„Nemůžeme přijít oba v košili!"
„Cože?"
Arthur nechápavě chytil límeček své barevné pruhované košile s krátkým rukávem a sjel Danta pohledem. Ten si právě přistavoval židli ke kuchyňské lince.
„Co potřebuješ?" zeptal se a zezadu k němu přistoupil. Otevřel jednu ze skříněk a z nejvyšší police sundal lahev vodky. Věnoval mu tázavý pohled. „Zas tak hrozný to přece nebude, ne?"
„Ne, to bereme s sebou jako dárek," opravil ho Dante, židli zasunul zpět ke stolu a vzal si od Arthura lahev alkoholu. „Technicky byste mi měli všichni poděkovat, protože jenom tahle vodka tam bude legálně."
Arthur protočil oči. „Nebudou tam jenom prváci, je to večírek pro celou kolej."
„Bože, tolik intelektuálů najednou asi nezkousnu," zabědoval Dante. „Možná neuškodí, když to otevřeme už teď."
„Hlavně tam budou lidi," ušklíbl se Arthur. „Můžeš se mě držet a budeme v pohodě."
Dante cukl koutkem, luskl prsty a položil lahev vodku na stůl. „Jdu se převlíknout."
„Já si klidně vezmu něco jinýho, když ti to tak vadí."
„Ne, ani náhodou," křikl na něj Dante ze svého pokoje. „Na to ti to moc sluší."
Vzápětí se vynořil v obyčejném zeleném tričku zakasaném do roztrhaných džínsů. Černý šátek, který měl celý den obvázaný kolem zápěstí, si bleskurychle převázal do vlasů a zběžně se prohlédl v zrcadle v koupelně.
„Stihnu si přelakovat nehty?" houkl na Arthura, který už si obouval conversky.
„Ne," ozvalo se okamžitě v odpověď. „Ta zelená ti ladí, věř mi."
„Ale už se loupe," postěžoval se tiše s pohledem kriticky upřeným na své nehty. Vklouzl do nízkých černých martensek, takže mu koukaly holé kotníky, a přes ramena si přehodil koženou bundu. „Stačí nám tenhle zbytek trávy, nebo se mám cestou ještě někde stavit?"
„Ta vodka nám bohatě stačí, fakt," řekl otráveně Arthur, když zamykal dveře, a vzápětí zrudl. „Dobrý večer, paní Lewisová."
„Doufám, že v noci nic neuslyším, pane Sterlingu," pronesla starší sousedka a s přimhouřenýma očima se podívala na Arthura.
„Nemusíte mít strach," ujistil ji.
Na rozdíl od něj Dante tak zdvořilý nebyl. „Jste napůl hluchá," konstatoval suše.
A než stihla něco odpovědět, popadl Arthura za ruku a dotáhl ho za sebou po schodech do vestibulu a ven na chodník. Tam ho pustil, aby mohl otevřít lahev vodky a pořádně upít. Podal ji Arthurovi, který ji však odmítl.
„Jenom potřebuju, abys ji podržel, Arte, chci si zapálit," zasmál se Dante. „Pokud mi teda nechceš zapálit sám."
„Neumím se zapalovačem," přiznal Arthur a pevně uchopil hrdlo lahve.
Věnoval mu pobavený pohled a potáhl. „Tak to abych tě to naučil."
Postavil se po jeho pravici, aby mohl kouř vydechovat pryč od něj. Přestože byl pátek večer, ulice města byly prázdné. Teplota se pohybovala pár stupňů pod nulou a než stihli dojít do Westlake Center, Dante vykouřil další cigaretu, aby se zahřál.
„Zatančíš si se mnou?" zeptal se, když vystoupili na stanici UW.
Arthur sebou překvapeně trhl. „No, jo."
„Nemusíš, jenom se ptám."
„Jo, zatancuju si s tebou," zopakoval, tentokrát jistěji.
Dante mu věnoval úsměv. „Tak jo, vybereš ale nějakej dobrej song."
„Mám tě vyzvat?" rozesmál se Arthur.
Cukl obočím a rozhlédl se kolem sebe. „Vím, že už jsem tu byl, ale v noci všechno vypadá jinak."
„Vždyť jsou tu lampy!" zakroutil hlavou, popadl ho za ramena a natočil k moderní obytné budově kolejí. „Už?"
„Možná," zamračil se nedůvěřivě Dante. „Mám problém s orientací. K Eamesovi za dne netrefím."
Arthur vytáhl obočí a vzápětí se rozesmál.
„Co je?"
„Pojď, než se úplně ztratíš."
Přešli ulici a Arthur něco rychle naťukal do telefonu. Ještě než stačili dojít k proskleným vchodovým dveřím, vykoukla z nich Ellen s vyžehlenými hnědými vlasy.
„Jak jsi to myslel, že jste tady?" křikla a hned na to si všimla, že není sám. „Aha, přivedl jsi..."
Dante jí věnoval úsměv a zvedl lahev alkoholu do vzduchu. „Přinesli jsme vodku!"
Ellen otevřela dveře dokořán a pustila je dovnitř. Objala Arthura kolem krku a zhoupla se na špičkách svých sněhově bílých tenisek. Arthur jí pochválil červené šaty nad kolena a zeptal se, jestli nejdou příliš pozdě.
„Vlastně tu ještě skoro nikdo není, kluci jeli pro nějaký pití a nevím, kdy se vrátí."
„Vidíš, takže bych ty nehty stihl!" zvolal Dante, který byl pár kroků před nimi.
Všiml si, jak se Ellen tázavě otočila na Arthura a vydechla tiché: „Co?"
„Kdyžtak mi říkej, který patro," oslovil ji.
„Ještě jedno, na třetím mají největší společenskou místnost."
Podle Danta společenská místnost nebyla ani zdaleka tak velká, jak by si na večírek představoval. Všechna křesla a nábytek byla odsunuta ke stěnám, aby vznikl taneční prostor, a na konferenčním stolku v rohu stál obrovský reproduktor s Bluetooth připojením. Tiše z něj hrál nějaký rádiový hit, ale rušila ho konverzace několika dívek v minišatech i džínách. Dante raději zamířil skrze průchod se závěsem z barevných korálků do kuchyňky.
Na plastikovém stolku leželo asi deset krabic s pizzou a několik misek se slanými tyčkami, bonbony i popcornem. V ledničce našel karton s plechovkami piva, tři lahve s colou a pomerančový džus. Ze skříňky plné různých druhů čajů, plechovek s kávou a papírových ubrousků vytáhl plastový kelímek a namíchal si vodku s džusem.
„Promiň, ty jsi kdo?"
Dante polkl a při pohledu na vysokou černovlásku ve volné bílé košili a žabkách vytáhl koutek úst. „Dante, ahoj. Přišel jsem s Artem."
„S Artem?"
„S Arthurem DeLucou," dodal a kývl k ledničce. „Chceš něco k pití?"
V tu chvíli mu někdo zezadu položil ruce na ramena. „Ahoj Mono. Dante, přestaň prosím balit moje spolužáky a pojď nám pomoct."
„Co? Jenom jsme spolu mluvili," bránil se a věnoval Moně mrknutí. „Kdybych ji balil, tak by to poznala."
„Jasně, jasně," zamumlal Arthur, a aniž by ho pouštěl, vedl ho před sebou zpět na chodbu a pak dolů ze schodů. Kabát i šálu musel někam odložit, protože byl jen v košili s barevnými pruhy, a Dante se musel ze všech sil soustředit na jeho tvář a nesklouzávat pohledem mezi její rozhalené cípy, které ukazovaly jeho bledou hruď s tmavými chloupky.
Vyklopil do sebe zbytek svého džusu a odhodil prázdný kelímek na ulici, aby mohl vzít oběma rukama basu piv, kterou mu někdo podal z kufru svého auta. Až ve světle na schodech zjistil, že to byl Danny.
„Dante, ty jsi tu taky?" podivil se, ale jeho výraz rychle vystřídal úsměv. „Vlastně jsem tě chtěl s někým seznámit."
„Eh, dobře."
„Totiž, kamarád má kapelu a hledají někoho-"
„Danny, já teď ale jedu sólo a novou kapelu úplně nehledám."
On pokýval hlavou. „Já vím, četl jsem ten rozhovor, co s tebou Arthur dělal. Je to jen nějakej jednorázovej projekt, nic závaznýho. Tak mě napadlo-"
„Jasně, fajn," přerušil ho Dante, položil basu na tu jeho do rohu kuchyňky, sundal si koženou bundu a hodil ji přes židli pod oknem. „Dej mi na něj nějakej kontakt a já se mu ozvu."
„On by se tu vlastně měl dneska ukázat."
Dante se pokusil o úsměv. Někde uvnitř však jeho duše protáčela oči. Podobných nabídek dostával pár měsíců po své výhře v Sound Off do mailu desítky. Místní firmy po něm chtěly znělky do svých reklam, amatérské garážové skupiny doufaly, že by mohl nahradit jejich neexistujícího frontmana a proslavit je. O to samozřejmě celou tu dobu usiloval, jenže jakmile jednoho dne přišel na schůzku s muži v oblecích, pochopil, že všichni vidí jen jeho jméno a značku finalisty a výherce. Nikdo o něj neměl zájem pro to, jakým byl, co ho bavilo a zajímalo, co hrál. Proto se rychle spokojil s mizerně placenými gigy v Centralu a vrátil se k hraní na ulici.
„Ty jsi neuvěřitelnej, na chvíli tě spustím z očí a ty už se bavíš s cizíma lidma!"
„Arte, tohle je přece Danny."
Danny se rozesmál. „Jo, já jsem přece Danny. Známe se."
Arthur si povzdechl a nalil do dvou kelímků colu. „Předtím jsem ho našel, jak se snaží sbalit Monu."
„Co? Monu Gilbertovou?" vykulil oči Danny. „Kámo-"
Dante mezi nimi těkal pohledem. „Co je? Navíc jsem ji jenom pozdravil."
„Viděl jsem ten pohled," řekl mu tiše do ucha a Dante do něj praštil loktem. „Mona je hrozně ambiciózní a už teď má nejlepší výsledky z ročníku. Ale její rozhovor skončil čtvrtej."
„Čtvrtej?" zopakoval Dante. „Takže jsme byli lepší?"
„Jo, od tý doby se na mě divně kouká."
„Divně jako závistivě, nebo divně jako že by tě..." Větu nechal nedokončenou a Arthur si přejel dlaní přes obličej.
„Proboha, proč nemůžeš ani na chvíli přestat myslet na sex?"
Dante se zazubil. „Nevíš, co jsem chtěl říct."
„A co jsi chtěl říct?" vytáhl obočí.
Jenže on se jen tajemně usmál a pokrčil rameny. Arthur stáhl obočí k sobě a zašklebil se na něj. Dantovi zacukaly koutky a dovolil si našpulit rty. Danny je trochu zaraženě pozoroval.
„Prostě nikoho nebal."
Dante se rozesmál a ohlédl se na Dannyho. „Dannyho bych nesbalil. Je to ten nejvíc hetero kluk, co znám."
„Přeberu si to jako kompliment."
„Prosím, jen to ne," zamumlal Dante, ale to už Danny neslyšel. Arthur Danta vyprovodil z kuchyňky do vedlejší místnosti, která se mezitím stačila zaplnit lidmi. Hudba hrála hlasitěji a mezi tancujícími se dalo projít jen s obtížemi.
Dostali se do rohu místnosti k otevřenému oknu. Průvan ho chladil a metal mu vlasy do tváře. Arthur se k němu naklonil, aby ho slyšel. „Říkali jsme... totiž, mluvili jsme o tom, že se budeme držet pohromadě."
Dante mu chvíli nechápavě zíral do tváře, nakonec však pokýval hlavou. „Tak jo. Je ti dobře?"
„Co?" Arthur sebou trhl. „Jo, já... asi jo."
To ho ale nepřesvědčilo. Všiml si, jak kolem sebe těká očima a kelímky s colou se mu v rukou lehce třesou. „Arte, víš, že mi můžeš říct, kdyby... cokoliv, jasný?"
„Jo," hlesl. „Je mi... je mi dobře, jenom je to hodně lidí a hluku najednou. Asi."
Palcem mu přejel po zápěstí. „Dobře. Jsem tady. A kdykoliv můžeme odejít."
„Tak hrozný to snad nebude," zasmál se nervózně. „Jen mi s nikým nezmiz."
Dante se uchechtnul. „A můžu flirtovat aspoň s tebou?"
Arthur zvedl hlavu a zamrkal. Naklonil hlavu na stranu a zeptal se: „To už se mnou flirtuješ?"
„To určuješ ty," pokrčil rameny a jemně ho kopl špičkou boty do holeně. „Nezapomeň, že mi dlužíš tanec. A samotnou colu nepiju."
Zrudl. „Tu nesu Ellen."
Překvapeně zvedl obočí a zadíval se směrem, kam se upřely Arthurovy oči. „Ta chce zase zabít mě. Už jsi zjistil, jestli dělá jiu-jitsu?"
„Náhodou se zmínila, že má hnědej pásek v karate."
„Tak doufám, že nemáš ty svaly jenom pro jízdu na kole."
Arthur se usmál. „Ne, ještě pro běh."
To už se Dante smál. „Běž za ní. Já si jdu ukořistit popcorn. Mám dojem, že ze všeho ostatního budu blejt."
„Tak hlavně neexperimentuj, prosím."
„Experimentování nechávám zcela na tobě," pronesl a taneční chůzí vplul do davu lidí.
Na stolku už na něj zbyly jen slané tyčky. Nalil si k nim kelímek plný vodky a usazený v tureckém sedu na nízké ledničce pozoroval skrze korálkovou zástěnu dění ve vedlejší místnosti. Občas se s někým dal do řeči nebo mu nalil pití. Zareagoval na pár zpráv od Eamese a dolil si druhý a následně i třetí kelímek vodky.
Právě když si všiml, že se Arthur objevil uprostřed davu v objetí Ellen s úsměvem na tváři, se před něj postavil Danny ve společnosti jemně opáleného kluka se světlými vlasy staženými gumičkou na temeni hlavy. Na malém špičatém nose mu seděly kulaté brýle s úzkými obroučkami a při bližším pohledu do jeho obličeje si Dante všiml, že má po hraně levého ucha vytetované modré symboly.
„Dante, tohle je Lance Vaughn, mluvili jsme o něm," řekl Danny a Dante seskočil z ledničky, aby stiskl Lanceovu nataženou ruku. Na zápěstí měl hodinky na dřevěném řemínku a jemu se kdoví proč v hlavě ozval Lennonin hlas říkající jediné slovo. Hipster. Zacukaly mu koutky a jen tak tak se mu podařilo své pobavení skrýt za přátelský úsměv.
„Těší mě, Dante." Lance ukázal řadu bílých zubů a ohlédl se na Dannyho; ten ovšem s rukou zdviženou na pozdrav mizel mezi davem lidí. Lance se rozpačitě usmál. „Danny tě pozval na kolejní večírek? Odkud se znáte?"
„Ne, vlastně mě pozval můj spolubydlící. Pár týdnů tady bydlel."
Lance pokýval hlavou a obkročmo se posadil na plastovou židli za stolem. Teprve v tu chvíli si Dante všiml, že je naboso. „Četl jsem tvůj rozhovor v univerzitních novinách a z Dannyho najednou vypadlo, že tě zná. Já totiž taky hraju na kytaru."
„Nevím, co ti Danny říkal, ale já momentálně nemám zájem o kapelu," řekl Dante a zdráhavě se posadil vedle něj.
On si sundal brýle – zhouply se mu na krku a zůstaly viset na kožené šňůrce – a z kapsy khaki kraťasů vytáhl mobil. „Jo, já vím," přitakal a shlédl k obrazovce. Dante si sloupl lak z levého ukazováčku a netrpělivě kmital pohledem ke slaným tyčkám, které nechal ležet na lince opodál. „Víš, nic proti, ale nejsem zrovna velkej fanda Sound Off."
Dante zamrkal. „Byl bych radši, kdybys mi první řekl, proč spolu vlastně mluvíme. Protože nejde jen o to, jestli si ty myslíš, že bych se ti hodil."
Lance vzhlédl a vytáhl koutek. Přesunul k němu svůj telefon. Na obrazovce svítil part k nějaké skladbě. Dante jej v rychlosti projel očima a tázavě se na Lance podíval.
„Zahrál bys to?"
Rozesmál se. „Jde o to na co."
„Na klavír."
Vytáhl obočí a znovu partituru prošel. „Dobře, já jen, že obě ruce jsou zapsaný v basovým klíči."
„Ten part si napsal náš bejvalej člen, už pár měsíců s náma nehraje," přiznal Lance a namotal si řemínek, na kterém mu visely brýle, na prst.
Dante vydechl, přesunul telefon zpátky k němu a založil si ruce na hrudi. „Takže chcete klavíristu."
„Jo..." zamumlal, „a ne."
Přejel si dlaní přes obličej. Nevěděl, jestli se smát nebo brečet. „Kurva, z tebe něco dostat... Prostě mi řekni, co je to za kapelu, co hrajete."
Lance schoval mobil do kapsy, nasadil si zpět brýle a položil lokty na stůl. „Jasně, dobře. Nevěděl jsem, že k tomu budeš přistupovat tak profesionálně."
„Nemůžeš mi jen tak ukázat nějakej blbě napsanej part a očekávat, že za týden přijdu na zkoušku," zasmál se Dante nevěřícně.
„Potřeboval jsem vědět, jestli bys to vůbec zahrál."
„No, když to vypadá takhle, tak ne. Musel bych to přepsat. Jakej týpek to sakra napsal?"
„Náš bassák," řekl neochotně Lance.
Dante vykulil oči a prohrábl si vlasy. „Fajn. A jsou všichni v tvojí kapele jako on, nebo..."
„Ne, to ne," zasmál se nervózně Lance. „Jmenujeme se Break From Commerce, já hraju na kytaru, kamarádka Reece zpívá a Richie má bicí. Bassák už s náma nehraje, někdy nás doprovázel na klavír. Ale jeho znalosti byly čistě praktický, což jsi asi pochopil."
„Takže nemáte bassáka."
„Ne, ale já na bassu nějaký základy zvládám. Každopádně se uvolnilo místo v jednom studiu a my tam chceme nahrát demo," zazubil se pyšně.
Dante mu ale věnoval nechápavý výraz. „Počkej a jak hrajete koncerty?"
„My tak úplně nehrajeme. Jenom občas na kampusu."
Dante si olízl rty a poklepal prsty o desku stolu. „Hele, Lanci, i když nepopírám, že ten part vypadá zajímavě, tak musím odmítnout. Myslím, že to chápeš."
Lance znejistěl. „No, popravdě úplně ne. Jde jenom o jednu skladbu, půl hodinka ve studiu maximálně. A samozřejmě dostaneš podíl."
„Podíl z čeho? Předpokládám, že to demo chcete rozeslat hudebním labelům, a i kdyby vás někdo vzal, tak já nejsem člen. Nehledě na to, že by trvalo sakra dlouho než byste fakt začali vydělávat nějaký peníze." Nedodal, že silně pochybuje o tom, že o ně s takovým přístupem vůbec nějaká společnost bude mít zájem.
Otevřel a zase zavřel pusu. „A co by se muselo stát, abys do toho šel?"
„Co by se muselo stát, abyste měli nakročeno k tomu uplatnit se jako kapela," opravil ho Dante. „Lanci, musíte fungovat, hrát. A ne jenom u někoho v garáži nebo ve studiu. A k tomu potřebujete buďto upravit songy, nebo bassáka."
Lance si povzdechl. „Díky za radu, no."
Dante sebral z linky papírový ubrousek a propisku a načmáral na něj své telefonní číslo. „Možná bych vám mohl zamluvit gig v Centralu na Pioneer Square, až budete připravený."
„Máme pár skladeb, který asi zvládneme zahrát i ve třech..." zamumlal a do mobilu hbitými prsty opsal Dantovo číslo. Ihned ho prozvonil a usmál se. „Teď máš i moje číslo. Kdyby sis to třeba rozmyslel a chtěl si s náma zahrát."
„První si vás chci poslechnout." Dante se zvedl ze židle a z ledničky vytáhl vychlazenou lahev piva. Lance mu pomohl najít v šuplíku otvírák a ještě jednou mu potřásl rukou.
„Rád jsem tě poznal, doufám, že se ještě uvidíme."
„Když mi dáš vědět, kde vás najdu," pokrčil rameny, mávl na něj a prošel skrze korálkový závěs do společenské místnosti. Vytáhl se na špičky v domnění, že přes všechny tancující a bavící se studenty spatří Arthura, ale nestalo se tak.
Na malou chvíli se připojil k jedné rozesmáté skupince, nicméně narážky na přednášejícího základů religionistiky nechápal, a jelikož mu nevyhovoval ani hrající playlist, brzy zase zmizel. Nikdo ho nepostrádal.
Vrátil se do kuchyňky pro svou koženou bundu, následně seběhl schody a posadil se na chodník. Mezi roztažené nohy položil rozpité pivo a z kapsy vytáhl sáček s tabákem a papírek.
Ubalenou cigaretu si strčil mezi rty a zrovna poklepával kapsy ve snaze najít zapalovač, když vedle něj někdo dosedl. Ohlédl se a věnoval Arthurovi zvídavý pohled.
„Mělo mě napadnout, že tě najdu tady."
Dante se uchechtl, vyplivl si cigaretu do dlaně a zeptal se: „A kde jsi mě hledal?"
„V kuchyňce. Jenže všechno bezlaktózový jídlo už bylo pryč."
„Nebyl to špatnej tip," poznamenal, a pak se zamračil. „Co tu vlastně děláš?"
Arthur se odvrátil a natáhl nohy před sebe. Dante chvíli sledoval jeho tvář. Ve svitu lamp vynikaly jeho lícní kosti a v modrých očích se mu objevoval zvláštní lesk.
Odkašlal si, uchopil cigaretu mezi rty a podal Arthurovi zapalovač. Překvapeně ho vzal do ruky.
„Říkal jsem, že tě to naučím," zamumlal přes cigaretu v puse a ukázal mu, jak cvaknout. Na vršku zapalovače se objevil drobný plamínek. Dante ho zase zhasl.
Arthur párkrát přetočil zapalovač v dlani, než s ním také zkusil cvaknout. Nic se nestalo.
„Musíš pořádně."
„Bolí to," přiznal Arthur a Dante se rozesmál.
„Ale nekecej," drkl do něj ramenem.
Na další pokus se mu podařilo zažehnout plamínek. Dante zůstal očima na úsměvu, který se mu objevil ve tváři. V oranžovém plápolavém světě byly jeho rty téměř rudé.
„Drž ho, drž ho," instruoval ho šeptem a sklonil se k němu. „Dělej, zlato, připal mi."
Arthur sebou na poslední chvíli trhl a zapalovač zase zhasl. Dante polkl.
„Jenom slova The Doors," zamumlal. „Zkusíš to ještě jednou?"
Znovu škrtl zapalovačem, tentokrát se plamínek objevil hned napoprvé. Zapálil Dantovi cigaretu a rozkašlal se, když mu vydechl dým do obličeje.
„Ne, díky," odmítl nabízenou cigaretu a místo toho se sám natáhl pro pivo, které stálo mezi Dantovýma nohama. Napil se a chvíli nehnutě zíral před sebe.
„Zahřálo by tě to."
Arthur se posměšně ušklíbl. „Vždycky si najdeš nějakou výmluvu."
„Výmluvu proč kouřím?" řekl Dante. „Ne, já jsem závislej a jsem dávno za touhle fází. Hledám výmluvy pro tebe."
„Proč začít? Paráda. Díky."
Dante protočil oči. „Jeden šluk z nikoho nedělá kuřáka. A neodpověděl jsi mi, proč jsi sem přišel."
Položil lahev vedle sebe a zapřel se lokty o kolena. Prohrábl si vlasy, než ze sebe dostal: „Ellen mě políbila."
Dante zvedl koutek úst. „A?"
„A já jsem utekl," přiznal tiše.
Zasmál se. „Jo, to máš ve zvyku."
Arthur se chtě nechtě musel taky usmát. „Asi."
Chvíli mlčeli, když se Dante zeptal: „Proč jsi utekl?"
Neodpověděl. Místo toho srovnal svou špinavě bílou conversku s Dantovou koženou botou a zamumlal něco o tom, že musejí mít stejnou velikost bot.
„Arte?"
Zadíval se mu do očí a nasadil poloviční úsměv. „Když si potáhnu, nemusím odpovídat?"
Dante vytáhl obočí. Arthur si povzdechl a lehl si na záda. Dante zkřížil nohy pod sebe a natočil se k němu.
„Podáš mi to pivo? A můžu ho dopít?"
„Jo."
Nadzvedl se na loktech, dopil pivo, lahev položil vedle sebe a chvíli sledoval, jak se kutálí po chodníku a zastavuje se o sloup veřejného osvětlení. Pak se zase položil a věnoval Dantovi tázavý pohled. „A ptáš se, proč jsem utekl teď nebo předtím?"
Dante pokrčil rameny a potáhl z cigarety. „Teď," řekl nakonec.
„Nezajímá tě, proč jsem utekl předtím?" zeptal se nechápavě.
„Dokážu přijít s pár důvodama sám. Jsem kluk a v tvých očích asi nemám nejlepší pověst, třeba."
Arthur pozoroval, jak odklepává popílek vedle sebe. „Ellen je kamarádka. Bylo to... divný."
Se svraštěným obočím se na něj podíval. „Se mnou to taky bylo divný? Nebo nejsem tvůj kamarád?"
Zrudl, ale pokusil se to maskovat smíchem. „Najednou tě to zajímá."
A Dante pobaveně zvedl ruce nad hlavu, postavil se, zašlápl nedopalek a zahnal všechny pocity, které v něm vyvolalo vidět Arthura ležet pod sebou. Donutil ho zvednout levou nohu a proti jeho podrážce přiložil svou.
„Nesměj se," napomenul Arthura, i když jemu samotnému cukaly koutky. „Fakt máš stejnou velikost."