Šli dolů ulicí a Dante schválně šlapal po kupkách shrnutého sněhu na kraji chodníku. Vozovka byla plná šedivé břečky a stěrače projíždějících aut se sotva stíhaly vypořádat s padajícím sněhem. Arthur krčil hlavu a červenou pletenou čepici měl staženou přes uši.
„A ty jsi v tom chtěl jet na kole," ušklíbl se Dante. Přes hlavu měl přetaženou kapuci fialové mikiny a mezi prsty v bezprstých černých rukavicích svíral cigaretu. Podařilo se mu ji zapálit až na pátý pokus.
Arthur protočil oči. „Doufám, že se odpoledne vyčasí. Máme natáčet."
„Koukal jsem na počasí a asi za tři hodiny by mělo přestat sněžit."
Společně s další desítkou lidí vešli do chodby vedoucí na nástupiště metra a navzájem si z ramen a pokrývek hlavy smetli sníh. Arthur mu věnoval poloviční úsměv a on se snažil navenek nijak reagovat na to, jak se k němu přitiskl, když splynuli s davem.
Mluvil o natáčení i o tom, jak Danny rozhodl, že on a Ellen budou stát před kamerou a odříkávat text. Nemusel vysvětlovat, že má trému, to Dante poznal podle nervózního smíchu.
„Jsem si jistej, že to zvládneš. Bude tam jen Ellen, Danny a Kevin."
„Kyle," opravil ho Arthur. „A uvidí to stovky lidí!"
Dante mu zběžně položil ruku na rameno. „Umíš text? Umíš. Dokonce mám podezření, že ses ho naučil i pozpátku. Není důvod se stresovat, když víš, že ses tomu věnoval nejlíp, jak jsi dovedl."
„To si říkáš před každým koncertem?"
„Ne," ušklíbl se Dante. „Já jsem nikdy nebyl trémista. Ale říkal jsem to Maxovi a fungovalo to."
Arthur se zastavil. „Max míval před koncert- Počkej!"
Dante ho chytil za ruku a vtáhl na eskalátor. Arthur mu stál za zády o schod výš a on se musel zaklánět, aby mu viděl do obličeje. Smál se.
„Kdybys mě popadl silněji, tak na sebe spadnu."
„Nemůžu říct, že bych s tím měl nějakej velkej problém."
Arthur pobaveně vytáhl obočí. „Rozbil by sis hlavu."
„Možná by to za to stálo," řekl, pokrčil rameny a otočil se k němu zády.
Jeho polekání, když se mu Arthur zapřel lokty o ramena a položil mu bradu na hlavu, téměř okamžitě vystřídal smích. Zaklonil se a pohlédl mu vzhůru nohama do usměvavé tváře.
„Co to děláš?" zeptal se pobaveně. Náhle nevěděl, kam s očima.
Arthur jej ovšem místo odpovědi poplácal po tváři a řekl: „Jsme dole."
Než si Dante stihl v hlavě srovnat, co tím myslí, schod, na kterém stál, zmizel, a kdyby ho Arthur zezadu nechytil kolem pasu, zřejmě by opravdu skončil s rozbitou hlavou. I když možná by to za to stálo.
Se smíchem došli na podzemní platformu plnou lidí. Postavili se stranou, aby se mezi nimi nemuseli mačkat a Arthur zběžně pohlédl na hodinky na svém zápěstí.
„Máme čas?"
Přikývl a sklonil hlavu. „Ještě jednou díky, že jedeš se mnou."
„Klidně tě odpoledne vyzvednu, když budeš chtít. Mám volno."
„Ne," pousmál se a do tváří se mu nahrnula červeň. „Kdo ví, kde všude budeme. Ale díky. Fakt."
Dante mávl rukou. „Ježdění metrem sem a tam je můj tajnej koníček."
„Myslel jsem si to," řekl Arthur a uhnul, než mu stihl Dante stáhnout čepici přes oči. „Co máš na dnešek v plánu?"
„Asi budu sám tancovat, když jsi mě nevyzval."
„Vyzvu tě večer, až se vrátím," protočil oči Arthur a nechal ho pod svou paží udělat otočku.
A stejně, jako předtím vtáhl Arthura na eskalátor, teď vzal Arthur za ruku Danta a nastoupil s ním do vozu. Pustili se až ve chvíli, kdy se metro rozjelo a oni se rychle museli chytnout tyče nad hlavou. Všechna místa byla obsazená a přes cestující Dante ani neviděl na obrazovku na opačné straně hlásící následující zastávky.
„Takže kdy se vrátíš?"
„Nevím," pokrčil rameny, „pozdě. Uvažuju, že se ještě zastavím na Pill Hill."
„Našel jsi nějakou organizaci pro neslyšící?"
„Možná jo, zkusím se pozeptat, jak by mi to vycházelo se školou."
Dante pokýval hlavou. „Tak jo. Dostaneš se tam? Jezdí tam autobus z Westlake Center."
„Jo, já vím. Autobusy jsou náhodou mnohem míň děsivý než tohle," mávl rukou kolem sebe.
„Tohle ti přijde děsivější než reklamy na urologa?"
Arthur se rozesmál.
Vystoupili a Dante se nabídl, že Arthura doprovodí až ke škole. Stále se nemohl zbavit pocitu, že má v dlani Arthurovu ruku, a nepomáhal tomu úsměv, který vykouzlil pokaždé, když se na sebe podívali.
Mluvili o tom, co si udělají k večeři, dohadovali se, kdo je na řadě s vysáváním a mytím koupelny, a než se nadáli, stáli na přechodu vedoucímu ke kampusu. Před nimi stála na odhrabané cestičce postava v čepici s bambulí a bílé zimní bundě. Arthur stiskl tlačítko na sloupu semaforu a zamžoural.
„Je to-"
„Ellen, jo," přikývl Dante. „Mluvil jsi s ní?"
Arthur se otočil a stáhl obočí k sobě. „Ne. Proč?"
Dante kmital pohledem mezi jeho očima, a pak se nechápavě uchechtl. „Arte, políbila tě a ty jsi zmizel. A neozval ses jí?"
„Měl jsem si s ní o tom promluvit?" zeptal se a tvářil se zmateně. „Vždyť... já přece nevím, proč..."
„Jenom říkám, že po tobě nějaký vysvětlení chtít bude. Navíc spolu máte dneska odpoledne pracovat na tom videu."
„Ale... my jsme o tom přece taky nemluvili."
Dante se zhluboka nadechl. „Jenže já nejsem Ellen."
„Co?"
„Ellen není jako já."
Arthur rozhodil rukama a pak ho pevně chytil za paže. „Řekni mi, co mám dělat!"
„Nikdy jsem nikomu neutekl!"
„Dante!"
„Dobře, dobře!" vyhrkl, jemně se vyvlekl z jeho sevření, pohlédl mu do očí a propletl si s ním prsty. „Hele, řekli jsme si, že to my určujeme, co to bude znamenat. A jelikož ani jeden z nás očividně neměl noční můry, už jsme o tom nemuseli mluvit a prostě to bereme jako něco, co se stalo."
„Jo, asi jo," zamumlal, očima však těkal na druhou stranu přechodu a snažil se Dantovi vytrhnout.
„Což neznamená, že někdy v budoucnu o tom ještě nebudeme mluvit. Kdyby se něco změnilo."
„Jo," přitakal znovu, pak se konečně otočil na Danta. „Omluvím se jí."
„Že jsi utekl?"
„Jo."
Dante pevně stiskl oční víčka k sobě. „Arte, musíš si v sobě ujasnit, proč jsi utekl."
„Po mně jsi nikdy vysvětlení nechtěl."
„Ne."
Zamrkal. „Proč?"
„Protože," hlesl a odmlčel se. „Protože první potřebuju sám zjistit, co bych po tobě mohl chtít."
Arthur pootevřel ústa. Pohlédl na jejich spojené ruce, na Ellen, která si jich stále nevšimla, pohlédl Dantovi do očí. Na ramenou kožené bundy se mu drželo pár vloček, fialová kapuce mu klouzala dozadu a rezaté vlasy mu ve spletencích padaly do tváře. Z kapsy širokých vyšisovaných džínů mu trčela sluchátka, červená tkanička pravé boty se mu rozvázala a vypadala špinavě a mokře. Nos i tváře měl zčervenalé od mrazu a nejistější výraz v jeho obličeji Arthur ještě neviděl.
Semafor pro chodce se rozsvítil zeleným světlem, ale oni se nepohnuli.
„Líbíš se mi," řekl Dante a pousmál se. „A nemusíš se bát, že bych se urazil, kdybys mi řekl, že... že prostě nemůžeš. Jsem velkej, už vím, že ne všichni hezký lidi jsou pro mě."
Arthur dál zmateně kmital očima kolem sebe. „Dante," dostal ze sebe nakonec.
Kdoví proč ho to rozesmálo. „No tak, neřekl jsem ti, že umíráš. Tohle už jsme jednou řešili, v klidu."
„Jo," vydechl Arthur a poprvé zůstal zrakem viset na Dantovi. Výraz v jeho tváři vypadal uvolněněji a i podivný neklid z jeho rukou vymizel. „Je to jenom na nás, co tyhle... tyhle pocity budou znamenat."
Povzbudivě stiskl jeho dlaně ve svých a pak ho opatrně pustil. Rty zvlnil do širokého úsměvu a poplácal ho po rameni. „Zvládneš to. Všechno."
Pomalu přikývl a dokonce se usmál. „Měj se, Dante."
„Ahoj," rozloučil se Dante, z kapsy vytáhl sluchátka a strčil si je do uší. Zahýbal rameny, předvedl taneční pózu, otočil se na patě a zmizel. I přes hrající skladbu Davida Bowieho slyšel Arthurův smích.
Taneční nálada mu vydržela až do vozu. Tam píseň Ashes To Ashes přerušilo cinknutí příchozí zprávy na Messenger. Očekával zprávu od Arthura, kde píše, jak dopadla jeho interakce s Ellen, nicméně na obrazovce zářilo jméno Eamese Terrance.
Eames: Servírka ve Starbucks se na mě divně dívá a místo toho, aby mi udělala kafe, tvrdí, že ten zrzavej idiot má volno.
Eames: Jmenuje se Lennon a předpokládám, že mluví o tobě.
Ty dvě zprávy si musel přečíst hned několikrát, aby pochopil, co se děje. Totiž, že Eames je právě ve Starbucks na 2nd Avenue a mluví s Lennon. A že tam možná přišel za ním.
Jako první poslal Lennon několik otazníků. A než stihl odeslat i otázku, co se děje, zobrazil se mu příchozí hovor.
„Lennie? Můžeš mi říct, co děláš?" sykl do telefonu.
„Přišel za tebou tvůj... přítel to není, počkej... tvůj milenec? Prostě tvůj Eames," zatrylkovala a pak slyšel, jak někomu vedle sebe říká, že s ním právě mluví.
„Lennon!" křikl.
„Omyl, Eames," ozvalo se z telefonu a Dantovo srdce vynechalo nejméně dva údery. „Ahoj, Dante."
„A-Ahoj. Co... přišel jsi za mnou do práce?" vykoktal.
Zaslechl jeho smích. „To nesmím? Takže ses jen chlubil, že děláš ve Starbucks?"
„Ne, to ne, jen jsem to nečekal."
Další smích. „To bude možná proto, že to mělo být překvapení."
„Dobře."
„Chtěl jsem tě vidět v zelený zástěře."
Cukaly mu koutky, když se ptal: „Jenom, nebo...?"
„Dante," řekl Eames varovně. „Sexting je v pohodě, ale tyhle konverzace přes telefon vést nebudeme."
„Máš strach?"
„Přísahám, nech toho. Lennon mě sleduje, je to její telefon," zašeptal pobaveně a pak zřejmě promluvil na Lennon. „Řekl jsem moc? Říká, že jo."
Dante zadržoval smích. „Fajn, fajn. Dej mi ji, prosím."
„Zavěšuješ mě?"
„Možná," řekl naoko zamyšleně a vzápětí nasadil vážnější tón, když se z druhé strany ohlásila Lennon. „Můžu mít prosbu?"
„Nebudu ho vyhazovat ani vymýšlet výmluvy," odsekla polohlasem, zřejmě aby ji Eames neslyšel.
Protočil oči. „Ne, chci, abys mu udělala kafe a poslala ho ke mně domů."
„K tobě?" ozvala se zmateně.
„Ví, kde bydlím."
Chvíli bylo na druhé straně ticho, než se ozval její smích. „Dobře. To by mě zajímalo, k čemu ho zveš k sobě domů."
„Já myslím, že nezajímalo," utrousil Dante. „A udělej jedno kafe i pro mě, díky."
„A přibalím mu k tomu třeba sušenky ve tvaru srdíček," odpověděla Lennon sarkasticky. „Fajn. Ale je to naposledy, co jsem vyřizovala tvoje... rande, nebo cokoli to je."
„Buď ráda, že přišel, když mám volno."
„Skáču nadšením."
„To si myslím," popíchl ji. „Děkuju, Lennie."
Z tváře mu nemizel úsměv, srdce mu nepřestávalo splašeně bít a musel se ovládat, aby se nerozběhl, když vystoupil ve Westlake Center. Nervózně se prohlížel v odlesku obrazovky mobilu a nedočkavostí si sloupal lak ze všech prstů levé ruky.
Spatřil ho hned a od té chvíle nebyl schopen soustředit se na cokoli jiného. Seděl na spodním schodu před vchodem do budovy Cristalla, přes fialovou kšiltovku měl přetaženou kapuci bundy, koukal do telefonu a brčkem upíjel své latté. Vedle něj stál v kartonu ještě jeden kelímek, ale káva byla momentálně tou poslední věcí na světě, která Danta zajímala.
Eames si ho nevšiml, dokud nestál přímo před ním. Aniž by si z uší vytahoval sluchátka, Dante se k němu sehnul, vzal ho jemně za bradu a políbil na rty. Eames mu přejel palcem po tvář a věnoval mu úsměv.
„Myslel jsem, že přijdeš zezadu. Dveřma."
„Ne, nebyl jsem doma," řekl Dante, převzal od něj svou bezlaktózovou kávu a vytáhl koutky v úsměvu, když mu Eames zajel rukou do zadní kapsy kalhot. Zadal číselný kód a podržel mu dveře.
„Takže jsi na mé zavolání všeho nechal a přiběhl?"
Dante se rozesmál. „To úplně ne. Vracel jsem se domů."
Eames vytáhl obočí.
„Ne, ne," zakoktal. „Doprovázel jsem Arthura do školy."
„Mně můžeš říct, že jsi s někým byl," uchechtl se Eames.
„Jenže já s nikým nebyl," zašeptal Dante a vtiskl mu pusu na tvář.
Úsměv, který se Eamesovi mihl ve tváři, ho zahřál na hrudi. Vešli do bytu a mokré boty odložili na rohožku. Eames pověsil svou černou bundu na háček vedle Dantovy kožené a fialovou kšiltovku položil na poličku, kam Dante dával klíče.
„Takže mě vážně bereš k sobě? Mohli jsme se jít třeba jenom najíst. Chtěl jsem tě vidět."
Dante vytáhl obočí. „Nelíbí se ti u mě?"
„Líbíš se mi ty."
Políbili se, ale Dante se odtáhl s vážným výrazem. „Nelíbí se ti u mě?"
Eames vyprskl smíchy, ale rychle se zase ovládl. „Máš to tu nádherný."
„Dobře," zakroutil pobaveně hlavou a vlepil mu mlaskavou pusu na rty. „Dáš si něco? Už nemám jenom bezlaktózový věci, když tu bydlí Arthur."
Otevřel lednici, ale zase ji zavřel, když ho Eames zezadu objal a začal líbat na krku. Otočil se k němu čelem a omotal mu ruce kolem krku. Tvrdě narazil do úchytu šuplíku za sebou a shodil hrneček, když ho Eames vysadil na kuchyňskou linku. Zajel mu rukama pod tričko, on zvedl ruce a zaklonil hlavu a bouchl se do horní poličky. Eames mu se smíchem položil hlavu do klína a stisk kolem jeho boků zeslábl.
„To je neuvěřitelný, ty se bouchneš do hlavy i u sebe doma."
Cukly mu koutky. „Dlouho jsem tu nikoho neměl," řekl a praštil ho do ramene.
Pomalu se zase narovnal a zaujatě mu pohlédl do očí. „Jak dlouho?"
„Dlouho."
Eames mu položil dlaň na tvář a palcem obkreslil linii jeho rtů. Dante ho olízl a natáhl se pro polibek. Tuhle konverzaci vést nechtěl. Ne teď. Ne nikdy.
„Můžeme to vzít pomalu, jestli chceš."
Dante zakroutil hlavou.
„Můžeme se jenom líbat."
Znovu odmítl.
„Můžeme si povídat."
To už mu věnoval vyčítavý pohled. „Mohl bych si začít myslet, že mě nechceš."
Eames vzal jeho dlaň do své a přiložil ji na svůj rozkrok. Pak mu odhrnul vlasy z obličeje a políbil ho. Dante mu nohy pevně omotal kolem pasu, sundal mu mikinu a následně i tílko. Sázel mu polibky na holá ramena a hrudník, když ho Eames vyzvedl ho vzduchu a posadil na jídelní stůl. Aniž by jedinkrát rozpojil jejich rty, sundal mu džíny a nechal je ležet na zemi. Dante vzdychl, když mu jedním prstem vjel za gumičku boxerek, a rty ho políbil na spodní čelist.
Eames ho znovu zvedl.
Na krk.
Přenesl ho přes pokoj.
Na klíční kost.
Zastavil se u Dantovy ložnice a přitlačil ho zády na dveře. „Otevři," zamumlal přiškrceně. Cítil ho proti sobě, slyšel jeho bušící srdce.
Dante otevřel oči a zvedl hlavu. Jednou rukou se pustil Eamesových ramen a nahmatal za sebou kliku. Nestiskl ji.
Náhle nemohl přestat myslet na lapač snů visící nad postelí, na polštář, na kterém nikdy nikdo nespal, na každý moment, kdy mu říkal, že vypadá jako Jim Morrison. Na to, jak navzájem nosili svoje džíny, na to, jak koupelna každé ráno voněla po laku na vlasy. Vzpomněl si na všechny portréty schované v šuplíku nočního stolku.
Pomalu se spustil na zem a polkl.
„Můžeme si povídat," řekl tiše a nejistě pohlédl Eamesovi do očí.
Ten chvíli kmital pohledem mezi jeho očima, než přikývl a ještě jednou ho pohladil po tváři. „Vezmu si tílko."
Sledoval jeho holá záda a nehty si zarýval do dlaní. Eames posbíral všechno poházené oblečení, oblékl se a svou mikinu i Dantovy kalhoty přehodil přes opěrku pohovky.
„Můžu něco pustit? Hudbu," řekl Dante a do přehrávače vložil cédéčko s vybranými songy Davida Bowieho. Posadil se vedle Eamese na gauč, přetáhl přes sebe svou deku a položil mu hlavu na rameno.
„Chci, abys mi řekl všechno o sobě a Bowiem."
Vytáhl koutky v úsměvu a zavřel oči.