Dante seděl na podlaze, natažené nohy mu vyčuhovaly zpod opačné strany konferenčního stolku, na kterém se válely papírky, rozsypaný tabák a balíček konopí. Ze sterea hrál Peter Frampton a on se zamračeným výrazem zíral na svůj odraz v televizní obrazovce. Vůbec si neuvědomoval, že se mu prsty levé ruky kroutily do jednotlivých kytarových akordů.
Kmitl očima, když bouchly domovní dveře. Aniž by se svlékal, Arthur na kuchyňskou linku položil papírovou tašku s nákupem, a pak se postavil nad Danta.
„Jak dlouho jsem byl pryč?" zeptal se nevěřícně. Měl rudý nos i tváře a zamlžené brýle si otíral do lemu kostkaté šály.
Dante se nechápavě otočil: „Co?"
„Že ses ani nepohnul. Tak chci vědět, jestli jsem byl tak rychlej, nebo jestli je tenhle byt v jiný časový dimenzi."
Protočil oči, ale rukou mu naznačil, aby si přidřepl. Pak mu z ramen a z vlasů oprášil sněhové vločky. Arthur ho plácl po ruce, ale usmíval se při tom.
„Jsi v pohodě?" zeptal se potom.
„Přemýšlím, jestli si šňupnout tabák, ale kdykoli se rozhodnu, že jo, nechce se mi zvedat se a hledat něco, čím bych si udělal lajnu."
Arthur stáhl rty do úzké linky a dlouho na něj hleděl, zřejmě přemýšlel, jestli to myslí vážně. Sundal si mokrý kabát, přehodil ho přes opěradlo pohovky a svezl se na zem vedle něj. Kolena si přitáhl k sobě a tiše sledoval, jak Dante stále nevědomky hýbe prsty levačky.
„Ještě jsem ti neřekl, že jsem rád, že jsi mě vytáhl na ten koncert."
„Jsi zvanej i na další, když budeš chtít," pokrčil rameny Dante.
Arthur polkl. „Kdybys mě tam chtěl."
Trhl hlavou a svraštil obočí k sobě: „Jak to myslíš?"
„Nijak," řekl; tváře měl stále zarudlé z mrazu, ale Dante ho podezříval, že mu obličej hoří i z jiného důvodu. „Jenom jsem chtěl říct, že půjdu rád, když ti to nebude vadit."
„Arte," Dante zaklonil hlavu a opřel si ji o sedadlo pohovky za sebou. Zavřel oči a pak se rozesmál. „Přece si nemyslíš, že jsem tě vzal s sebou jenom proto, že..."
„Že co?"
„Že jsi můj spolubydlící a že jsi tady novej, nebo co já vím."
Ticho. „Ne," řekl nakonec.
Dante pokýval hlavou, jako by jeho odpověď schvaloval, a postavil se na nohy. „Už jsem se rozhodl."
„Jdeš si pro kreditku, nebo čím si děláš lajny?"
„Ne," zasmál se, „jdu ti udělat čaj. Teče ti z nosu."
Arthur si nos okamžitě otřel do hřbetu ruky. „Je tam hrozná zima," postěžoval si tiše.
„Já se divím, že začalo mrznout až dneska, většinou sněží už v půlce října."
Dante Arthura posadil ke stolu a sám se ujal roztřízení nákupu. Měl špatnou náladu, v noci skoro nespal a už od momentu, kdy se probudil, ho svazovala nervozita. Ráno to dal svému spolubydlícímu poměrně jasně najevo, když rozčíleně odmítl jít nakoupit, přestože v ledničce už byl jen hnijící pórek a dva dny prošlé mandlové mléko, a teď měl potřebu si to u něj zase vyžehlit.
Ne že by snad jeho rozpoložení nemělo s Arthurem nic společného. Už včera dopoledne psal Charliemu ohledně vyzvednutí balíku z přístavu, protože běhací pás měl být vyzvednut do konce týdne. Jenže Charlie odpověděl, že odjel za rodinou do Ellensburgu a vrátí se až za týden. A Dantovi nezbývalo nic jiného než se s prosbou obrátit na Eamese Terrance.
Arthurovi jednoduše oznámil, že sehnal jiný odvoz, v hlavě se ale neustále okřikoval, co ho to napadlo. Každé jediné setkání s Eamesem dosud vyústilo ve vzájemné uspokojování, rozhodně si však nemohl dovolit posadit Arthura do modrého Audi samotného. Nešlo o to, že by Eamesovi nevěřil, ale měl zkrátka strach ty dva nechat o samotě. Přehrál si několik různých scénářů, o čem by si mohli povídat, a pokaždé došel k závěru, že se budou nutně muset bavit o něm. A stejně jako on téměř nikdy nemluvil o Eamesovi, nechtěl, aby Eames mluvil o něm. Tím spíš pak s klukem, kterého znal sotva měsíc.
I kdyby zatnul zuby a s tím vším se smířil, stále zůstávalo faktem to, že poprvé poruší svou zásadu – nejen, že si nikoho nevodil do bytu, nikdo z jeho milenců a milenek nevěděl, kde bydlí.
Domluvili si, že Dante s Arthurem přijedou metrem k přístavu, aby převzali pás. Eames je tam vyzvedne a odveze zpět domů.
„Víš, měl bys... asi bych ti měl něco říct," ozval se nejistě Dante, když už několik dlouhých minut v tichosti seděli na obrovské kartonové krabici na poloprázdném parkovišti před železnou branou vedoucí do přístavu. Kouřil třetí cigaretu.
Arthur se k němu otočil a pohlédl mu zvědavě do očí. „Dobře, co se děje?"
„Eames... já... já a..."
Na parkoviště vysypané štěrkem vyjelo modré Audi. Dante polkl, v rychlosti zašlápl nedokouřenou cigaretu, a pak věnoval Arthurovi neupřímný úsměv. „To je jedno, zapomeň na to."
„Dante," zvolal ještě Arthur, ale pak se zvedl a zdráhavě přistoupil k mladíkovi, který vystoupil z auta.
Eames se zazubil, vytáhl ruku z kapsy obrovské černé bundy s kapucí a natáhl ji k Arthurovi. A Dante zůstal zírat na jeho rozjasněnou tvář a pevná lýtka v černých džínách s dírami na kolenou. V hlavě si automaticky vybavil obrázek Scotta Favora.
„Tahám Danta Sterlinga z nesnází?" zašeptal mu hlubokým hlasem do ucha, když kolem něj procházel, aby Arthurovi pomohl zvednout balík a naložit ho do auta.
„Do prdele," zaklel nehlasně Dante, než jim otevřel kufr auta. Sklopil jednu ze zadních sedaček a byl by jim asistoval s nakládáním, jenže Eames jakmile zaregistroval, že má jen kraťasy, ho poslal do auta. Frustrovaně vydechl, když se posadil na sedadlo spolujezdce.
Na mřížce klimatizace byla přichycená nová vůně do auta, na palubní desce ležely dva zapalovače, krabička marlborek a zmuchlaný papírový obal od hamburgeru.
Eames konečně zavřel kufr, otevřel Arthurovi zadní dveře, sám se usadil za volant a věnoval Dantovi mrknutí. Zkontroloval situaci ve zpětném zrcátku – Dante měl problém normálně dýchat, když si uvědomil, že Arthur sedí na sedadle, kde sám několikrát ležel nahý – a otočil klíčkem v zapalování.
„Takže kam to bude?" zeptal se polohlasem Danta, když stáli na červené v pruhu řadícím se na hlavní třídu.
„2nd Avenue," zamumlal Dante, zapřel se zády o opěradlo sedačky a přitáhl si jednu nohu k sobě.
Eames na moment pohlédl do zrcátka, aby zkontroloval, že je Arthur neposlouchá, a pak sykl: „Ten krám je těžkej jak kráva, takže jestli si se mnou zase jenom hraješ, počítej s tím, že si odděláš záda."
„Bydlím na 2nd Avenue. Přímo naproti tomu zasranýmu Starbucks."
Pobaveně zakroutil hlavou a věnoval Dantovi úsměv, který donutil jeho srdce začít bít minimálně dvakrát tak rychle. „Jsi fakt neskutečnej."
„To mi většinou říkáš v jiným kontextu," zašeptal Dante a věnoval překvapenému Eamesovi samolibý úšklebek.
Sevřel volant pevněji a upřel zrak pevně na silnici před sebou. „Dávej pozor na pusu," řekl přiškrceně.
„Takže odkud se znáte?" ozvalo se zezadu a Eames si odkašlal. Kývl na Danta.
„Z muzea. A taky přes Dahlii," odpověděl.
„Jak se vůbec má? Dlouho jsem ji neviděl," zeptal se Eames. Dante úlevně vydechl, konverzace se stáčela bezpečným směrem.
„Pořád stejně praštěná. V pátek přišla i s Avery na můj... eh, do Centralu," vykoktal. Eames nevěděl, kde hraje, a neušel mu drobný úsměv, který se objevil na jeho tváři.
„Někdy s nima budu muset někam vyrazit," poznamenal a otočil se na Arthura. „Ale ty s Dantem nebydlíš moc dlouho, nebo jo?"
„Ne, jen pár týdnů," odpověděl. „Studuju na UW."
„To seš dobrej, mě tam nevzali."
„Hlásil ses na UW?" zeptal se Dante udiveně.
Rozesmál se. „No jo, ale to už je skoro pět let zpátky. Nejspíš to je jenom dobře, zruinovalo by mě to."
„Arthur se dostal na stýpko."
Hvízdl. „Tak to to dotáhneš daleko, ne?"
„První musím dostat nějakou stáž, pak se uvidí," zamumlal Arthur. „Ale moje interview se dostalo do univerzitních novin."
„Novinařina, to je hustý. Chtělo by to nějakou generační obměnu v oboru," pokýval hlavou. „S kým jsi mluvil, že lidi tak zaujal? Ne že bych chtěl zpochybňovat tvojí práci..."
„S Dantem."
Eames vytáhl obočí a vytáhl koutek: „Tak to bych si rád přečetl. Doufám, že tam jsou fotky."
„Art mě fotil," řekl věcně Dante. Chtěl dodat, že bez trička, ale nakonec si tu poznámku odpustil. Už tak mu ve voze bylo horko.
Přejeli přes Pike a Pine Street oddělující Belltown od Downtown a Dante pocítil záchvěv nervozity. Nehtem si rozškrábal starý mozol v dlani a zaujatě pozoroval, jak krabička cigaret putuje v zatáčkách po palubce.
„Pomůžu vynést to nahoru," nabídl se Eames, ale díval se při tom na Danta. Ten se bolestivě kousl do tváře a přikývl.
Eames s Arthurem vytáhl krabici z kufru, Dante jim přidržel dveře, a pak je předběhl na schodišti, aby mohl odemknout.
„Ještě jednou děkuju, Eamesi," řekl Arthur, když běhací pás dotlačili do jeho ložnice, a podal mu ruku. „Dante má štěstí na přátele."
Eames se rozesmál: „Žádný problém, rád jsem tě poznal."
„No a nechceš zůstat na večeři?" zeptal se a okamžitě zrudnul, když se Eames nejistě ohlédl na Danta, který stál opodál opřený o své piano. Jeho výraz byl nečitelný „Totiž... já jen že bych ti to rád nějak oplatil."
„Děkuju, ale nemůžu, už mě pozval brácha," usmál se lítostivě Eames. „Třeba někdy jindy."
„Jasně, jo, v pohodě."
„Tak se mějte," zvedl ruku na pozdrav, když si obul červené tenisky.
Dante mu s neurčitým výrazem hleděl do očí. Pak se otočil na Arthura: „Dám si dole s Eamesem cigáro."
Jen co za sebou zabouchli dveře, Dante jej popadl za krk a políbil jej. Eames reagoval trochu zpožděně, nemotorně mu položil dlaně na boky a zacouval, až bolestivě narazil zády do stěny za sebou.
„Dante," zamumlal mezi polibky, „Dante, zpomal."
Dante se odtáhl a zadýchaně mu pohlédl do tváře. Pak uhnul pohledem do strany a strčil si ruce do kapes. „Vždycky, když tě vidím..."
„Já vím, taky se nemůžu udržet," pousmál se Eames a sáhl mu do kapsy, aby chytil jeho ruku do své. „Myslel jsem, že mě v tom autě chceš zničit."
Hořce se rozesmál: „Ty jsi začal, jsi hroznej provokatér."
Zakroutil hlavou a pokynul mu dolů ze schodů. „Zakouříme si."
„Vykouříme si."
„Dante!" okřikl ho, ale cukal mu koutek. „Kurva. Jsi děsně nadrženej."
„Jenom s tebou."
Povzdechl si, vzal ho za ruku a dotáhl ho dolů do vestibulu a na ulici. Dante se se zkříženýma rukama na prsou opřel o jeho auto a nespouštěl ho z očí.
„Nedostanu se dovnitř pro cigarety," namítl Eames.
„Mám je v kapse."
„Jasně, že je máš v kapse," zamumlal a sáhl mu do kapsy kalhot. „Není tam zapalovač."
„Je v druhý kapse."
Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nakonec svá slova polkl a z druhé kapsy vytáhl zapalovač. Zapálil si cigaretu, jednou potáhl, pak ji strčil Dantovi mezi rty a zapálil si novou.
„Takže," kývl nahoru k domu. Danta napadlo, jestli se Arthur dívá z okna dolů na ulici. „Co to je za kluka?"
„Jak jako co to je za kluka?" vydechl kouř.
Eames pokrčil rameny. „Je docela roztomilej."
Dante protočil oči a odklepl popílek vedle sebe. „Hledal jsem spolubydlícího a on hledal byt. Arthur má... má hrozně nezkaženej pohled na svět, všechno mu v životě vychází a řeší úplně jiný problémy než já."
„Takže s ním vycházíš?"
„Kdy se sejdeme?"
Eames se rozesmál: „Kdykoli budeš chtít. Někdy za mnou přijď, už dlouho ses tam neukázal. Byla by to fajn vizitka." Chytil cigaretu mezi rty, z prstů vytvořil okénko a zaměřil Danta. „Cvak, cvak, hoď to na Facebook a Instagram a hned máš o sto sledujících víc."
„Vždyť tam myješ záchody!"
„Prodávám lístky a o víkendu vypomáhám na kase v bistru," opáčil Eames a pak na něj ukázal cigaretou. „To je důkaz, že jsi za mnou kurva dlouho nebyl."
Dante pokýval hlavou, že jeho nabídku zváží. Už dlouho do muzea popkultury nezavítal, přestože za účast v jejich hudební soutěži měl členství v jejich klubu a dostával slevu na vstupném. Právě během té soutěže se s Eamesem seznámil a později kvůli němu málem nestihl své číslo ve finále – byli spolu na záchodech ve druhém patře.
„Pořád mám klíče od všech expozic."
„Tak aby ti je někdo nesebral," odvětil vyzývavě Dante a zahákl mu prst za poutko na kalhotách.
Eames se naoko zamyslel: „Mohla by z toho být oboustranná publicita – vítěz soutěže píchá se zaměstnancem muzea."
„Vážně? Já myslel, že spolu jen mluví na ulici."
„A tak to dneska zůstane," řekl Eames a vtiskl mu polibek na rty. „Rád jsem tě viděl."
Dante mu stiskl zadek, když obcházel auto, aby mohl nastoupit. Modré Audi zmizelo a on se posadil na schody před vchodem. Vytáhl z krabičky poslední cigaretu. Teprve když si byl jistý, že z něj všechno Eamesem vyvolané vzrušení vyprchalo, se vydal zpět za Arthurem.