Okna třetího patra budovy Cristalla byla podle Dantova odhadu zhruba deset metrů nad zemí. Když ale seděl s jointem mezi prsty na parapetu, zdála se mu ta výška absurdní. Klidně to mohlo být mnohem míň. Toužil okno otevřít pořádně, ale měl smůlu. Mohl ho vysunout jen pár desítek centimetrů, takže tudy akorát prostrčil jednu nohu a nechal ji viset dolů podél budovy. Venku muselo být těsně nad nulou, protože se mu na obnaženém lýtku okamžitě zježily všechny chlupy. Měl dojem, že mu z chodidla klouže pletená ponožka, ale při každém pohledu ven se přesvědčil, že si s ním jen pohrává zkouřená mysl.
Na rozhrabané posteli ležela jeho elektrická kytara, na kterou ještě před hodinou hrál, aniž by ji zapojil do zesilovače. Na koberci ležel převrácený šuplík, který v afektu vytáhl z nočního stolku, aby mohl v serepetičkách a bordelu, který v něm ukrýval, najít skrytou zásobu trávy.
Probudil se až nepřirozeně brzy – v pokoji ještě panovala tma a Jim Morrison se na něj z plakátu podivně šklebil. Musel se přetočit na bok, aby mu nemusel čelit, ale usnout už se mu nepodařilo. Možná i proto ho zničehonic přepadla taková chuť se zhulit. Většinou bral marihuanu jen jako laskonku nebo příjemnou obměnu za tabák.
V půl osmé mu někdo zaklepal na dveře. Věděl, že zbytek obyvatel bytu už byl vzhůru, přestože neslyšel nikoho mluvit. Poznal ale, že někdo zapnul rychlovarnou konvici. Cinkal při tom hrnečky a poté si došel na záchod.
Houkl, ať dotyčný vstoupí.
Nemusel se ohlédnout, aby věděl, že vstoupil Arthur. Aniž by něco řekl, dveře za sebou zase zavřel, a přistoupil k němu. Na parapet položil hrneček s černým čajem a borůvkový muffin a se zkříženýma rukama se opřel o stěnu.
„Dobrý," kývl na něj Dante. Naposledy si potáhl z jointa, vydechl mu dým do obličeje, a vajgl vyhodil z okna. Zmrzlou nohu protáhl škvírou zpět dovnitř, seskočil z parapetu a natáhl se na znak na postel vedle kytary.
„Za chvíli jedu do školy," řekl Arthur. Na nose mu seděly brýle a zpod univerzitní mikiny mu čouhal límeček žluté košile. A Dante musel protočit oči. Protože kdyby ho neznal, předpokládal, že by ho potkal v gay klubu na Capitol Hill.
A než si stihl promyslet, co říká, zakňoural: „Nevyznám se v tobě, Arte."
Nechápavě si ho prohlédl a ruce spustil podél těla. „Cože?"
„Jsem zhulenej," zamumlal a přetáhl si přes obličej polštář.
Postel se trochu zhoupla a on poznal, že se k němu Arthur posadil. Prsty přejel po strunách elektrické kytary. Slabě se rozehrála a on si vzpomněl, jak spolu seděli u piana a učili se stupnice. Tenkrát voněl po žampionech a Danta přepadlo nutkání zjistit, jak voní dnes ráno. Možná by poznal, co měl k snídani.
„Robin se ptala, jestli bys ji mohl vzít do města. Třeba na nábřeží, myslím, že by se jí tam mohlo líbit."
„Dobře." Rozhodl se, že si na své odpovědi bude dávat větší pozor. Nepotřeboval sebe ani Arthura hned po ránu něčím rozhodit.
„Nemusíš ji tahat nikam do muzea nebo co já vím, prostě..."
„Dobře."
„Tak jo," řekl po chvíli a zvedl se. „Myslím, že se vrátím brzy. Kdyžtak vás najdu někde ve městě."
Neodpověděl. Slyšel, jak zavřel okno. Do té doby mu ani nedocházelo, jaká je v pokoji zima. Přešel pokoj a vzal za kliku. Dante ho pozoroval koutkem oka.
„Víš, já se v tobě taky nevyznám," prohodil tiše, a bouchl za sebou dveřmi.
Dante popadl polštář a mrštil s ním proti zdi.
Trvalo mu dvě hodiny dát se do kupy. Na půl hodiny usnul, a když se vzbudil, Arthur už byl pryč a Robin se zavřela v koupelně, jak odhadoval podle zvuku tekoucí sprchy. Dalších několik minut drnkal na kytaru nějakou divokou improvizaci ve stylu latinskoamerických folkových písní, a pak si vzpomněl na snídani, kterou mu Arthur přinesl.
Ve skříni našel černé džíny a tričko s karikaturou Fridy Kahlo, které jako jediné nebylo zmuchlané. Do vlasů do uvázal černý šátek, a bosý tiše vešel do obýváku.
Robin seděla na stoličce u piana a postupně vytahovala a prohlížela si všechny kazety a vinyly, které měl uložené v knihovně. Jeho příchodu si nevšimla a on za to byl svým způsobem vděčný.
Po tom nedorozumění spolu už spolu ten večer téměř nepromluvili. Tedy, spíše on nepromluvil s ní, takže po nějaké době se konverzace přesunula pouze na rovinu znakové řeči a on se ztratil úplně. Uzavřel se do bubliny a odhodlal se z ní vykouknout až ve chvíli, kdy Lennon kolem půl jedné ráno oznámila, že pojede domů. Vyprovodil ji spolu se sourozenci ke dveřím, a pak zaplul do vlastní ložnice.
Měla na sobě květovanou sukni těsně nad kotníky a bílou blůzu s výstřihem do V a jeho napadlo, jestli vůbec někdy nosí kalhoty. Krátké rozpuštěné vlasy jí padaly do očí a ona je každou chvíli zastrkovala za uši. Pak si všimla, že stojí jen metr od ní, opírá se o svůj klavír a zírá na ni. Kazeta jí vypadla z ruky, ale vůbec to s ní nehnulo.
Pozdravil ji a zeptal se, jestli snídala. Přikývla. Kazetu vrátila mezi ostatní a přešla k jídelnímu stolu, odkud popadla svůj zápisník a vytrhla z něj celou jednu stranu. Pak mu ji podala.
Chvíli ji pozoroval, jako by doufal, že mu k tomu něco řekne, ale ona jen pokynula hlavou. Bylo zvláštní tam proti sobě stát v tichosti. Svazovala ho touha promluvit, zároveň však na tom tichu bylo něco, co ho nutilo ani nedutat.
„Mrzí mě, že jsme se včera nepohodli," stálo na první řádce a on zvedl zrak.
„Jestli se mi chceš za něco omlouvat, tak to prosím nedělej."
Zakroutila hlavou a on četl dál.
„Arthurovi na tobě záleží a věřím, že i tobě na něm. Nemusí to dávat smysl a ani tě za nic neviním, ale může se stát, že neúmyslně řekneš něco, co se ho může dotknout. On to na sobě samozřejmě nedá znát. Takže včera to ode mě byla jen ochranná sesterská reakce. Nechci tím říct, že by sis měl dávat pozor na pusu, jenom jsem chtěla vysvětlit, proč jsem včera takhle reagovala."
Nevěděl, co na to říct. Nestávalo se mu často, že by někdo své chování vysvětlil upřímně a bez okolků. Pohlédl jí do očí – měla nečitelný výraz – a pokýval hlavou. Toužil jí její gesto nějak opětovat a ujistit ji, že si její slova vyložil správně.
„Já... vím, že má úzkosti, ale moc o tom se mnou nechtěl mluvit."
Ze stolu popadla propisku a rychle něco načmárala na druhou stranu vytrženého papíru.
„Jenom nerad si nechává pomoct, takže si neber osobně, kdyby tě odehnal, až mu bude nejhůř."
S píchnutím u srdce si vybavil Maxe a jejich poslední rozhovor. Měl rok na přemýšlení a už po dvou týdnech přehodnotil slova, která tehdy vyřkl. Tenkrát nechápal, jak je možné, že chlapec, kterého byl zvyklý kolébat v náruči, dokud se neuklidnil, náhle nestojí o jeho podporu.
„Dobře."
Snažil se vzpomenout si, co všechno předchozí večer vypustil z pusy. Byl zvyklý říkat, co mu přišlo na mysl, aniž by se zaobíral následky nebo bral ohled na ostatní. Možná to někdy přepískl, ale v takovém případě mu to dotyční vždy vytkli. Právě jako včera, přestože ho to překvapilo a vyvedlo z míry.
Jenže ať se sebevíc snažil vybavit si detaily, neustále se v mysli vracel k Arthurovi. Nemohl si být stoprocentně jistý, ale byl přesvědčený, že si nevšiml žádné reakce, která by dosvědčila, že řekl něco špatně. Nechtěl zpochybňovat Robinin úsudek, vždyť se jednalo o jejího bratra, kterého znal jen pár týdnů, ale už se přeci stalo, že ho Arthur upozornil, když mluvil moc.
„Jsem rád, že jsi mi to řekla," dodal ještě.
Pozdní dopoledne strávili procházkou po nábřeží se zastávkou na Pike Place Parket na oběd v podobě horkých rýžových nudlí z krabičky. Robin se s většími i menšími úspěchy snažila Danta naučit další slova ve znakové řeči, a on s potěšením a hrdostí zjistil, že už spoustě věcí rozumí, aniž by je musela vypisovat na stránky zápisníku.
Ranní sněhová pokrývka roztála a odpoledne se oteplilo natolik, že si Dante sundal bundu. Seděli na lavičce u akvária, sledovali přicházející a odcházející vlny a krmili racky kousky pečiva. Přestože mu ticho bylo vždycky nepříjemné, těch několik minut klidu v Robinině společnosti si užíval. Bylo osvěžující moct na chvíli vypnout a neřešit, na co se zeptat a co odpovědět.
„Maluješ?" zeptala se ho náhle Robin. Tenhle znak bylo snadné pochopit – roztažená levá dlaň představovala plátno, pravým malíkem pak symbolizovala štětec.
„Když se mi chce," přiznal Dante. „Jak jsi na to přišla?"
„Ve stole ležely noviny s portréty," napsala do zápisníku. Zaváhala, než mu jej podala.
Natočil se tak, aby na ni lépe viděl, vzal do ruky její modrou propisku a mezi desítkami nicneříkajících promluv a sdělení našel prázdnou stránku. Teprve když pečlivě zkoumal její tvář, si uvědomil, kolik rysů sdílí s Arthurem. Vysoké čelo skrývala za ofinou hnědých vlasů, měla stejně plné rty a veliké oči. Jen nos měla posetý drobnými pihami, kterých by si ale na dálku nevšiml.
„Říkej něco, já budu hádat," navrhl.
Rozesmálo ji to, ale souhlasila. Vybírala snadné znaky, z nichž některé už znal od Arthura. Na dlouhou dobu se zasekli u názvů dnů v týdnu a Dante se nakonec musel nechat poddat, přestože mu ukazovala, jak jdou po sobě, a zdůrazňovala, že je jich sedm. Naopak mu ale šlo poznávat slovesa a některá zvířata.
Byl už skoro hotový, když se mu v kapse rozvibroval mobil. Zvedl ruku, aby poznala, že se něco děje, a řekl, že mu volá Arthur. Neušlo mu, jak se nenápadně nahnula, aby si mohla prohlédnout rozevřený zápisník, který si nechal ležet v klíně.
„Ahoj, už jedeš domů?"
„Jo, teď nasedám na kolo," odpověděl. „Kde vás najdu?"
„Sedíme na nábřeží před akváriem."
„Vyhlížíte velryby?"
„A Robin mě učí znakovat."
Arthur se zasmál, což ho donutilo se usmát. Robin naproti němu vytáhla obočí.
„Tak dobře, jenom si hodím věci domů a dojdu tam," řekl, „bude to tak čtyřicet minut."
„Kdybysme se někam přesunuli, dám ti vědět."
„Jo a Dante?"
„Hm?"
„Od kolika máš dneska koncert?"
Vyfoukl vzduch: „Co já vím. Asi od šesti."
„Ty nevíš? Budu ti muset založit kalendář."
„Zkoušel jsem si vést plánovač, ale po týdnu jsem to vzdal."
Rozesmál se: „Neboj, počítám s tím, že bych ti ho vedl sám."
Pobaveně zakroutil hlavou a promnul si obličej. „Beru tě za slovo."
„Vždyť já to myslím vážně."
Mobil strčil zpět do kapsy, a zatímco Robin vyřizoval, kdy se k nim Arthur připojí, dodělal na jejím portrétu posledních několik tahů. Rozhodně se nejednalo o jeho nejlepší dílo, zároveň však zjistil, jak snadno se mu kreslí, když má živý model. Posledních několik měsíců zachycoval výhradně osobnosti z obrazovky televize, což byla poměrně ošemetná záležitost, jelikož jej dotyční neposlouchali a nikdy se neotočili tím směrem, kterým je potřeboval. Robin ale příliš navigovat nemusel, nenechala se rozptylovat svým okolím, jen zírala na oceán a občas mu věnovala úsměv.
Zápisník zavřel a na příslušnou stránku založil propisku. Pozoroval, jak se zatajeným dechem přejela bříšky prstů po papíře. Pak se k němu s nechápavým výrazem otočila.
„Nepodepsal jsi to," řekla.
„Ne."
Podala mu zápisník zpátky a on do pravého spodního rohu připsal datum a lokaci. Pod to napsal roztažené D. Usmála se a poděkovala. Možná se mu to jen zdálo, ale měl pocit, že více než poděkování se to podobalo vzdušnému polibku.