Dante nerad vzpomínal na den, kdy si našel práci. Vlastně si ji nenašel sám, sehnala ji Dahlia a doslova ho dokopala až před dveře Starbucks, aby si tam domluvil pohovor.
To bylo zhruba rok a půl zpátky, plácal se životem bez jiskry v očích – ještěrky se pozvolna rozpadaly a on byl ve svém bytě už nějakou dobu sám. Navštívit své přátele na Bainbridge Island byl naposledy před měsícem, a přestože si téměř denně psali, cítil, že je jen otázkou času, než všichni naráz odhodí své masky a konečně bude vyřčeno to, o čem každý z nich hluboko v duši dávno věděl.
Trvalo mu dlouho se s tou myšlenkou smířit a sžít, a právě když se mu zdálo, že vidí pomyslné světlo na konci tunelu, když se mu konečně dařilo usínat a vrátil se k hraní, do jeho bytu nakráčela Dahlia, roztáhla závěsy ve všech oknech a s klením ho vytáhla zpod deky na gauči. Nevzpomínal si, kdy naposledy spal ve své ložnici.
Rád by řekl, že tehdy vypadal hůř, než jak se ve skutečnosti cítil. Snažil se to nakukat i Dahlii, ta za ním ovšem přišla s jasným cílem: dostat ho zpátky do života. A prvním krokem na jejím seznamu byla práce. Dante nesouhlasil, ale jakmile spatřil výhružný odlesk v jejích černých očích, nedovolil si protestovat a následoval její pokyny.
Zatímco si v koupelně čistil zuby, ona se mu svým kartáčem snažila rozčesat zacuchané vlasy (což se neobešlo bez dalšího vzájemného okřikování) a nakonec mu vybrala podle svých slov nejreprezentativnější oděv.
„Po jaký době sakra vidíš slunce?" zeptala se ho, když scházeli po schodech na ulici a on si zrak zastínil dlaní.
„Jdi do prdele," zabručel. „Už to chci mít za sebou."
Dahlia si odfrkla: „Tak s takovou náturou nech radši mluvit mě, jasný?"
„Nejsem malej."
„Ne, jsi osina v zadku."
Přeběhli ulici a Dahlia se zaraženě zastavila před výlohou. „Přísahám, že ještě včera tady visela cedule, že hledají výpomoc," zamumlala.
A Dante se vítězně zašklebil: „No vidíš, už mě nepotřebujou. Díky za procházku, ale asi bych se měl vrátit."
„Ne tak rychle, zeptáme se jí." Dahlia ho popadla za paži tak silně, až sykl, a kývla bradou k dívce s vysokým culíkem, která na rohu kouřila elektronku.
„A ona jako bude něco vědět?"
„Pracuje tu," protočila oči Dahlia, upravila mu límeček zelené košile a vzala jeho dlaň do své, asi pro případ, že by se znovu rozhodl vycouvat. Pak Lennon Mooreové poklepala na rameno. „Eh, ahoj."
„Ahoj," přimhouřila oči a oba si prohlédla.
„Tady můj... eh, Dante by se rád ucházel o to místo, který jste nabízeli. Je ještě volný?" ujala se slova Dahlia a Dante si silně zkousl ret.
Lennon vytáhla obočí: „A nechává za sebe mluvit svojí holku?"
„My nejsme..." řekl Dante a pustil Dahliinu ruku.
Ta si odkašlala a zhoupla se na špičkách. „S ním bys chodit nechtěla."
Dante pevně stiskl víčka k sobě a odolal nutkání jí vrazit pohlavek. „Dahlio, tímhle mi zrovna nepomáháš."
Lennon je chvíli pobaveně pozorovala, pak mlaskla a kývla na Danta: „Máš nějaký předchozí zkušenosti?"
„Hrál jsem v barech."
Pochybovačně se zamračila.
„Kapela se mu teď rozpadla."
„Dahlio," řekl varovně Dante a ona zacouvala.
Lennon mu otevřela dveře do kavárny: „Za chvíli mi končí pauza, tak ti jenom řeknu, co a jak, a domluvíme si schůzku, platí?"
„Platí."
Posměšně si odfrkl, když teď scházel ze schodů a na rohu místo Lennon stála dívka ve zlaté lesknoucí se bundě a s růžovou kabelkou ve tvaru kočky přes rameno. Doufal, že si ho zrzka nevšimne – ještě to by mu scházelo, aby Lennon zjistila, že spolu mluvili – jenže právě když se chystal otevřít dveře, otočila se a věnovala mu nejistý úsměv.
„Ahoj," vydechl a prohrábl si vlasy.
„Jdeš do práce?" zeptala se a on pokýval hlavou.
„Ty jdeš... ty jdeš asi s Lennie na oběd, co?"
„Jo."
Nastalo ticho přerušované jen troubením projíždějících aut. Dante měl ruku stále položenou na madle dveří a nejistě ji stáhl zpět podél těla. Maisie si olízla rty.
„Tak já půjdu," ozval se ve stejnou chvíli, kdy se zeptala, jak se má.
Polkl. Strčil ruce do kapes a nahmatal zapalovač. Popadla ho chuť cvaknout s ním uvnitř kapsy.
„Maisie," řekl nejistě. „Myslím, že..."
„Asi to byla chyba."
„Co?"
Nervózně těkala očima kolem sebe, než se odhodlala říct: „Byla chyba si s tebou něco začínat."
„Jo," přikývl a pokusil se o úsměv. „Výjimečně musím souhlasit."
„Hledala jsem něco jinýho, na tohle," ukázala mezi ně, „na to nejsem připravená."
„Já vím."
Chystala se ještě něco dodat, ale přerušilo ji otevření dveří. Na chodník vyšla Lennon a postavila se mezi ně.
„Jenom jsme se zdravili," vyhrkl okamžitě Dante.
„Kde jsi byl?" zeptala se, jako by jeho poznámku neslyšela. „Ráno jsi měl mít směnu."
Dante stáhl obočí k sobě. „Ne, dneska mám odpolední."
„Nemáš, je novej měsíc a rozpis visí v šatně. Laskavě se tam podívej," mlaskla a zahákla se za značně zmatenou Maisie.
„Dobře," řekl Dante, „podívám se tam."
„To doufám."
Od té chvíle si připadal podivně zpomalený. Zelenou zástěru se mu podařilo uvázat až napotřetí a dlouho bezduše zíral na vytištěný rozpis směn vyvěšený na dveřích. Lennon mu veškeré změny oproti předchozím měsícům vždycky posílala přednostně do zpráv, zřejmě si však musel zvyknout, že to už je pasé. Tabulku si vyfotil a s povzdechem se vydal vstříc své směně.
Jediným rozptýlením mu byla chvíle, kdy se ve dveřích objevil chlapec s kudrlinami v čele a se světlým batohem na zádech. Z uší si vyndával sluchátka, když procházel mezi obsazenými stolky k pultu a na tváři se mu jako obvykle objevil úsměv, jakmile ho Dante spatřil.
Nemohl však s jistotou říct, jestli to bylo vítané rozptýlení. Po tom, co se mezi nimi odehrálo v koupelně, už spolu o událostech z klubu nepromluvili. Nezdálo se, že by se tomu tématu chtěli vědomě vyhýbat, zkrátka už na něj nepřišla řeč, jenže on se kvůli tomu nemohl zbavit pocitu, že to spolu dostatečně nerozebrali a v budoucnu se to proti němu obrátí.
Zdálo se však, že se Arthur se svým včerejším šokem vyrovnal, protože se posadil na své oblíbené místo přímo u Danta, batoh hodil pod stoličku, a sluchátka pečlivě smotal na prstech do tvaru motýla.
„Ahoj, jak ses měl?" zeptal se Dante, když vyřídil objednávku dvou slečen. Zeleným hadrem utřel pult před Arthurem a zapřel se o něj lokty.
„Tři kafe z kantýny mě probraly, stejně jsem ale málem usnul na přednášce o právu," řekl a zahleděl se na křídovou tabuli na stěně za Dantem. „Máte ještě ty čokoládový rolky?"
„Jo," zazubil se, přesunul se na opačnou stranu pultu a ze skleněné vitríny vytáhl drobný keramický talířek s kouskem sladkého pečiva. Přisunul ho k Arthurovi, a zatímco připravoval karamelové latté, vyptával se dál. „Právo? Měl jsi přednášku z práva?"
„Jo, právo v žurnalistice a médiích," povzdechl si Arthur, ale vzápětí se mu ve tváři objevil blažený výraz. „Tohle je hrozně dobrý, proč to nenosíš častěji?"
„Protože z toho bliju," rozesmál se Dante a věnoval omluvný úsměv zákaznici, které právě předával kelímek s nápojem. „Hezký den!"
Arthurovi zacukaly koutky, pak jako by si na něco vzpomněl, zvedl prst a sehnul se k batohu. Chvíli v něm šátral, až nakonec vytáhl nadvakrát složený a srolovaný štos potištěných papírů. Dante zprvu nepoznal, o co se jedná, jakmile však Arthur papíry rozložil a uhladil, všiml si univerzitního loga.
„Počkej, to už je ono?"
On se usmál a do tváří se mu nahrnula červeň. „Strana devět."
„Cože? Ty fotky nejsou barevný?" zarazil se Dante.
Arthur protočil oči a zakňučel: „Nekaž mi to."
„Ne, ne, je to skvělý! Je tu tvoje jméno! A máš celý dvě... tři stránky!"
„Fakt je to dobrý?" zeptal se nejistě Arthur a zrudl ještě víc, když Dante zvedl hlavu a nechápavě se mu zadíval do modrých očí.
„Jo," vydechl. „Jsem na tebe pyšnej."
„Budu teď přispívat do každýho čísla," dodal skromně se sklopenou hlavou.
Dante se zazubil: „Takhle si tě brzy někdo všimne a dostaneš stáž."
„Snad jo."
„Jakou rubriku dostaneš?"
„Chtěli mi strčit sport, protože jsem se zmínil, že jsem ho dřív psal," povzdechl si Arthur. „Jenže já na univerzitní ani fakultní zápasy a akce nechodím. A ani nechci."
„Takže?"
Pokrčil rameny. „Napadlo mě je zkusit přesvědčit, abych dostal vlastní seriál. Něco jako Nováčkem v Seattlu nebo tak."
„Dobře, Nováčkem v Seattlu to rozhodně nepojmenuj, protože to nikdo číst nebude. Ale je to dobrej nápad, rozhodně. Navíc to zahrnuje různý témata, myslím, že na rozjezd je to skvělý," odpověděl upřímně Dante.
Jenže Arthura jeho reakce znejistila. „Na rozjezd?"
„No," stáhl obočí Dante, „abys zjistil, co bys chtěl do budoucna psát."
„Jo," přikývl s lehkým úsměvem, za kterým se snad zračila úleva. „Jo, jasně."
Dante noviny složil a položil je zpátky před Arthura. „Máš víc kopií? Měl bys to poslat domů."
„Posílal jsem jim elektronický vydání."
„To teda ne, tyhle věci se musí zarámovat, uchovat," nesouhlasil Dante.
Arthur se nechápavě uchechtnul: „Cože? Bude to v archivu, už navždycky. Nebo aspoň na nějakých deset let."
„Hele, já mám pořád zarámovanej part k mý první koncertní skladbě. A první vystoupení Lizards mám někde na dévédéčku."
„Tak dobře," zasmál se Arthur a kroutil při tom hlavou, „pošlu jim to poštou."
Arthur nakonec ve Starbucks vydržel až do konce Dantovy směny. Oba měli něco na práci – Dantovi se během prohlížení novinového článku u kasy vytvořila fronta poněkud nevrlých zákazníků, kterým se musel okamžitě jít věnovat, a od té chvíle už se od kasy a kávovaru nehnul. Arthura zásobil čokoládovými rolkami, sendviči a ledovým čajem (oba se shodli, že pátá káva by nebyla ideální) a každou volnou minutku trávil sledováním, jak se učí. Vytáhl před sebe nějaká skripta a sadu barevných zvýrazňovačů, a kdykoli ho něco zaujalo, bezmyšlenkovitě okusoval jejich konce.
Společně zamkli a s balíčkem zbytků z vitríny přešli zšeřelou ulici k vlastnímu bytu. Dante zeslabil stereo, které odpoledne při svém odchodu zapomněl vypnout, a unaveně se rozvalil na pohovku.
„Co to je?" ukázal na štos novin svázaných řezným provázkem, které Arthur vytáhl z batohu a položil na konferenční stolek.
„Učební materiál."
„Noviny."
„Jo," podrbal se na zátylku pobaveně. „Cestou ze školy jsem se stavil v trafice a koupil je. Většina asi bude jen brak, ale stejně si to chci pročíst."
„Jsi magor."
Arthur protočil oči a jeho poznámku nechal bez odpovědi. „Ty asi žádný starý noviny nemáš, co?"
„Rozhodně ne využitelný pro tvoje účely."
„Tak jo," zasmál se Arthur. Popadl svůj novinový balík a odnesl si ho do ložnice, odkud ještě zavolal: „Ať už to znamená cokoli."
Dante se pro sebe usmál. Dal si pod hlavu polštář a natáhl se pro ovladač. „Nepodíváme se na něco?" okomentoval své rozhodnutí zapnout Netflix.
„Mám ještě něco do školy," odpověděl s kapkou lítosti v hlase.
„Vždyť v tom ležíš celej den!" namítl Dante. „Slíbil jsem tvojí sestře, že tě budu rozptylovat."
Arthur vytáhl obočí. „No, to se ti rozhodně daří."
„Jenom v rámci mezí, samozřejmě."
„Samozřejmě," zopakoval Arthur s úsměvem.
Nadzvedl se v loktech, aby na něj viděl přes opěradlo pohovky do kuchyně. Mohl se jen domnívat, jestli tím narážel na to, co se stalo v sobotu. Tak jako tak ho překvapil ten lehký a pobavený tón, kterým mu odpovídal. Vyhnal z hlavy myšlenku, že by se nejradši zvedl, zezadu ho objal a zabořil mu obličej do zad. Kdo ví, jestli by se Arthur otočil a nechal se. Líbat. Dotýkat.
Radši si zase lehl a obrátil svou pozornost televizní obrazovce.
„Což mi připomíná," ozvalo se náhle vedle něj, až s leknutím nadskočil. Arthur mu seděl po boku s miskou plnou oříšků a sušeného ovoce. „O víkendu se koná nějaký večírek, Ellen mě pozvala. Chceš jít se mnou?"
Dante se zakuckal. „Arte," dostal ze sebe přidušeně a značně zmateně.
„Co je?"
Zamáchal kolem sebe rukama, jako by mu to snad mělo pomoc rozluštit, co chtěl naznačit. „Ellen tě pozvala," řekl potom. „Takže mám dojem, že jsi její doprovod."
„A to znamená, že nemůžu mít svůj doprovod?"
Zamrkal. Došla mu slova, v Arthurově přítomnosti rozhodně ne poprvé. „Hele..."
„Každej snad má svoje plus jedna, ne? Navíc na vejšce je to podle mě minimálně plus pět," podotkl, což Danta donutilo se zasmát. „Nenutím tě tam jít, vím, že se ti to prostředí asi příčí. Ale je to večírek."
„Když zajistíš, abych zapadl," pokrčil rameny.
Arthur vytáhl obočí a nechápavě zakroutil hlavou. „Takže nejen, že jsi skoro odmítl pozvání na večírek. Ty se dokonce bojíš, že nezapadneš! To bych od tebe vážně nečekal."
Dante po něm hodil polštář. „Ale vážně, mám dojem, že ta holka tam chce jít s tebou."
„Já nevím."
„Jak to formulovala?"
Arthur se zamračil a varovně zdvihl prst. „Ne, tohle nebudeme dělat."
„Co?" zeptal se pobaveně Dante.
„Nebudeš mi teď dávat nějaký svoje rady a nebudeme tady rozebírat, kdo se jak tvářil, když něco říkal," vysvětlil, objal polštář a zapřel se zády do pohovky.
„Tak ne," rozesmál se Dante. „Já u holek stejně zas takový úspěchy nemám."
Arthur se zaujatě otočil: „Takže to znamená, že máš preferenci?"
„Preferenci pohlaví? Ne. Ale to neznamená, že mezi nima neexistujou určitý rozdíly. A to myslím bez stereotypů. Asi sis všiml, že s holkama se většinou kamarádím a hádám," hořce se zasmál. „A s klukama..."
„Jasně."
„Asi. Totiž, jasně, mám hodně přátel mezi klukama. Ale všichni – většina – jsou... eh, nejsou-."
„Jo," zamumlal Arthur.
Přejel si rukou po obličeji a vydechl.
„Vadí ti, že se vyptávám?" zaznělo vedle něj tiše.
Dante se posadil a přitáhl si do klína svou deku. „Ne," řekl jemně. „Vůbec ne, můžeš se ptát na co chceš."
Nevěděl, proč měl tyhle rozhovory s Arthurem rád. Možná v sobě pěstoval planou naději, že když se zajímá o jeho sexualitu, prozkoumává tak tu svou. Musel se v duchu usmát nad tím, že dost jiným způsobem, než jakým to dělal on sám.
„Jak vlastně... jakej je tvůj typ, když téměř nerozlišuješ pohlaví?" zeptal se stydlivě.
„Vysoký lidi, řekl bych. A v obličeji..." odmlčel se a zadíval se do Arthurovi tváře. Bezděčně. „Nemusí být ničím zvláštní, prostě v tom vidím určitou harmonii. A co se líbí tobě?"
„Na holkách?"
Dante se smíchem protočil oči. „Prostě co se ti líbí."
„No..." protáhl a uhnul pohledem.
„Nebudu naštvanej, když neřekneš zrzavý kytaristy!"
Arthur ještě o maličko víc zrudnul a schoval si obličej do dlaní.
„Tak řekni třeba úzký džíny," povzbudil ho.
„Líbí se mi, když si lidi na nic nehrajou."