If You Can't Fix It, Replace It || Larry ✔

~3~

Procházel jsem se po městě zabalený do mikiny a přemýšlel jsem jako každý jiný den. Už jsou to dva týdny, co navštěvuji s Erickem poradnu, ale mám pocit, že se vůbec nic nezměnilo. Spíše se oba ještě více uzavíráme do sebe a odmítáme spolu mluvit, kromě v poradně. Možná jsem za to mohl já, když jsem se začal odtahovat a pochybovat, místo toho, abych tomu dal šanci. Raději jsem se snažil znovu zahlédnout toho krásného chlapce, ale začínal jsem pochybovat, že to bylo skutečné. Nejspíš si se mnou jen moje mysl hraje a provokuje mě, abych každou vteřinou zpochybňoval svůj život.

Zítra máme s Erickem další sezení, ale já už teď přemýšlel nad tím, že ho zruším. Zrušil bych je, ale stále jsem doufal, že naposledy zahlédnu toho chlapce a alespoň uslyším jeho hlas. Proto jsem byl ochotný platit tak hříšné peníze za něco v co jsem přestal věřit hned po první návštěvě.

Snažil jsem se vyhnout, co nejvíce navrácení domu, jelikož jsem věděl, že tam bude Erick a bude si se mnou chtít určitě zase promluvit, jako to dělal vždy před sezením. Chtěl se domlouvat na tom, co je správné a není správné panu Tomlinsonovi říct. Nedokázal pochopit, že bychom mu měli říct všechno. Chtěl se hlavně vyhnout tématu o tom, jak mě před rokem podvedl. Měl jsem to končit už tehdy, ale myslel jsem si, že to všechno napravíme, a to se nám sice povedlo, ale jen na chvíli.

Nakonec jsem se vrátil domů a bez jediného ohlédnutí zašel do sprchy. Chtěl jsem už křičet frustrací, kterou jsem cítil, ale nemohl jsem. Mohl jsem se jen usmívat a dělat jakoby nic.

Další den ráno jsem seděl v čekárně sám už dvacet minut, kdy nám mělo začít sezení. Erick se nedostavil a já si byl jistý, že ten den se ani neukáže. „Jak to vidíte?“ zeptal se pan Tomlinson, když už uběhla půl hodina.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nejspíš mu do toho něco vlezlo. Moc se vám omlouvám. Tady máte peníze za váš čas a já asi už půjdu,“ vytáhl jsem z peněženky obnos peněz, který platím za každé sezení a podal jsem mu to. „Ještě jednou se omlouvám a uvidíme se snad příště,“ s tím jsem zamířil ven, kde jsem si frustrovaně povzdechl.

„Manžílek se nedostavil?“ uslyšel jsem sladký, ale drzý hlas a zvedl jsem pohled, načež jsem uviděl toho nádherného chlapce, jak stojí opřený o značku a v ruce drží znovu cigaretu. Zavrtěl jsem hlavou a nechápal jsem proč se zajímá. Kdo to vůbec je? „To je smůla. Většinou, když se jeden z páru nedostaví na sezení, tak je to jejich poslední. Bude mi chybět dívat se na tak nádhernou tvář.“

Slova toho chlapce mě naprosto vyvedla z míry. On se však dále usmíval a potáhl si z cigarety se zvláštním pohledem v očí. „Ty se na mě díváš?“ zeptal jsem se naprosto zmatený a narovnal se v zádech. Byl nižší než já. O dost.

Znovu si potáhl a olízl si rty, když típal cigaretu o zem. „Samozřejmě,“ přikývl jako kdyby to vážně byla nějaká samozřejmost sledovat člověka, který o tom vůbec netuší. „Každé ráno, když čekáš v čekárně na toho tvého, nebo když odcházíte. Přece jen se člověku tak často nenaskytne, aby mu pod vlastní střechu přišel někdo, tak hříšně pohledný. Bohužel ženatý, takže se mohu jen dívat.“

Odkašlal jsem si a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Už dlouho mi nikdo neřekl, že bych byl pohledný. Líbilo se mi to. „Kolik ti prosím tě je? Neměl bys být už ve škole v tuhle dobu?“ pousmál jsem se a sledoval ho. Je na mě příliš mladý, ale nebude vadit, když ho nechám, aby o mně říkal, že jsem krásný.

„A ty v domově důchodců?“ oplatil mi to a zašklebil se. „Je mi dvacet dva,“ dodal a pořád tam tak stál opřený a pozoroval mě. „A jmenuju se Louis, Louis Tomlinson, kdyby tě náhodou zajímalo i to,“ mrkl po mně a kousl se do rtu.

Upřímně jsem čekal, že mu bude sedmnáct, ale jeho věk mě mile překvapil. „Pěkné jméno, Louisi,“ řekl jsem a opřel jsem se o zeď naproti němu. Tomlinson. To znamená, že je to syn mého manželského poradce? Pravděpodobně ano. „Ale proč myslíš, že by mě tvoje jméno mělo, jakkoliv zajímat?“ zeptal jsem se a bylo těžké tvářit se jako kdybych mluvil s obyčejným klukem, i když jsem mluvil s andělem.

„Možná proto, abys věděl, jaké jméno z tebe bude vycházet, až na mě budeš… Myslet,“ v té chvíli jsem měl spíš pocit, že mluvím s ďáblem, který nosí tvář anděla. Řekl to tak sladce, ale bylo naprosto jasné, co tím měl na mysli. Odrazil se od značky a udělal pár ladných kroků ke mně. Sotva jsem mohl dýchat, jak moc neklidný jsem z něj byl a hlavně, když byl tak moc blízko. „A já na tebe myslím často, Harry,“ vydechl těsně u mě a pak se s ještě větším úsměvem rozešel dovnitř. Neodolal jsem a musel se otočit za ním. Vrtěl zadkem, jako kdyby věděl, že ho sleduju, a i když by nemělo, tak se mi zatraceně líbilo, jak se mnou mluvil. Líbil jsem se mu. Ten pocit jsem nezažil už dlouho. Sotva jsem si pamatoval, jaké to je a tenhle ďábelský anděl mi to připomněl a já toužil jen potom, abych mohl být s někým, kdo mi bude takové věci říkat i po několika letech společného vztahu.