Italy and Portugal

1. Hezký svetřík

Konečně jsem vybalila poslední krabici, která se nacházela v mém novém bytě. Před pěti  dny jsem se přistěhovala do Prahy za účelem vystudovat poslední ročník střední školy. Na vysokou nejspíš nepůjdu. Bohatě mi bude stačit, když dám maturitu, jestli ji vůbec dám, ale nestrašme.

Mí rodiče v Praze nebydlí. Bydlí na Moravě ve velkém domě s ještě větší zahradou.

Dokonce mají i menší vinici, ovšem víno neprodávají, i když by klidně mohli. Je totiž vážně dobré, určitě by o něj byl zájem a řekla bych, že ne malý. Své víno vždy věnují jen rodině a přátelům.

Oba rodiče jsou Italové, teda táta na půl Čech.
Táta umí dokonale jak česky, tak italsky. Máma mluví převážně italsky, ale umí i česky. Češtinu používá spíše jen, když mluví s někým z jejich přátel nebo v obchodě, češtině dokonale rozumí.

Mí bratři mluví též česky i italsky, stejně
tak i já. Rodiče nás od malička učili oběma jazyky. Když už jsme u mých bratrů, jsou to dvojvaječná dvojčata. Marco a Pablo. Je jim dvacet pět. Už vystudovali střední i vysokou.
Marco se dokonce nedávno i oženil se svou dlouholetou přítelkyní Veronikou. Pablo má jen přítelkyni Nelu, se kterou je tři roky. S oběma holkama si skvěle rozumím, berou mě jako za svou sestru stejně jako já je.

Jak jsem řekla, nedávno jsem se přistěhovala, ale už jsem si stihla jak zařídit byt, tak i vybalit.
Mimochodem bydlím sama. V bytě budu bydlet i po škole, chtěla bych si tady najít práci, a tak nějak tady zůstat.

Zítra je první den školy. Mám obavy samozřejmě, kdo by neměl? Přeci jen přijít do nové třídy ve čtvrťáku není úplně snadné.

Ještěže tam budu mít jednoho človíčka, které znám od té doby, co jsme se přistěhovali do Česka. Jmenuje se Lucie. Rodinu,
stejně jako já, má na Moravě. Právě tam jsme se poznaly, přesněji ve školce. Byla to láska na první pohled. Jakmile jsme prohodily prvních pár slov, obě jsme věděly, že tohle bude to nejúžasnější přátelství. A taky bylo, do té doby než se rozhodla, že půjde na střední v Praze. Samozřejmě jezdila domů, zůstávaly jsme stále v kontaktu. O víkendech jsme si užívaly, bavily se a tak dále. Znáte to, ty moravské kalby. Takže nějakým způsobem z nás zůstaly ty nejlepší kamarády.

Trhla jsem sebou, když někdo zazvonil. Jen co jsem se zvedla z postele, dotyčný nejspíš držel prst na zvonku, protože se zvonek ozval znovu a tentokrát nepřestával zvonit. „Už jdu!" Zařvala jsem přes celý byt, ale myslím, že mě dotyčný za dveřmi stejně neslyšel. Otevřela jsem a hned byla vtažena do pevného objetí.
Lucka, jak jinak. Pozvala jsem ji dál, a jen co položila své věci, prolétla celý byt.
„Máš to tu vážně hezký," uznala, když skončila s prohlídkou a posadila se na barovou židličku v kuchyni.

Lucie u mě dnes přespala. Dotáhla si oblečení do školy, šminky a vše možný. V průběhu včera mě seznámila s učitelkami, ke každé řekla, jak se chovají, jestli je má nebo nemá ráda a své historky spojené s určitými učiteli.
Taky mi řekla o své třídě, do které mimochodem nastupuju. Jaká náhoda, že zrovna v její třídě není plný počet. V ostatních třídách mého ročníku je, dokonce je jedna třída  navíc, protože tenhle ročník byl přeplněný. Nezbývalo jim nic jiného, než vytvořit další třídu.

Probudil mě ten nechutný zvuk budíku. Pokaždé když mě vzbudí budík je to jak poplach. Lidi s iPhony ví o čem mluvím.

Posnídaly jsme cereálie s mlíkem, jak jinak.
Typická studentská snídaně. Následně jsme provedly každodenní ranní hygienu, nalíčily i oblékly. Lucka měla dlouhé triko, které ji dosahovalo nad kolena a okolo pasu měla černý pásek s poutkem, které bylo dlouhé zhruba jak to tričko.
Já se převlékla do roztrhaných džín, bílého tílka a červené kárované košile, kterou jsem měla rozepnutou. Vzaly jsme si malé batůžky a vyrazily do školy.

Bylo to zhruba deset minut pěšky od mého bytu, za což jsem byla celkem ráda, protože alespoň nemusím jezdit každé ráno metrem.

Lucka mě hned zatáhla do ředitelny. Po cestě jsme míjely lidi, kteří na nás, no spíš na mě házeli všelijaké pohledy.

Vtáhla mě do nějaké místnosti, kde za stolem seděla ženská, která zrovna telefonovala. Zastavily jsme se až u dveří, vedle kterých byla cedulka ŘEDITELNA
Lucka nemeškala časem a zaklepala. Za dveřmi se ozvalo „dále," a hned mě zase vtáhla do další místnosti. Za velkým stolem seděla žena okolo padesáti. Měla krátké červené vlasy, brýle na hnědých očí a jakmile si mě všimla usmála se jak měsíček na hnoji.

„Vedu naši novou žákyni," řekla s určitým pobavením v hlase Lucka. „Díky Lucy, můžeš už jít, přivedu ji do vaší třídy," informovala ji a Lucka se bez keců sebrala, ještě se na mě stihla i povzbudivě usmát.

„Dominique Bianci, dobře," Odmlčela se
„Jsem Olga Pavlínová a taky ředitelka téhle školy," usmála se. „Těší mě," řekla jsem jen, protože moje jméno už znala. „Věř, že mě taky, Italku tady ještě nemáme," „Tady máš rozvrh, pro učebnice jsi si byla před dvěmi dny, takže myslím, že vše vyřízeno," podala mi rozvrh. „A! Ještě klíč od skříňky, tady," tentokrát mi podala malý klíč.
„Teď tě zavedu do třídy," zvedla se a já ji poslušně následovala. Na chodbě už nikdo nebyl, zvonilo a ani jsem si toho nevšimla.

Zanedlouho jsme došly ke dveřím, které ředitelka následně otevřela.
„Vedu vám novou žákyni," řekla do třídy a následně mě pobídla, abych šla dovnitř. Poslechla jsem a ocitla se před třídou plnou pohledů soustředěných pouze na mě.

„Zdravím jsem učitelka matiky, chemie a fyziky Lenka Ohřová," usmála se a já si hned vzpomněla na vyprávění od Lucky. Bylo mi řečeno, že se tahle učitelka dokáže chovat jako pěkná mrcha. A taky, že ráda rozdává poznámky.

„Dobrej," Pozdravila jsem ji ze slušnosti s nezájmem. „Představ se nám, prosím," řekla.
„Jmenuji se Dominique Bianchi,"
„To není české jméno, že? Ještě něco málo nám o sobě pověz,"
„Správně, není. Jsem Italka," pokrčila jsem rameny. „No páni! Ve třídě máme Čechy a jednoho Portugalce, že Floriáne? Italka se mám sem bude hodit," mrkla na černovlasého kluka, který mě zvědavě sjel pohledem. Já udělala totéž, ale když jsem skončila u jeho očí zamrazilo mě. Byly zvláštní, nejenže jejich zelená barva byla tak světlá. U nikoho takové oči ještě neviděla. „Řekneš nám něco Italsky?" Zeptala se. „Se continui a blaterare, probabilmente farò un casino," falešně jsem
se na ni usmála.
/Jestli budeš dál žvanit, tak mě asi jebne./
V ten moment někdo malém vyprskl smíchy, ale zamaskoval to kašlem. Byl to ten kluk, ten Portugal. „A to znamená...?" Zeptala se učitelka. „Že se mi líbí váš svetr," nemohla jsem ji přece doopravdy říct, co to znamená. „Je to tak Floriáne?" Zeptala se toho Portugalce a já se na něj vyřešeně koukla. Nejspíš umí taky italsky, když se ho ptala. Svůj pohled přesměroval na mě a zaculil se. „Ano paní učitelko, řekla, že se ji líbí váš svetr," nespouštěl ze mě pohled a já na něj děkovně pozvedla koutky úst. „Dobře, posaď se," jak řekla, tak jsem učinila.