If You Can't Fix It, Replace It || Larry ✔

~2~

Po dlouhé době to byl snad nejklidnější týden, který jsem se svým manželem zažil. Pořád bylo těžké spolu v klidu mluvit, ale už jen to, že jsme spolu večeřeli a spali v jedné posteli, byl pokrok. Těšil jsem se, jak moc nám pomůže terapie, ale věřil jsem tomu, že pomůže. V pondělí jsme se měli s Erickem sejít v čekárně, ale on nikde nebyl. Nervózně jsem přecházel po místnosti a zkoušel se mu dovolat. Snad se na to nevykašlal, modlil jsem se.

„Promiň,“ vyřítil se naprosto udýchaný dveřmi a začal se smát. „Ta doprava,“ opřel se o kolena a á se pousmál. Byl tu včas a na tom jediném záleželo.

Posadili jsme se a čekali. „Jsi nervózní?“ zeptal jsem se a on zavrtěl hlavou. Nevěřil jsem mu, jelikož já sám jsem byl opravdu nervózní. Bál jsem se, že nám bude řečeno, jak moc špatný vztah máme a jediné řešení bude rozvod.

„Pojďte dovnitř, pánové,“ otevřel dveře postarší muž, ale neměl jsem šanci si ho pořádně prohlédnout. Společně jsme vešli do ordinace a zaměřili se na křesla, která tu pro nás byla připravena. Muž, který tu s námi byl, měl na sobě nejspíše dražší oblek, ve tváři mu byla vidět moudrost a také klid, oči měl naprosto studánkově modré, jako můj manžel a vypadal profesionálně. „Dobrý den, jmenuji se Edward Tomlinson a budu váš poradce pro sezení, pokud se na dalších domluvíme,“ představil se a podal si s námi ruku.

„Já jsem Harry a můj manžel Erick Styles,“ představil jsem i nás a pan Tomlinson nám nabídl místa. Skoro jsem se nervozitou klepal, když jsme se s mojí drahou polovičkou posadil a teď nás čekalo jen mluvení a mluvení, což v našem vztahu byl asi největší problém. Jen jsem doufal, že se tu nepohádáme. To bych opravdu nechtěl.

Po hodině mluvení o našem vztahu, chtěl pan Tomlinson mluvit s každým individuálně, a proto nejdřív poslal Ericka do vedlejší místnosti, načež se mě ptal na věci, o kterých si myslel, že bych před ním neřekl upřímně. Měl pravdu, jelikož je hodně věcí, co bych před svým manželem neřekl, abych se ho nedotkl, nebo ho nenaštval. Muž v obleku si všechno zapisoval a bedlivě poslouchal každé mé slovo. Bylo příjemné, když konečně někdo poslouchal, co opravdu říkám. Nakonec mě požádal, abych Ericka poslal dovnitř a sám počkal.

Vyšel jsem do čekárny, kde jsem viděl mého drahého, jak se usmívá do telefonu a něco píše. „Jsi na řadě,“ usmál jsem se na něj, sledoval jsem ho uklidit telefon a zajít dovnitř. Povzdechl jsem si a zamířil jsem ven na čerstvý vzduch. Opřel jsem se o zeď a zíral jsem na ulici před sebou. Uslyšel jsem dveře, na které jsem se podíval a viděl, jak z poradny vyšel mladý chlapec a postavil se pár metrů ode mě s cigaretou v ruce. Nemohl jsem z něj spustit pohled. Byl mladší, než já a jeho postava byla krásná v upnutém oblečení, které měl na sobě. Takhle dřív vypadal Erick. Hnědé vlasy měl rozcuchané vlivem foukajícího větru a málem jsem měl pusu, až na zemi, když se rozhlédl kolem a já měl možnost vidět tu nádhernou tvář. Vypadal jako anděl. Jemná a nevinná tvář se sladkým úsměvem, kterým mě obdařil a očima modřejšíma než samotná modř. Nedokázal bych popsat, jak jsem se cítil, když jsem ho viděl, ale bylo mi jasné, že na něj nebudu moct přestat myslet.

Chlapec se na mě zaculil, když si mě pozorně prohlédl a bylo těžké nemyslet na to, jak moc podobný, ale přitom rozdílný je od mého manžela. Nedokázal jsem se na toho chlapce déle dívat, přišlo mi to jako hřích, a proto jsem znovu zašel do budovy, kde jsem se usadil v čekárně a nervózně sklopil obličej do svého klína. Naprosto jsem zapomněl, že venku je tolik nádherných chlapců a mužů. Nikdy jsem si jich nevšímal potom, co jsem se oženil, ale tohoto chlapce si musel všimnout každý. Zadrhl se mi dech a naivně jsem si myslel, že šel za mnou, když se ten andělský chlapec objevil v čekárně. Jen se na mě ušklíbl a zašel do dveří, na který stálo ‚Nepovolaným vstup zakázán.‘

Z myšlenek na něj, mě vytrhlo otevření druhých dveří a hlas mého manžela, abych se vrátil dovnitř. Moje ohromení z té krásy upadlo, když jsem před sebou měl Ericka. Jeho propadlé tváře, vlasy nedbale rozházené po celé hlavě, pytle pod očima, roztékající se zadek a stehna. Zamiloval jsem se do toho, jaký byl, ale také do toho, jak nádherný byl. Bohužel po dvou letech mu vydržely pouze ty modré oči, které jsem ještě před pár minutami považoval za ty nejkrásnější. Teď už neměl ani to a já cítil naprostou zoufalost, jelikož jsem už nevěřil tomu, že s ním bych mohl být šťastný do konce života.

Nejhorší na tom bylo uvědomění, že ani já nejsem nejhezčí, abych dokázal ještě někoho přitahovat a získat si znovu nějaké srdce, pro které bych udělal první poslední. Bohužel můj manžel nebyl moje spřízněná duše, nebo možná byl a já to vidím, až moc negativně? Netušil jsem, ale musel jsem na to přijít.