Změna je život

III.

Vracím se tedy do bytu, ze kterého se postupně stává sklad plný krabic a přidávám se k šílenému chaosu! Naši zatím balí ložnici a věci ze sklepa. Ten byl tedy potřeba hodně protřídit!
Nejspíš půjdu "balit pokoj", takže jen pozdravím rodiče a vyrazím do pokoje kde už leží na posteli asi pět velkých krabic a dva kufry. Jeden větší a druhý menší. Hned jednu u krabic vezmu a začnu do ní dávat nejprve věci jako fotky, moje dvě deky, nebo třeba nijaké dekorace. Do další přidám světýlka a zbytek dekorací a třetí krabice obsahuje jenom polštáře a včetně mé plyšové pandy, kterou mi koupil tatínek, když byl s maminkou před mým narozením ve Francii. Toho plyšáka miluju a pořád vypadá hezky. Což se divím, po 16 letech.
Čtvrtá krabice obsahuje hlavně oblečení v podobě mých dvou zimních bund, tří podzimních a jednomu kabátu. No a v poslední se začíná nacházet oblečení, stejně jako ve větším kufru! V tom menším mám věci které budu v průběhu týdne potřebovat, včetně mé kosmetiky, které nemám moc. Snad jenom korektor, make-up, pudr, stíny, tužku na obočí, řasenku, linku nebo tvářenku a highlighter.
No a nakonec vytáhnu ještě jednu krabici od máma ze skříně a do ní naskládám své boty, kterých mám docela dost, další podstatné a nutné věci a některé mé oblíbené knížky.
Zbytek knih vložím do krabice s knihami na charitu a do dětských domovů.
Po asi třech hodinách balení věcí z pokoje, se přidám k rodičům a začnu do dalších krabic skládat nádobí, příbory a do speciální krabice začnu skládat jídlo. "Mami, a tohle jídlo jako poletí s námi do Londýna?" Zeptám se maminky, když skládám neotevřené nádoby do již zmiňované speciální krabice. "Nene, zlatíčko, tohle jídlo půjde pro lidi v nouzi, ani jsme to nepoužili a navíc v Londýně nakoupíme nové a v lepší kvalitě!" "Maminka má pravdu"
Tím že poletíme letadlem, všechno musí být v krabicích a přehledně popsané, což znamená, že všechny důležité věci jsou připraveny pro odlet a ostatní zůstanou v bytě a otec pro ně přiletí o víkendu. Jedná se spíše o věci jako jsou dekorace nebo krabice s letními věci a teď poletíme více méně s oblečením a
"podstatnými věcmi"
"Zlatíčko, je čtvrt na jedenáct, měli bychom vyrazit na letiště!" Řekne maminka, když dá poslední krabici do stěhovacího auta, které zrovna vyjíždí na letiště v Brně. "Dobře, půjde ale zkontrolovat jestli jsme na něco nezapomněli."
"Ano, to můžeš, já s maminkou zatím dáme do auta naše menší kufry, ano?" "Dobře" odpovím a vydám se směr náš byt! Je zvláštní jak se rodiče změnily od doby, kdy mi oznámili že se budeme stěhovat. Nejednou se chovají jako nijací milionáři. No k tomu nemáme vlastně daleko, pokud jimi už nejsme!
Naposledy se podívám na náš byt, který už má jenom nábytek, který s námi "necestuje" a smutně odcházím z bytu.
Venku už mě čeká tatínek s maminkou v autě a já naposledy spatřím místo, kde jsem žila celých 16 let. Trávila tam několik Vánoc, spoustu návštěv, přespávaček nebo spousty jiných vzpomínek. Milovala jsem ten byt!
Po chviličce opouštíme Brno a dostáváme se na letiště. Celou cestu mlčím. Nemám chuť mluvit, když opouštím své milované město snad na několik let.
Ještěže letiště v Brně je menší a všechno funguje o poznání jednodušeji a rychleji než v Praze. Já ale létání miluji a ta letištní atmosféra k tomu prostě patří. Od teď to ale bude jiné. Dojedeme na letiště, kde zaparkujeme auto do letištní půjčovny aut (nevím jestli to existuje, ale v této povídce ano) a rozejdeme se směrem k našemu letadlu, kde už jsou všechna zavazadla hezky poskládaná. Asi v jedenáct 23:15 jsme připraveni a vzlétáme do Londýna.
Naposledy uvidím moje milované Brno z výšky a už dále nechci držet svoje slzy, které samovolně stékají po mém obličeji, prostě se rozpláču a né málo.
Přesně teď bych potřebovala obejmout od Emmy a slyšet že jsme se neviděli naposledy, ale teď si tím nejsem jista! Naši se za posledních 24 hodin strašně změnily a nebude jednoduché se dostat zpět do Brna. Emma mi ale slíbila, že po Vánocích za mnou přiletí a uděláme si malý výlet po městě, tak snad nám náš plán nic nepřekazí!
Abych byla nadevše upřímná, umírám únavou a tak hned po vzletu se ponořím do říše snů.
"Kate, musíš vstávat. Za chvíli už budeš moci zase spát, ale teď pojedeme domů. Právě jsme přistáli v Londýně" "Cože? Už?" "Ano zlato, celou dobu jsi spala" rychle vstanu ze své
"sedačky" a vydám se ke dveřím, které mi asi nijaká letuška otevře a venku uvidím opět černý Range Rover zřejmě čekající na nás.
"Můžeš do něj nastoupit, je to naše auto"
"Opravdu naše?" "Ano, maminka měla pravdu, je to naše auto" "Takže tohle je teď to nove auto o kterém jste se bavily cestou na letiště?"
"Ne tak úplně, my se bavily o mercedes který patří mamince!" "Takže naše rodina teď bude vlastnit dvě auta?" "Až budeš dospělá, tři!"
"Mami, ale proč tohle všechno? Proč nám nestačí život jaký jsme měli do teď? Nic nám předci nechybělo!" "Zlato, už jsem ti říkal že to je kvůli mé práci. Změna je život a teď si rychle nastup do auta a jedeme domů!" Řekne tatínek už dost naštvaným hlasem a všichni tři se posadíme do auta. Začínám svůj život nenávidět! Proč já musím mít takhle zbohatlou rodinu?!" To ale ještě netuším, že mě čeká v životě spoustu změn. Příjemných i nepříjemných!