rozesadila, hlavně kvůli klukům. Zazvonilo a do třídy vešla učitelka.
Jen co jsme se pozdravili a ona následně začala vysvětlovat učivo, zavrněl mi mobil.

Neznámé číslo: Co chtěl Tomáš? F.

F? Koukla jsem se na Floriána, který v ruce držel telefon a sledoval mě.

Já: Kde si ksakru vzal mé číslo?
Florián: Mám své zdroje

Viděla jsem jak se zašklebil.

Já: Počkej! nech mě hádat. Lucie?
Florián: Bingo
Já: Zabiju ji
Florián: Říkala, že něco takového řekneš
Florián: Co teda chtěl?
Já: Jen se ujistit, že platí to kafe, na které mě včera pozval

Chvíli neodepisoval, ale pak mi znovu zavrněl mobil.

Florián: Ok...vypadáš, že se nudíš
Já: taky, že nudim. Myslíš si jako, že mě zajímá nějaký Atom?
Florián: pojď na chodbu
Já: nejdu, zbláznil ses?
Florián: prosimtě nedělej

„Tak Florián, jo?" Ozvalo se vedle mého ucha a já leknutím nadskočila. „Ne, Adame," zakroutila jsem hlavou, ale cítila jsem, jak sami tváře nabraly růžovoučký odstín. Nějak jsem nechápala proč.

„Paní učitelko, mně se udělalo nevolno," přihlásil se Florián. „A je ti moc blbě?" Zeptala se přehnaně starostlivým hláskem. Kývl na souhlas. „Budu tě muset poslat na ošetřovnu, ale sám jít nemůžeš, aby jsi nám náhodou neomdlel," povzdechla si učitelka.
„Tak já si s sebou vezmu Dom," otočil se na mě a tím i učitelka se zbytkem třídy včetně Adama, který se tichounce chichotal.
„Dobře, Domi prosím tě, zaveď ho ke sborovně, kde je i ošetřovna," vyděšeně jsem se zvedla a šla s Floriánem na chodbu.

„Bylo to lehký, vidíš?" Řekl pobaveně.
„Jdi debil, víš to?" Založila jsem si ruky na hruď. Mé gesto zaznamenal a oči mu sjely na můj hrudník. „Myslím, že oči mám jinde,"
„Ehm-jo, vždy jo," odkašlal si, zacukaly mu koutky úst.
„Flo, teď vážně, co tu chceš dělat?"
„Jak jsi mi to řekla?" Přiblížil se ke mě a na tváři mu prohrával úsměv, který mu vytvořil ďolíčky. Byl hrozně roztomilý.
„Nech toho, nebo ti budu říkat Květoši,"
„Ježiši, jen to ne. Nesnáším, když někdo mé jméno předělává do češtiny," ucedil.
„Tak neser a odpověz," pozvedla jsem vítězně koutky úst.
„Potřebuju si zakouřit," pozvedl rameny a šel někam do pryč. „To jako vážně?!"
„Ježiš nezdržuj a pojď,"

Povzdechla jsem si, ale poslušně se vydala za ním. Zastavil se až u bočních dveří od školy. Tahle škola má troje dveře z toho jedny jsou ty nejhlavnější, kterými každé ráno chodíme do školy. Vyšel ven, stoupl si k zábradlí a vytáhl krabičku cigaret.

„Chceš?" Nabídl mi cigaretu a já po chvíli váhání přijmula. „Ty kouříš?" Zeptal se překvapeně. „Často ne," Nekouřím pravidelně, ani si je nekupuju, ale když mi někdo nabídne, tak proč si nedat? Dala jsem si ji do úst a on mi ji zapálil. Vydechla jsem ten kouř a ucítila, jak ze mě opadal skoro všechen stres. Jelikož,
ale byl podzim a já stála venku bez mikiny, oklepala jsem se zimou. Najednou jsem vedle sebe zaregistrovala pohyb. Koukla jsem se na Floriána, který mi podával jeho černou mikinu.
Těkala jsem pohledem mezi mikčou a Florim.
Nakonec jsem si ji s povzdechem oblékla. Za ty dva dny, jsem zjistila, že se Floriánovi jen tak odporovat nedokáže. Je hodně přesvědčivý a nemá rád, když mu někdo odporuje. Obklopila mě jeho vůně. Cigarety, mentol, máta, ale i jeho voňavka, která měla hrozně zajímavou vůni. Těžko se dala k něčemu přirovnat.