Z práce se Dante vracel rozmrzelý. Mezi zuby uchopil papírový sáček s muffiny a na levé dlani vybalancoval kartonový držák s dvěma kelímky, aby si mohl otevřít dveře do budovy. Schody do patra bral po dvou a ani se nesnažil být tiše, když za sebou zabouchl dveře a s hlasitým klením skopl boty na hromadu u stěny.
Jestli si totiž doteď myslel, že jsou směny ve Starbucks peklo, trávit několik dlouhých hodin nasloucháním podrážděným zákazníkům a neustálým usmíváním s vědomím, že Lennon ho z druhé strany pultu propichuje pohledem, aniž by k němu jedinkrát prohodila byť jen slovíčko, bylo na úplně jiné hranici neúnosnosti.
Nesnažil se předstírat, že se nic nestalo, považoval ale za slušnost a základ snesitelného pracovního dne ji pozdravit. Na to nezareagovala. Vlastně poměrně úspěšně předstírala, že vůbec neví o jeho existenci. Kasou s drobáky třískala o něco víc než obvykle, a když odešel na cigaretovou pauzu ven před podnik, zůstala v šatně.
Pokusil se ji oslovit po skončení směny, když si svlékali zástěry a ona si u zrcadla přetírala rty černou rtěnkou, ale bez jakékoli verbální či neverbální reakce zastrčila rtěnku zpátky do kabelky, otočila se na patě a práskla za sebou dveřmi.
Chtěl ji jen pozvat ven na oběd, aby se jí mohl omluvit. Ano, zatímco seděl u opuštěného stolku v klubu poté, co mu všichni zmizeli na tanečním parketě nebo u baru, promyslel si, co by měl udělat, pokud chtěl mít alespoň naději, že se zase mohou udobřit. Nebyl naivní, počítal s tím, že to může trvat ještě několik týdnů, než spolu zase budou moct normálně mluvit, ale přesto to bolelo. Přestože už v životě nechal jít spoustu lidí, na Lennonin odchod připraven nebyl.
Svalil se na pohovku, pod hlavu si zmuchlal svou oblíbenou pruhovanou deku, ze sáčku vytáhl jeden borůvkový muffin a natáhl se ke stolu pro svou bezlepkovou kávu. A zrovna když přemýšlel, že by si mohl něco pustit na Netflixu, došlo mu, že něco nehraje. Vyšvihl se do sedu tak prudce, že mu kousek sladkého pečiva zaskočil v krku a on ho musel zapít skoro půlkou své kávy, aby se neudusil. Pak se zvedl a přešel do kuchyně.
Na stole stál hrnek plný studené kávy, který ráno udělal Arthurovi, než odešel do práce. Pod ním ležel přeložený papír vytržený z Robinina zápisníku.
Byl to její poslední den v Seattlu a oni byli domluveni, že ji dopoledne s Arthurem doprovodí na letiště. Ještě včera totiž byl Dante ochoten nepřijít do práce, z toho ovšem po hádce s Lennon muselo sejít. Proto se s Robin toho rána v tichosti nasnídal, nakreslil jí mapu, kudy se dostat na metro, aby se neztratila, a ukázal jí, kde mají aspiriny. Otevřená plastová butylka stále ležela na kuchyňské lince. Loučila se s ním jen v pyžamu pusou na tvář a on se cítil špatně. Nemohl si zkrátka pomoct.
Z klubu se vraceli těsně nad ránem. Poté, co jej Arthur nechal sedět na stoličce, dlouho přemýšlel o tom, co se stalo. Byl připravený kudrnatého chlapce ujistit, že o nic nešlo a že na to mohou zapomenout. Jenže když se konečně odhodlal jít ho hledat a zkusit si s ním promluvit, našel ho na baru v objetí s Robin a Dahlií. Všichni tři byli opilí a jeho napadlo, že si na to možná Arthur dalšího dne ani nevzpomene.
Pomohl Avery dovést Dahlii bezpečně do jejich bytu, a pak sám nasedl se sourozenci DeLuca do metra. Ukázalo se, že Robin tolik upito nemá, občas škytla a stále se s ním snažila komunikovat ve znakové řeči, a on jí ráno musel poděkovat. Protože bez ní by se mu pravděpodobně Arthura vůbec nepodařilo dostat domů. Pletly se mu nohy, v metru usnul a z Westlake Center ho do bytu v podstatě dotáhli.
„Arthur nepije, opil se jenom na svým maturitním plese. A po maturitě," napsala Robin ráno do zápisníku.
„Tak nepije nebo se spíš čas od času opije?" zeptal se se smíchem Dante.
Robin protočila oči. Sama toho měla dost, bělma měla zarudlá a vypadala, že každou chvíli usne.
„Ale pokud vím, tak mu někdo trochu opepřil koktejl."
Nerozuměla mu, to poznal podle staženého obočí.
„Někdo mu do pití přilil tequilu navíc," zopakoval.
Nahrbila se a sklonila zrak k hrnku kávy před sebou. Pak něco neochotně naškrábala, a aniž by se na něj podívala, přisunula text k němu. „Vím, že to od nás bylo hnusný. Ale chtěla jsem, aby se trochu odreagoval. Nevěděla jsem, že se pak takhle ztříská."
To znamenalo, že nevěděla, že se políbili. Dante totiž nepředpokládal, že se Arthur opil jen tak bez důvodu.
Vylil vychladlou kávu do dřezu, z ledničky, na které visela fotka jich tří z plavby kolem západního pobřeží, vytáhl láhev vychlazené vody a s lahvičkou s aspiriny v ruce tiše zaklepal na dveře Arthurovy ložnice. Když ani napodruhé nepřišla odpověď, vzal za kliku.
Kvůli staženým žaluziím bylo v pokoji příjemné šero. Na podlaze vedle postele ležel bledě modrý kýbl – při bližším prozkoumání Dante zjistil, že není prázdný – a Arthurovu existenci dokazovala jen zpod přikrývek vykukující noha s napůl staženou bílou ponožkou.
V nohách postele ležely Arthurovy džíny a černý svetr – Dante je složil a položil na židli u pracovního stolu. Na noční stolek postavil vedle brýlí láhev vody a aspiriny; právě tehdy se ta hromada přikrývek pohnula a Dante málem vykřikl. Chytil se za srdce a tiše zaklel.
Arthur něco nesrozumitelného zabručel, zpod polštáře vystrčil ruku a chvíli s ní šátral po prostěradle, jako by něco hledal. Dante přemýšlel, jestli by se ho neměl dotknout, ale Arthur náhle svou snahu vzdal a místo toho jen vyznakoval něčí jméno – abecední znaky Dantovi dělaly problém, předpokládal ale, že se ptal po Robin.
„Arthure, to jsem já," ozval se hloupě.
Ruka klesla a vzápětí se objevila hlava. Vlasy měl zcuchané, na tváři obtisk přeloženého povlečení a pod očima obrovské temné kruhy. V obličeji byl pobledlý, víc než obvykle, a chvíli se jen zmateně rozhlížel kolem sebe, než se chytil za spánek a přejel si dlaní po obličeji.
„Da-Dante," vykoktal a pokusil se posadit. Nakonec se jen zhrouceně zapřel o čelo postele. Pohlédl na zatažené žaluzie a pak na vodu na stolku. Dante mu ji bez řečí podal i s pilulkami. „Už musíme vstávat?" zeptal se, když zapil dva aspiriny.
„Ne," rozesmál se Dante. Toužil... vlastně nevěděl, co chtěl udělat dřív. Obejmout ho, zajet mu rukama do vlasů, políbit ho. Teď, když věděl, jaké je smět se ho dotýkat, bylo těžké svému vnitřnímu hlasu odolat. Nakonec jsem sklonil zrak. Už se rozhodl, jak bude k té záležitosti přistupovat, a nebylo cesty zpět. „Jak ti je?"
„Kde je Robin?"
„Už odjela. Počítám, že každou chvíli přistane."
Arthur se zamračil: „Co je za den?"
„Neděle. Budou čtyři."
„Už nikdy nebudu pít," zaúpěl.
„Robin říkala, že tohle řekneš," zasmál se a poprvé se odhodlal zvednout hlavu. Vypadal stále stejně – unaveně, ale roztomile. „Přinesl jsem kafe, chceš?"
Chvíli nepřítomně zíral před sebe, pak kývl. „Jo."
„Tak fajn, jenom odnesu tohle," ukázal na kýbl mezi svýma nohama. „Pokud to teda ještě nebudeš potřebovat."
Arthur přivřel oči a zajel si oběma rukama do vlasů. „Ne," špitl.
Kýbl odnesl do koupelny a vypláchl ho, pak přinesl z obýváku oba kelímky ze Starbucks i muffiny.
„Jak ti je?" zeptal se ještě jednou. Znovu se zakousl do svého rozjedeného muffinu a opřel se o zeď za sebou.
„Asi líp. Bolí mě hlava. A žaludek," zamyslel se Arthur a usrkl ze své kávy. Pak si poposedl a mávl k místu na posteli. Dante se posadil vedle něj a natáhl nohy před sebe.
„Ani se nedivím, když jsi to všechno vyblil."
Arthur zrudl a přitáhl si kolena k sobě. „Omlouvám se."
„Hele, na ulici to není moje starost. Tady ses vždycky trefil, takže v pohodě. A člověk ti nemusí držet vlasy, to je celkem fajn," pousmál se. „Kolik jsi toho vůbec vypil?"
„Já nevím," pokrčil rameny a pak se nechápavě podíval na Danta. „Myslel jsem, že mi to řekneš ty."
Dante zvedl ruce na obranu a zakroutil hlavou: „Já u toho nebyl. Našel jsem tě ve společnosti Dahlie a Robin."
Zaklonil hlavu a zavřel oči. „Mám to trochu v mlze."
„Jo," hlesl Dante. Vybalit na něj v tomhle stavu, k jaké jediné interakci mezi nimi v noci došlo, rozhodně nebyl dobrý nápad, zároveň ho však sužovala jistá nervozita a nejistota, když nevěděl, jestli si Arthur vzpomene či nikoli. Odkašlal si, dopil svou kávu a kelímek položil vedle sebe na stolek.
„Vy... pohádali jste se s Lennon," ozval se náhle Arthur. Otevřel oči a tázavě se ohlédl.
„Ještě před klubem."
„Strašně dlouho ses nevracel, hledal jsem tě."
Dante se nadechl. Jeho společník dlouho mlčel a on si začínal myslet, že možná usnul. Otočil se na něj a zamračil se. „Arte," oslovil ho, „teče ti krev."
„Co?" nechápavě stáhl obočí a pak si prst přiložil pod nos. Chtě nechtě si Dante musel vybavit scénu z předchozího večera. I sebe se dotýkal s jakousi opatrností a něhou.
„Přinesu ti kapesník," nabídl se, ale než se stihl zvednout, Arthur byl na nohách. Se zakloněnou hlavou a dlaní pod nosem klopýtal jen ve zmuchlaném triku a trenýrkách s obrázky přes pokoj ven na chodbu.
Dante zaklel a pomalu ho následoval, jenže dveře do koupelny se za ním zabouchly a hned na to i zamknuly. Několikrát vzal za kliku a nakonec rezignovaně zaťukal.
„Arte, jestli se stydíš jenom ve spodním prádle, tak slibuju, že nebudu komentovat ty malý raketky," zavtipkoval (ve skutečnosti chtěl komentovat něco docela jiného), ale z koupelny se místo odpovědi ozvalo řinčení skla. „Arthure?"
„To... já..."
Jeho hlas zněl tak tiše a nejistě, že skoro fanaticky popadl kliku a divoce s ní zalomcoval. Roztaženou dlaní zabušil na dveře, a pak roztřeseně vykřikl: „Arthure, jsi v pohodě?"
„Jo," ozvalo se tlumeně z druhé strany. „Jen- já... Shodil jsem skleničku na kartáčky."
„Dobře," vydechl Dante. „Nepořezal ses?"
Dlouhou chvíli bylo ticho a on měl chuť tu otázku zopakovat, když konečně zaslechl odpověď.
„Ne."
Zavřel oči a čelo přitiskl ke dveřím. Nevěděl, jak dál pokračovat. Nutně se potřeboval dostat za Arthurem, stahoval se mu žaludek a jen vší vůlí ovládal nutkání prasknout si nějaký puchýř. Hlavou mu kolovala Robinina slova – že se ho bude snažit odstrčit, až mu bude nejhůř.
„Arte, otevři," požádal ho, „pomůžu ti uklidit ty střepy."
Všechny jeho dosavadní myšlenky šly stranou, aniž by se musel nějak význačně snažit.
„Prosím, otevři," hlesl ještě jednou. Stáhl ruku z kliky a poodstoupil ode dveří. „Nebo aspoň řekni, že jsi v pohodě."
Ticho ho dusilo jako hustá neprůstupná mlha. Měl dojem, že slyší zvuk vodovodního kohoutku, tlumeně se z koupelny ozvalo odmotávání toaletního papíru z kovového držáku. Ty zvuky znal dobře, doprovázely ho každý den života v bytě. Jen nečekal, že je bude slýchat i v době, kdy bude bydlet s Arthurem. Ne za takových okolností.
Odolal nutkání ještě jednou zaklepat, zkusit kliku nebo něco zvolat, a sesunul se podél futer na zem. Nohy pokrčil v kolenou a chodidly se zapřel o protější rám dveří. Hypnotizoval hnis vytékající z ranky na palci a snažil se ignorovat cukání druhé ruky. Tolik se v té ráně chtěl pošťourat a zbavit se veškeré odlupující se kůže.
Cvakl zámek. Dante polekaně zvedl hlavu a zahleděl se na kliku těsně nad sebou. Pohnula se a vzápětí se otevřely dveře. Jen na pár centimetrů, ale otevřely.
Nakoukl do koupelny a spatřil Arthura sedícího na bobku na zavřeném záchodě jen půl metru od něj. Z nosu mu trčel mokrý srolovaný toaletní papír a na tváři měl šmouhu od krve.
„Můžu dovnitř?" zeptal se Dante tiše.
„Proč..."
Stáhl obočí k sobě. „Chci uklidit ty střepy. A zjistit, jestli jsi vážně v pohodě."
„Proč si- já..." zakoktal se a frustrovaně pohlédl Dantovi do očí. Jako by se dožadoval vysvětlení.
Dante polkl a zašeptal: „Jestli se necítíš dobře, tak nechci, abys na to byl sám."
Arthur si vjel rukou do vlasů, a když se znovu otočil, po tvářích mu stékaly slzy. Dantovo srdce vynechalo jeden úder a jen jeho vystrašené, lesknoucí se oči ho přinutily zůstat sedět na chodbě.
Pomalu otevřel dveře dokořán, aby na sebe viděli. Aby na něj viděl. „Arte?"
„Proč si pamatuju, že jsme se líbali?" vyhrkl hystericky.
Dante vydechl a stiskl si kořen nosu. V hlavě si přehrával spoustu scénářů, jak by jejich rozhovor mohl vypadat, ani jeden z nich se však neblížil tomu, co se právě dělo. Chtěl se rozběhnout a sevřít ho v náruči, nějaká jeho část mu však napovídala, že by to jen zhoršil.
„Proč si nepamatuju, co hráli za hudbu, co jsem pil, s kým jsem mluvil, jestli jsem..." hlas se mu zlomil. „Proč si pamatuju, že jsem... políbil jsi mě?"
„Nevím, já... já nevím." Jenže když viděl Arthurův zmatený pohled, raději rychle dodal: „Totiž, stalo se to-"
„Bože," přerušil ho Arthur a schoval si obličej do dlaní.
„Hej," oslovil ho Dante a otočil se. Nohy mu teď trčely do koupelny, a kdyby je jen trochu víc natáhnul, dotýkal by se záchodové mísy. „Nemusí to znamenat nic, co nechceme, aby to znamenalo."
Líbal kdekoho a žádný z polibků nepovažoval za chybu, byly jakousi vstupní branou k čemukoli, co mělo nebo nemělo následovat. Byl ale ochoten tenhle přístup na Arthura neaplikovat. Mluvit o tom, kdo koho políbil, proč a jestli by to udělal znovu, mu připadalo absurdní – s muži byl zvyklý na trochu jiné konverzace. Musel si připomenout, že byl s největší pravděpodobností prvním chlapcem, který Arthura políbil. A navíc jeho spolubydlícím.
„Je to v pořádku," řekl jemně a posunul se na zadku, takže teď seděl opřený o koupelnovou skříňku s nohama zkříženýma pod sebou. Jen kousek od něj ležely střepy a on je začal opatrně sbírat a pokládat na ručník pod umyvadlem. Arthura měl naproti, tvář měl schovanou a pažemi si objímal kolena. „Arthure, podívej se na mě."
Zvedl hlavou tak, že mu byly vidět jen oči – modré, plné slz. To Danta znejistilo. Myslel si, že jeho prvotní slzy byly jen důsledkem frustrace, zmatení a nejistoty. Jenže teď se zdálo, že Arthur opravdu plakal. Nedokázal odhadnout, jestli je to proto, že ho políbil chlapec, jeho spolubydlící, nebo zkrátka on.
„Nejsme na střední, aby každá pusa znamenala, že s tím člověkem chodíš a miluješ ho," řekl a pokusil se o úsměv, který Arthura donutil uhnout pohledem.
„Já-" kuňkl, zvedl hlavu a hřbetem ruky si z tváří setřel slzy. „Promiň mi to."
„Co?" vydechl s náznakem pobavení Dante.
„Omlouvám se," zopakoval stále roztřeseným, ale sebevědomějším hlasem. „Za to, že brečím, a za tu skleničku a za to, že jsi po mně uklízel zvratky. A za to, že vyšiluju kvůli..."
„To jsou úplný zločiny," přitakal Dante. Cukaly mu při tom koutky. „Chápu, že je toho na tebe moc najednou. Ale za slzy by ses nikdy neměl omlouvat. Stejně jako za podělanou skleničku na kartáčky. Viděl jsi moje hrnky?"
„Jo," hlesl Arthur, nohy položil na zem a sehnul se, aby mohl Dantovi pomoct se sbíráním střepů.
„Tak vidíš. Tuhle už sice nezachráníme, ale co se dá dělat. Hlavní je, že jsme se ani jeden nepořezali," pokračoval Dante. Nevěděl, kde se v něm ten familiární tón bral, ale zdálo se, že svůj účel to splňovalo. „A že jsi zvracel? Já se jednou vzbudil na koberci v obýváku a celá chodba byla poblitá. A zkus si to uklízet den poté a s brutální kocovinou."
To už Arthur protáčel oči a nepatrně se usmíval. Postavil se na nohy, zakrvácený kus toaletního papíru hodil do záchodu a v umyvadle si omyl tvář.
„A že vyšiluješ," ozval se ještě Dante a na moment se odmlčel. „Políbil jsi někdy kluka?"
Arthur sebou škubl. Dlouho mlčeli a Dante soustředil veškerou svou pozornost na rozbitou sklenici. Ručník složil do uzlíčku a stoupl si s ním do dveří.
„Vím, že musíš bejt zmatenej," řekl tiše. „Ale nic po tobě nechci. A asi mě mrzí, že jsi musel být součástí něčeho, co jsem udělal, aniž bys chtěl."
„A ty...? Ty jsi to chtěl?"
Dante pozvedl koutek úst a bez dalšího slova odešel.