If You Can't Fix It, Replace It || Larry ✔

~5~

Tanec s Louisem byl nekonečný, ale naprosto dokonalý. O nic se nepokoušel, pouze se mnou tancoval, díval se mi do očí a nechával mě občas stisknout ten krásný zadek. Oba jsme v sobě měli už několik skleniček, ale byli jsme více opilí tancem, než pitím. Sice jsem ho vůbec neznal, ale cítil jsem se s ním volný, ne jako zavřený pták v kleci, když jsem byl s Erickem.

Ani jeden jsme nemuseli mluvit, bylo to tak automatické a příjemné. Rukama jsem držel jeho boky a on měl své omotané kolem mého krku, přičemž mě pevně držel a zíral mi do očí. Viděl jsem, jak na moment jeho studánkově modré oči sjely k mým rtům a přemýšlel jsem, jak špatné by bylo kdybych ho políbil. Nejsem svobodný, ale on ano. Může si dělat, co chce. Může si tu se mnou hrát a přitom stojí jen o sex. Neznal jsem ho, ale chtěl ho poznat.

„Uvědomuješ si, že jsem ženatý muž, a že z tohohle nic nebude?“ vydechl jsem mu do ucha, když se měnila písnička. Nemohl jsem z něj spustit pohled. Tak nevinný, ale čím hlouběji do očí jsem se mu zadíval, tím více z ďábla jsem mohl vidět.

Modroočko pokrčil rameny a rukama přejel po mé hrudi. „Nechtěl jsi spíše říct nešťastně ženatý? Přece jen bys jinak byl dnes večer u něj a užíval si jeho společnost a ne mojí. Navíc bys s ním nechodil do poradny?“ řekl tak lehce a já jsem po jeho slovech polkl. „Tváříš se jak velké neštěstí, tak moc smutný, i když by ses měl usmívat,“ pohladil mě po tváři a pak prstem přejel po mém rtu. „Takové rty by se měly na svět smát. K čemu je manželství, když tě nedělá šťastným, Harry?“ zeptal se na něco na co jsem neměl odpověď. „Přitom máš ještě čas najít někoho, kdo by tě udělal šťastným a každý den by ses s tebou smál.“

Tiše jsem se zasmál. „Chci založit rodinu, chci si adoptovat miminko a žít rodinným životem. Je mi skoro třicet, zlatíčko. Kdo by tak mohl toužit po někom jako jsem já, když máš v rybníku o tolik mladších ryb?“ zeptal jsem se a ironicky se ušklíbl. „A i když jsem s Erickem nešťastný. Pořád se to dá zachránit a pořád s ním můžu být šťastný.“

„A co když ne?“ položil další otázku a já cítil jeho horký dech. „Co když tomu dáš ještě šanci a za chvíli ti bude třicet pět a budeš na tom hůř, než dnes? Teď máš možnost udusit ten oheň, když už tolik nehřeje a zažehnou nový plamen?“ vydechl tak blízko mých rtů. Chytil mojí levou ruku a propletl si ní prsty. Jeho modré oči se pak na naše propletené ruce dívaly.

„Louisi,“ vydechl jsem a věděl jsem, že jeho slova jsou až moc pravdivá, ale příliš jsem se bál samoty. Věděl jsem, že ať už je to s Erickem jakékoliv, zůstaneme spolu, jelikož se jeden vedle druhého cítíme pohodlně. Jestli ho opustím, tak budu sám a jak dlouho bude trvat, než najdu někoho, kdo by se mnou chtěl strávit svůj život? Louis je mladý a nevydržel by se mnou.

„Musíš to cítit taky,“ řekl najednou a znovu se mi podíval do očí. „Neříkej mi, že to necítíš?“ skoro se jeho oči zaleskly slzami. Stiskl moji dlaň a kousl se do rtu, když na mě zíral. „Jako kdybychom byli stvořeni jeden pro druhého, i když se vůbec neznáme,“ zašeptal a já byl bez dechu. „Nikdy jsem nic takového necítil ať už jsem byl s kýmkoliv,“ pokračoval, jenže čím víc mluvil, tak tím víc jeho oči ztrácely tu jiskru. „Jenže ty nic takového necítíš, co?“ uchechtl se a odtáhl se ode mě. Otočil se a nejspíš chtěl odejít.

Jenže já cítil to stejné. Už když jsem ho viděl poprvé, tak jsem věděl, že on musel být stvořený pro mojí maličkost. Tak nádherný a hříšný. Sice neznám jeho osobnost, ale něco mi říkalo, že s ním bych mohl být konečně šťastný. Proto jsem udělal to, co jsem udělal, i když se za to nejspíš další den budu nenávidět jako nikdy.

Chytil jsem jeho zápěstí a jedním prudkým pohybem ho přitáhl zpět k sobě, načež narazil do mé hrudi. Neváhal jsem ani jednu jedinou sekundu, chytil jsem obě jeho tváře do svých dlaní a přitiskl naše rty k sobě. Ten výbuch emocí, který jsem v sobě pocítil, jsem nikdy v životě nezažil. Rozhodně jsem nebyl připravený na to, že mi polibek začne oplácet a jako kdyby se v té chvíli svět točil jen kolem nás. Přišlo mi to jako ve zpomaleném záběru nějakého filmu, když jsem líbal jeho rty a všechno ostatní kolem nás žilo ve vlastním tempu.

Nevím, jak dlouho jsem ho tiskl, když se jeden z nás odtáhl. Oba jsme těžce dýchali a dívali se jeden druhému do očí. Věděl jsem, že bych tohle neměl. Já takový nejsem, ale Louis byl jako moje malá hříšná stránka, kterou jsem potřeboval, abych pochopil, že Erick jen vyplňuje prázdnotu, kterou byla samota. Nikdy by mě nenapadlo, že udělám to, co jsem tolik nenáviděl. Podvést někoho. Bylo to odporné, ale já jsem necítil žádné výčitky. Ericka jsem už nemiloval, přežíval jsem vedle něj. Louis měl pravdu, že takhle se nedá žít. Pořád mám ještě čas se rozvést a začít nový vztah, který už nesmím zkazit. Chci milovat a být milovaný.

„Pořád jsem ženatý,“ povzdechl jsem si a hladil jsem toho nejkrásnějšího chlapce po tváři. Nevěřil jsem tomu, že by mě někdo jako on chtěl políbit, ale stalo se, a i kdyby to zůstalo jen u toho, byl bych nejšťastnější muž na světě, že se něco takového stalo. Samozřejmě bych bral víc, než jen to, ale vezmu vše, co mi tenhle chlapec nabídne.

Sledoval jsem Louise, jak znovu bere mojí levou ruku. Chvíli si jí prohlížel a potom jemně políbil hřbet mé ruky, zatím co prsty opatrně stahoval prsten z mého prstu. Nezastavil jsem ho, i když bych asi měl. Tiše jsem vydechl jakmile byl dole a následně zatajil dech, když jsem čekal, co s ním bude dělat. On se jen usmál, otevřel kapsičku u mé košile, do které následně prsten vložil a zapnul jí. Pak se znovu podíval na mě a usmál se. „Tam může zůstat, dokud se nerozhodneš říkat šťastně ženatý, protože jinak je ti naprosto k ničemu,“ poplácal jemně kapsičku a já se ušklíbl, popadl ho za boky a znovu jsem ho políbil. Nic správnějšího nebylo.