Dante si zapálil cigaretu a ruce si radši rychle zase schoval do kapes. Vlastně bylo skoro s podivem, že se mu podařilo škrtnout zapalovačem, teplota se blížila k nule a chodníky byly mokré od sněhových vloček, které okamžitě roztávaly na všem, na čem přistály. Totiž kromě Arthurových vlasů – kudrliny měl plné drobných bílých kuliček a Dante se snažil na něj příliš často neotáčet.
„Tak koho jsi pozval?" zeptala se Lennon, která mu kráčela po boku.
„Nikoho, kdo by s tebou chtěl chodit."
Mlaskla a odfrkla si: „Jdi do prdele."
„Neznám žádný kluky, co jsou na holky, Lennie," rozhodil rukama.
Vytáhla obočí a kývla kamsi za ně. O pár kroků za nimi zaostávali Arthur s Robin.
Nadechl se, jako by chtěl něco říct, ale pak pusu zase zavřel a kopl do kamínku před sebou. Lennon se rozesmála a on protočil oči.
„Krom toho jsem se ptala čistě ze zdvořilosti, abych věděla, s kým si budu moct zatancovat."
„Se mnou," vyhrkl bezmyšlenkovitě.
Afektovaně se rozesmála: „A ty máš pocit, že s tebou budu chtít tancovat?"
„A s kým bys teda chtěla tancovat?" zeptal se ještě, jenže v tu chvíli se mezi ně vřítila Robin, zahákla se za ně a tázavým pohledem se zeptala, o čem je řeč. Lennon místo odpovědi ukázala Dantovi prostředníček, ten se vyprostil z Robinina sevření a přidal se k nyní již osamocenému Arthurovi.
Možná dnes večer byl trochu podrážděný a možná si to trochu nespravedlivě vybil na Lennon, ale i ona na tom měla určitý podíl. Začalo to tím, že psal Dahlii a Avery, jestli s nimi nebudou chtít jít večer do baru. Dahlia se obratem zeptala, jestli pozve i Eamese. V tu samou chvíli mu přišla i zpráva od Lennon – ptala se, jestli přijde i Eames. Už jen stačilo, aby jeho jméno zmínil i Arthur, a celou akci by zrušil. Naštěstí se tak nestalo.
„Jsem rád, že jdeš s náma," řekl Arthurovi poté, co odolal nutkání mu z vlasů vytřepat sníh. O to těžší to bylo, když věděl, jaké to je cítit jeho kudrliny mezi prsty. A jaké to je, když ho pleskne přes paži.
Půlku obličeje schovával v kostkované šále, přesto z odlesku v očích poznal, že se usmívá.
„Už strašně dlouho Robin slibuju, že s ní někam půjdu, takže si aspoň odbudu vás oba," odpověděl žertovně a Dante se naoko dotčeně zamračil.
Celou cestu na koncert v Centralu se ho společně s jeho sestrou Dante snažil přemluvit, aby nejen pustil Robin do klubu na Capitol Hill (to se nakonec ukázalo jako poměrně snadné), ale aby šel s nimi. Když se Dante uvolil slíbit, že pokud Arthur bude chtít jít domů, doprovodí ho, souhlasil a Robin nahlas vítězně vykřikla a vrhla se jim oběma kolem krku, což je nejen rozesmálo, ale vtáhlo do hromadného objetí. Arthur voněl po horké čokoládě, kterou si koupil cestou.
„Hele, užijem si to, fakt," ujistil ho Dante ještě jednou. „A nebudu pít. Tolik."
Arthur vytáhl obočí: „Nepřipadáš mi jako někdo, kdo se jde do klubu opít."
„Ne, to ne," poškrábal se na zátylku. „Tak jinak – zkusím se tolik nezhulit."
„Pro mě za mě si dělej, co chceš," rozesmál se Arthur.
Vytáhl si cigaretu z pusy a namířil ji na něj: „Tak to ne. Slíbil jsem, že budu k dispozici."
Nepotřeboval vidět jeho tvář, aby poznal, že vytáhl koutek v úsměvu a navíc zrudl.
„Líbilo se mi, co jsi včera udělal. Pro Robin," otočil.
Dante si s sebou do Centralu vzal pouze bassovou kytaru, svůj koncert hned v úvodu věnoval Robin a nechal ji určovat téměř každou druhou píseň. Rozhodně to byl velmi neobvyklý koncert, bassa navíc nebyla jeho nejsilnějším nástrojem, ale učil se dlouhá léta od nejlepšího – Isaaca. Znal partituru skoro ke všem písním, které poslouchal, a musel s lítostí odmítnout jen dvě z Robininých žádostí; nahradil je ovšem několika písněmi skupiny Rage Against The Machine, kterou Robin k jeho velkému překvapení neznala. Co jej už ovšem nepřekvapilo, byl fakt, že si je okamžitě oblíbila a nutila zmateného a trochu vystrašeného Arthura, aby jí znakoval jejich texty. Dante byl sám se sebou spokojen – jako dlouholetý příznivec Toma Morella si slova pamatoval a kupodivu pro něj hlas Zacha de la Rochy nebyl příliš složitý na zpívání.
„Takže ti nevadí, že jsem vám do domácnosti nasadil brouka v podobě levičáckých RATM?" rozesmál se Dante. Nedokázal dostat z hlavy Arthurovy vykulené oči, když před ním ten večer začal na pódiu rapovat.
„To už mě nemusí stresovat. Ale byl bych rád, kdybys u nás doma nerapoval."
„Nelíbilo se ti to?" zeptal se dotčeně.
„Moje laický ucho říká, že ti to šlo, ale není to můj šálek kávy," zamumlal Arthur. Nechtěl se ho dotknout. Popravdě vůbec nechápal, jak to dokázal udýchat.
Dante se ušklíbl: „Tak to abych ti odteď hrál a zpíval jenom na přání, když to není tvůj šálek."
Na to už Arthur nestihl odpovědět, protože je oba někdo sevřel v pevném objetí.
„Giovanni!" zvolala Dahlia, a pak věnovala úsměv i Arthurovi. „Arthuro!"
„Dahlio, zlato, Arthur má normální jméno, dohodly jsme se, že to komolit nebudeš," ozvalo se za nimi.
„Síla zvyku," pípla Dahlia a otočila se k zbytku jejich skupiny. „My už jsme se taky viděly, že jo? Strašně se omlouvám, ale nevzpomenu si, jak se jmenuješ."
„Lennon," usmála se rozpačitě a Dahlia se plácla do čela.
„No jasně, moc mě to mrzí, Lennon." Pak se obrátila k Robin: „Ale my se ještě neznáme."
V tu chvíli se mezi ně vložil Arthur, aby Avery i Dahlii seznámil se svou sestrou, a Dante se ocitl sám. Nevěděl, jestli by byl radši, kdyby se ukázalo, že i jedna z jeho kamarádek umí znakovou řeč, nebo ne. Buď to totiž znamenalo, že by byl pravděpodobně opět vyčleněn z konverzace, nebo by mohl mít Arthura jako hlavního překladatele taky chvíli pro sebe. Protože ač si uvědomoval, že je hloupý a sobecký, byl to on, kdo s ním chtěl jít do klubu. Robin o tom původně ani neuvažovala, chtěla jen jeho svolení.
V duchu zaklel a vrazil si mentální facku. Byl hloupý a sobecký, a základní krok ke zbavení se toho chování, bylo uvědomění. To si mohl odškrtnout. Bodem číslo dva na jeho pomyslném seznamu pak bylo nedělat z Arthura trofej. Což bylo vzhledem ke skutečnosti, že byl naprosto okouzlující a jedinečný, poměrně složité. Stal se pro něj důležitým. Už dlouho nic podobného nepocítil a nemohl říct, že by se mu to zrovna líbilo, ale jakmile byl kolem, dokázal se jen těžko soustředit na ostatní.
„Ty vlastně neznáš žádný kluky, který bys mohl nezávazně pozvat do klubu, co?"
„Lennie, všechno, co dělám, je nezávazně," protočil oči a mávl rukou, jako by ji chtěl odehnat. Nechtěl s ní mluvit.
„Zas tak nezávazně to asi nebude, když se s nima nejsi schopnej setkat kvůli něčemu jinýmu než sexu."
„Jenom odděluju svůj milostnej život od..." pokusil se něco naznačit rukou.
„Jasně, jasně, prostě izoluješ život svýho těla."
Nakrčil nos, jako by ho znechutilo, co řekla: „Proč musíš všechno překrucovat, aby to znělo hůř než to je?"
„Takže přiznáváš, že to není dobrej přístup?"
Frustrovaně zaklonil hlavu a stiskl čelisti k sobě. „Nevím, proč jsem tě nechtěl pozvat na Díkůvzdání, dobře? Prostě jsi mi ten den lezla na nervy."
Odfrkla si: „To si myslíš, že mě štve?"
„A co tě teda štve?"
„Že máš pocit, že jsi něco víc. A že máš pořád potřebu mi to dávat najevo," dostala ze sebe, přimhouřila oči a pohodila svým vysokým culíkem. Pak se sklonila k jeho tváři a procedila skrz zuby: „Klidně si utahuj z toho, že jsem single, a dál se pošklebuj, až budu v práci předělávat kafe. Ale aspoň je to můj život a vím, na čem jsem. Nebo ti snad matinka neplatí nájem? A kdo ti koupil to naleštěný piano?"
Polkl. Hrudník se mu prudce zvedal a zase klesal a dlaň jej pálila, jak si ji nehty rozedřel do krve. Ještě jednou se zhluboka nadechl, a pak rty zkroutil do arogantního úšklebku.
„Když teda víš, že jsi o tolik lepší než já, tak proč tě to tolik sere?"
„Protože jsem si myslela, že jsme přátelé."
Na moment se mu na čele objevila vráska. Obočí stáhl k sobě a zamrkal, jako by nevěděl, kam s očima. Lennon špulila své černé rty a ve světle pouliční lampy vypadala její tvář jako odlitá z kovu. Na lícních kostech se jí třpytila vrstva bronzeru, tmavé oči se jí leskly a ve chvíli, kdy jí chtěl něco říct, se otočila na patě za zvoláním svého jména.
„Jdete?" ptala se Avery. Držela jim otevřené dveře do klubu a mračila se.
Lennon věnovala Dantovi poslední pohled – přemýšlel, jestli to byla lítost, co se jí mihlo ve tváři – a protáhla se kolem Avery dovnitř.
„Dante?"
Trhl sebou. Hlavu měla tázavě nakloněnou do strany a on se zrakem upjal na růže, které jí zdobily krk.
„Přijdu hned," řekl a pokusil se o úšklebek, když si z kapsy bundy vytahoval krabičku cigaret. „Objednáš mi mojito?"
Kývla a jakmile uslyšel bouchnutí dveří, svezl se podél zdi na chodník. Cigareta mu z třesoucích se rtů vypadla do klína a on si schoval obličej do dlaní.
V hlavě měl prázdno. Nedokázal sestavit ani jednu smysluplnou myšlenku, která by mu objasnila, co se právě stalo. S Lennon se hádal často, nikdy ho to však příliš nerozrušilo, protože většina věcí, ze kterých ho osočila, nebyla pravda. Jenže tentokrát ji nemohl přinutit, aby svá slova vzala zpět a omluvila se. Tentokrát to opravdu bolelo.
Mohlo uplynout deset minut, ale také hodina, než se vydal do klubu. Všechny barové stoličky byly obsazeny a on si mezi zákazníky všiml i Lennon, Robin a Arthura. Vmísil se mezi davy na tanečním parketu, aby ani jednomu z nich nemusel čelit, a vytáhl se na špičky ve snaze zahlédnout Avery nebo Dahlii.
V hrudi mu duněla píseň, kterou znal z rádia, a zezadu do něj někdo vrazil. Prodral se na opačnou stranu podniku, kde stály kovové stoly se stoličkami a se skloněnou hlavou došel k líbajícím se dívkám. Odkašlal si, Dahlia se polekaně odtáhla a otřela si ústa hřbetem ruky.
„Kdes byl?" zeptala se. „Hlídáme ti mojito."
„Dík," zamumlal a natáhl se pro jedinou plnou sklenici. Nápoj promíchal papírovým brčkem, a pak si symbolicky cucnul. Neměl na nic chuť.
Avery si podepřela bradu a nechala Dahlii, aby jí položila hlavu na rameno. Pak se zeptala: „Vy jste si něco udělali?"
„Já jsem něco udělal."
„Vyspal ses s jejím přítelem?" vyhrkla Dahlia a Dante se nechápavě odtáhl.
„Cože?" vyjekl. „Jak jsi na to kurva přišla?"
Zahanbeně pokrčila rameny a přitulila se blíž ke své přítelkyni. Avery si zkousla ret.
„Je na baru, kdybys s ní chtěl mluvit."
Zakroutil hlavou: „Viděl jsem ji. Nechci to s ní řešit hned. Je naštvaná a já pořádně nevím, co bych jí měl říct."
„Omluvil ses?"
Uhnul pohledem a Avery si přehnaně nahlas povzdechla.
„Já chápu, že to u tebe ne vždycky fungovalo, ale myslím, že za pokus to stojí."
„A přidej k tomu čokoládu. Nebo panáka."
„Dahlio, mám tě rád, ale dneska mi tvoje rady v opilosti vážně nepomůžou."
Dahlia fňukla a ne tak tiše Avery pošeptala do ucha, že tu s ním nechce být a aby šly tančit. Rozesmálo ho to a pokýval hlavou, že mu to nevadí.
Jen co se mu ztratily v davu, vytáhl z kapsy pytlíček z tabákem, trošku vysypal na olepenou skleněnou desku stolku, a pomocí karty na metro si vytvořil lajnu. Měl chuť na vodku, ale věděl, že nemůže odejít od stolu, když na něm stály i sklenky Dahlie a Avery. Cigaretový papír stočil do ruličky, ucpal si druhou nosní dírku a šňupl tabákovou lajnu. Pálila ho v dutině a musel zamrkat, aby z očí vyhnal slzy. Židle naproti němu se odsunula.
„Podělíš se, amigo?"
Zaostřil na mladíka s rudými kšandami přes ramena. Neměl tričko ani košili a kolem krku mu visel zlatý řetízek.
„Je to jenom tabák."
Pokrčil rameny, a když se přes stůl natahoval pro Dantův sáček, zavadil mu palcem o hřbet ruky. Aniž by přerušil oční kontakt, Dante stáhl obě ruce ze stolu. Mladík znejistěl.
„Promiň, ty... já..."
„Dante?"
Dante se otočil na Arthura, který se k nim blížil směrem od parketu. V ruce držel sklenici od nějakého koktejlu plnou kousků pomerančů – z některých už zbyly jen slupky – a brýle mu visely z kapsy na tričku.
Ten kluk v kšandách se okamžitě postavil na nohy, sáček s tabákem si strčil do zadní kapsy džínů a bez dalšího slova zmizel.
„Kdo to byl?" zeptal se Arthur a Dante zpozorněl. Trochu se mu pletl jazyk, musel mít upito.
„Zloděj," odpověděl jednoduše, sebral mu sklenici s pomeranči a pobaveně sledoval, jak se nemotorně posazuje na stoličku vedle.
Přikývl a úzkými prsty zalovil ve sklenici. Vytáhl pomerančový měsíček, strčil si ho do úst, vykousl dužinu a oslintanou slupku pak hodil zpátky mezi ostatní kousky ovoce. Dante ho chvíli nechápavě pozoroval a snažil se přijít na to, jestli se chce rozesmát nebo protočit oči. Možná obojí. Nebo něco ještě úplně jiného.
„Arte," vydechl a rty roztáhl do širokého úsměvu.
Všechno bylo najednou snesitelnější a barevnější, když si k němu přisedl. Úplně zapomněl na Lennon a jejich hádku, zapomněl na svou chuť se opít, zapomněl na Robin i Dahlii a Avery. Vytěsnil, že z reproduktorů vyhrává šílené techno, i že mu nějaký idiot ukradl tabák.
„Myslím, že mi Robin s Lennon přilily do drinku pár panáků tequily navíc," přiznal.
Dante vytáhl obočí: „Tvoje sestra se tě snaží opít?"
„Naštvala se na mě, když jsem si objednal colu."
Uchechtl se a zakroutil hlavou. Natáhl se pro své mojito, napil se přímo ze sklenice, pomocí brčka vytáhl snítku máty a rozkousal ji.
„Fuj, to mi nechutná," ozval se Arthur.
„Máta?"
„Ne, grapefruit," řekl a částečně rozžvýkaný kousek růžového ovoce vyplivl zpět do sklenice. „Je hrozně hořkej."
Dante se rozesmál, ale smích ho přešel, jakmile se Arthur zeptal, co se stalo mezi ním a Lennon.
„Nejsem dobrej člověk," vyslovil něco, co se mu jako smyčka honilo hlavou posledních několik minut.
Arthur nechápavě stáhl obočí k sobě a na čele se mu objevila vráska, jako vždy, když přemýšlel. „Jsi dobrej člověk. Možná někdy řekneš něco ošklivýho, ale myslím, že bys nikdy neudělal nic, co by jiným ublížilo."
Pak odsunul sklenici plnou šlupek doprostřed stolu a otřel si ruce do modrých džínů. Na chvíli upřel pohled do klína a třel dlaně o sebe, pak zvedl hlavu a pomalu, jako by si nebyl jistý, zda to opravdu chce říct, začal znakovat.
Dante stáhl obočí k sobě. Netušil, co se mu Arthur pokoušel sdělit, okamžitě si však vzpomněl na dohodu, kterou před týdnem uzavřeli. Začátek totiž pochytil, zcela nepochybně mluvil o něm samém. Hned u následujícího znaku se však ztratil – Arthur roztáhl dlaň levačky směrem vzhůru a pak přes ni přejel pravačkou, jako by ji hladil.
„Arte, budeš mi to muset přeložit," požádal ho, když dopověděl, co má na srdci.
Jenže on se uchechtnul a podepřel si hlavu dlaní. Zaujatě zíral na Dantovu tvář, přivíral při tom oči a ve chvíli, kdy si Dante myslel, že možná usne, natáhl ruku před sebe a bříšky prstů mu jemně, jako by se bál, přejel po jizvě na rtech.
Dantovi naskákala husí kůže, dech se mu zúžil a bez mrknutí oka sledoval Arthurovu dlaň na své tváři.
„Jak se to stalo?"
Dante mu zmateně pohlédl do očí. Nemyslel si, že by byl připravený o tom mluvit, zvláště pak když mu Arthurova dlaň spočívala na tváři. A právě v té chvíli jako by si Arthur uvědomil, co dělá, roztěkaně svou ruku stáhl.
Trhaně se nadechl. Překvapilo ho, co Arthur udělal, možná ho to dokonce vystrašilo. Na jejich předchozí konverzaci musel úplně zapomenout. Srdce mu divoce bilo v hrudi, snažilo se dostat ven do Arthurovy nastavené dlaně, a zatímco přemýšlel, kam s rukama a jak reagovat, mluvil. V tu chvíli to byla ta nejbezpečnější možnost pro ně oba.
„Měli jsme nehodu. Smyk na náledí."
Nešeptal, ale mluvil tiše, takže ho Arthur sotva slyšel. Oči se mu leskly, když se ptal: „Ty a tví rodiče?"
Hořce se uchechtnul, ta otázka ho částečně vrátila zpět do reality: „Ne. Já a... já..." Náhle nevěděl, jak pokračovat. Ošil se. „Bylo... jeli jsme na motorce. On..."
Čekal, že Arthur vezme svou otázku zpět, možná v to dokonce doufal. Jenže on mu hleděl do očí s odhodláním, soucitem a něčím, co ho donutilo pokračovat.
„Vraceli jsme se z večírku... o-oba jsme něco pili."
„To mě moc mrzí," zašeptal Arthur třesoucím se hlasem.
Dante zakroutil hlavou. Vzpomínka na tu noc v něm vyvolala jen jednu myšlenku, kterou se v sobě snažil už tolikrát potlačit. Se zrakem upřeným do Arthurových modrých očí ze sebe dostal: „Nejsem dobrý přítel."
Arthur se napjal. Narovnal se v zádech a všechny emoce v jeho tváři vystřídalo zmatení a pochybnost. „Dante," zakoktal, „jak tě to napadlo?"
Odfrkl si a zavřel oči. „Lennie má pravdu. Vlastně ve všem, co řekne, je kapka pravdy, i když jí vytýkám, že ne."
„O čem to mluvíš?"
„Arte," vyhrkl zoufale. Nechtěl, aby mluvil dál. Nechtěl, aby ho musel utěšovat.
„Není to pravda," zareagoval Arthur okamžitě. Byl odhodlaný a Dante nechápal proč. „Jen si vzpomeň, co všechno jsi pro mě udělal. A pro Robin. Sakra, i pro toho bezdomovce v metru."
Musel se zasmát. „Dávám mu cigarety a mám pocit, že jsem mesiáš."
„Všímáš si ho. Jdeš po ulici a vidíš ho, mluvíš s ním. Pro většinu lidí neexistuje," odporoval Arthur a každou druhou slabiku podivně protahoval. „Dante, jsi dobrej přítel, rozumíš? Jsi dobrej člověk."
Jestli měl předtím strach z toho, co Arthur udělá, nebylo to nic ve srovnání s tím, jak se teď děsil sám sebe. Nedokázal odhadnout, co udělá, jestli bude pokračovat.
„Arte, měli jsme dohodu," dostal ze sebe přiškrceně. Na žádnou smysluplnější větu nepřišel.
Rozesmál se, smutně. Položil mu dlaň na koleno a podíval se mu zpříma do očí. „Myslím, že bys to měl slyšet přímo. Nikdo pro mě toho tolik neudělal. To, jak jsi přijal mojí sestru... Zahrál jsi pro ni, věnoval jsi jí veškerej svůj volnej čas, i když jsem to měl bejt já, kdo ji měl provést po městě... Nechal jsi mě u sebe bydlet, pomohl jsi mi se stěhováním, s nábytkem, sakra, dokonce i se školou! Byl jsi tu pro mě, kdykoli jsem tě potřeboval, a- Být tady novej, nikoho tu neznat... jenom díky tobě to zvládám, chápeš?"
Dante ho nenechal pokračovat. Naklonil se blíž a políbil ho. Vroucně, nedočkavě, jako by to měl být jeho poslední nádech.
Jeho rty byly horké a sladké – chutnal po pomerančích a tequile. Jeho kudrliny ho šimraly na čele, cítil z něj aromatický šampon, kávu a tu zvláštní vůni, kterou cítil po dešti. Nebyl to zatuchlý pach špíny, která se vyplavila z kanálů a spár do ulic, voněl jako kapky rosy na květinách v záhonech, jako louky schnoucí na slunci.
Arthur se odtáhl a Dante mu pohlédl do obličeje. Tváře měl zbarvené do růžova, to poznal i v barevném světle reflektorů. Rudé rty měl pootevřené a v očích se mu zalesklo uvědomění a stud. Byl nádherný a myšlenka, že ho právě políbil, Danta zasáhla jako blesk.
Nadechl se. Ani si neuvědomoval, že po celou dobu nedýchal. Musel to být jen přelud, nebylo možné, aby...
Ještě jednou se mu podíval do očí a uvědomil si, že chce víc. Natáhl se pro Arthurovu ruku a vyslovil jeho jméno. Jenže zpod hnědých kudrlin na něj koukaly oči vyplašené laně a jemu došlo, že to byl omyl.
„Arte," hlesl, ale ten už seskakoval ze židle a prohraboval si vlasy. Pohledem sklouzl ke stolu, popadl sklenici plnou pomerančových kůrek a polkl.
„Musím... měl bych to vrátit. Odnést. Na bar," vykoktal a byl pryč.