Dante měl pocit, jako by se mu snad Lennon s každou ranní směnou za něco mstila. A něco mu napovídalo, že by to ještě pořád mohlo být za to, jak ji přemluvil, aby jej seznámila s Maisie. Ale člověk si nikdy nemohl být jistý.
Ve čtvrtek ráno tedy vstal společně s Arthurem a bleskurychle mu ve Starbucks udělal kávu na cestu. Vlastně ještě nebylo otevřeno, když společně seděli na barových stoličkách u pultu a ujídali muffiny. Lennon k nim občas něco kousavého prohodila a Dante měl sto chutí jí dupnout na čerstvě potetovaný nárt levé nohy, aby už konečně dala pokoj a přestala Arthurovi naznačovat, že se mu ve skutečnosti tak trochu líbí. Naštěstí však Arthur vypadal po včerejším večeru stráveném sestavováním nového nábytku dost unaveně a svět kolem sebe vnímal jen napůl.
Zároveň se jim během montování podařilo udělat další část interview a Arthur v půl jedné ráno prohlásil, že to by snad mohlo stačit. Na dnešní večer si domluvili fotografování – na to se Dante z důvodu, který se mu opravdu nechtělo přiznávat, až podezřele hodně těšil – a právě to bylo předmětem Lennoniných poznámek.
Přestože by ráno přísahal, že usne vestoje, směna v kavárně ho poměrně rychle probrala a on měl po několika hodinách strávených obsluhováním nevrlých, do práce mířících zaměstnanců chuť vypadnout a stát se zase na pár chvil muzikantem. Protože jakkoli neuvěřitelně to znělo, hudba vždycky dokázala lidem vytvořit na tvářích mnohem širší a upřímnější úsměv než ranní káva s vlastním jménem doplněným srdíčkem na kelímku.
Odmítl tedy Lennonino pozvání na oběd na Pike Place Market a zamířil domů pro své elektrické klávesy. Zabalil je do zaprášeného černého pouzdra, přibalil si kovový podstavec a s tím vším na zádech se vydal do města.
Původně doufal, že by mohl dojet až na Pioneer Square, ovšem jakmile došel do Westlake Center, po čele mu stékaly krůpěje potu a neskutečně ho bolela záda, a i když věděl, že v metru by si odpočinul, neměl sílu jet dál než bylo nutné. Ačkoli bylo prostředí Pioneer Square díky starým cihlovým domům, zeleným stromům a parku s totemem autentičtější, ve Westlake se v jakoukoli denní i noční hodinu pohybovaly davy lidí. A nikdy neuškodilo si domů kromě dobré nálady odnést i pár babek.
Vyjel po eskalátorech do druhého patra obchodního centra, uprostřed prostranství mezi obchody si sestavil stojan na klávesy, vyhlédl si nejmileji působící prodavačku a vyprosil si u ní možnost zapojit svůj nástroj do zásuvky v jejím obchodě.
„Tak tady hraješ."
Dante právě upíjel limonádu, kterou si po bezmála hodině a půl hraní rozhodně zasloužil, seděl na podlaze a procházel svůj soubor s notami, aby se rozhodl, čím pokračovat.
Nad ním se tyčil vysoký mladík s fialovou kšiltovkou nasazenou kšiltem dozadu, v roztrhaných a až mučivě úzkých černých džínách, a té samé mikině, kterou si Dante před více než týdnem vzal z nouze na pár minut na sebe.
„Eamesi," dostal ze sebe, když zapojením veškeré síly zabránil hrozbě udušení se na citronové limonádě v kelímku. Vyhrabal se na nohy a zatímco se urovnáváním not snažil získat čas na promyšlení, jak chce tuhle konverzaci pokračovat, vzpomněl si na zprávu, která mu před několika dny od Eamese přišla.
„Neodpovídal jsi mi, skoro jsem přestával věřit, že existuješ," rozesmál se Eames.
„Měl jsem toho hodně," vyslovil svou typickou výmluvu Dante. Vlastně bylo s podivem, že si ji dokázal vybavit a sestavit do slov. Eames ho minimálně překvapil a čím déle na něj koukal, tím více ho přepadalo nutkání políbit jej. Instinktivně se rozhlédl kolem sebe, ale sám nedokázal určit, jestli jen hledá známé tváře, kvůli kterým by to neměl dělat, nebo jestli se snaží najít veřejné záchody, kam by se spolu mohli odebrat.
„V pohodě," mávl rukou Eames. „Psal jsem ti, protože sis u mě něco nechal."
Zamrkal. Nevzpomínal si, že by mu něco chybělo.
„Mám tvoje boxerky," řekl mu s křivým úsměvem. „Kdyžtak se pro ně můžeš někdy stavit."
Dante se ušklíbl. „Nech si je. Jako suvenýr."
Čekal, že to Eamese rozesměje, ale on se místo toho zamračil a naklonil hlavu na stranu, jako by se snažil z Dantovy tváře vyčíst, co přesně tím myslel. „Proto jsi neodpovídal?"
„Co?"
„Já vím, že to ráno bylo divný, ale stejně jsem doufal, že bys to nebral jako záminku to celý odepsat."
Dante svraštil obočí k sobě. Kdesi hluboko v hlavě mu začínalo docházet, co tím Eames myslí, ale vědomě si to nedokázal připustit. „Počkej, o čem to mluvíš?"
Eames si stiskl kořen nosu. „Dante, je mi s tebou dobře. A měl jsem pocit, že tobě se mnou taky."
„Eamesi, ale já nás neodepisuju," vydechl rozrušeně Dante a natáhl se pro jeho dlaň, aby si s ním propletl prsty.
Nemohl předstírat, že se ho jeho slova nedotkla. Někdy se choval odtažitě, ale měl pro to své důvody, a rozhodně nikdy neuvažoval o tom, že by Eamese nechal jít. Zapletl se už s desítkami lidí, nikdy s žádným z nich ale necítil takové propojení, jaké měl s ním. Rozuměli si beze slov, každý z nich přesně věděl, co udělat, aby druhého uspokojil.
Eames zvedl své černé oči a na tváři se mu mihl úsměv. „Dobře. To je dobře."
Dante naposledy stiskl jeho dlaň ve své, než ho pustil a nabídl mu svou limonádu. Eamesovi cukly koutky, strčil si papírové brčko do pusy. Chlapce před sebou ale nespouštěl z očí, čehož si byl Dante moc dobře vědom.
„Co tu vlastně děláš?" zeptal se ho. Většinou spolu příliš mnoho slov neprohodili, raději za sebe nechávali mluvit svá těla, tentokrát však Dante věděl, že popustit uzdu své sebekontrole by se mu mohlo vymstít.
„Máma má za týden narozeniny."
„No, tak v tom asi zrovna nápomocnej nebudu," uchechtl se Dante.
Eames ale mávl rukou: „Každej rok jí dávám svíčku, miluje takový ty předražený, ale na ty se nesložíme ani s bráchama dohromady, takže se snažím najít nějakou levnou alternativu."
„Já matce vždycky dával šátek. Jednou za čas mívají slevy v Nordstromu, takže jsem tam vybral ten nejlevnější a nejošklivější."
„Proč mě to nepřekvapuje?" rozesmál se Eames.
Dante pokrčil rameny, dopil z Eamesovy ruky svou citronádu a rozpačitě se na něj usmál. Přímo se nabízela možnost pozvat ho na oběd, ale nevěděl, jestli je na to připravený. Protože jejich vztah na to připravený rozhodně nebyl. Jenže kdyby to bylo jen na Dantovi, tak by nebyl nikdy. A proto první krok udělal Eames a Dante se později dlouho rozhodoval, jestli byl správný nebo ne.
„No, jestli už tu končíš, tak ocením společnost."
Pohlédl do svého rozevřeného pouzdra plného bankovek a blyštivých mincí a bez většího rozmýšlení pokýval hlavou. V rychlosti sbalil své klávesy, přehodil si je přes rameno a s Eamesem po boku zamířil do Nordstromu.
„Víš, myslím, že by mámě neuškodila změna," okomentoval své rozhodnutí tentokrát nekoupit svíčku.
S jakousi lehkostí a samozřejmostí toleroval Dantovu zastávku v přízemí, aby se podíval do sekce s martenskami a dokonce se po několika minutách přemlouvání nechal obout do lesklých vínových kožených bot s podrážkou v tělové barvě. Následovalo několik minut smíchu.
„Ne všichni prostě máme koule na to unosit tvůj styl," řekl, když vyjížděli po eskalátorech do druhého patra.
„Já myslím, že máš dost velký koule," odpověděl okamžitě Dante a samolibě se usmál, když mu Eames zezadu stiskl zadek. „Třeba tahle košile. Neodejdeme, dokud tě v ní neuvidím."
„Jen v ní nebo..."
„Přijde na to," pokrčil rameny Dante, sundal žlutou kostkovanou košili z tuhého a těžkého materiálu z háčku a přidržel ji před sebou, jako by zkoumal, jestli by Eamesovi opravdu slušela. Pak mu ji hodil a bez dalších slov ho odkázal do kabinek.
„V tom případě tě ale taky v něčem chci vidět," dožadoval se Eames. „Protože v tý mikině jsi byl vážně sexy."
A Dante na to kývl. Eames mu vybral červené tílko sportovního střihu a společně se odebrali do zkušeben. Asistentka každému z nich přidělila kabinku, na dveře jim napsala jejich jména a vteřinu poté, co zmizela za rohem věnovat se dalším zákazníkům, se ozvalo ťukání na Dantovy dveře.
Přestože už byl bez trička, otevřel a nechal dovnitř vklouznout Eamese.
„Nechal ses zase tetovat?" všiml si bandáže na jeho hrudi. Prsty mu jemně přejel po kůži, a pak zvedl ruce, aby mu Dante mohl sundat mikinu. Jak očekával, nic pod ní neměl a na rukou mu vyskákala husí kůže.
Dante naprázdno polkl. Uvědomil si, že mu splašeně buší srdce a lehce se mu třesou ruce. Položil mu dlaně na hrudník a vtiskl mu letmý polibek zespodu na čelist. Byl líný natahovat se výš, ale věděl, že Eamesovi to nevadí.
„První tě chci vidět," dostal ze sebe přidušeně, když si jej Eames přitáhl blíž a strčil mu ruce zezadu do kapes džínů. Chvíli si zírali do očí než se jim skrz ústa prodral smích.
Eames z ramínka sundal červené tílko a přetáhl ho Dantovi přes hlavu. Na ústech mu zanechal polibek a Dante jej tedy značně po paměti navlékal do kostkované košile. Očima se nedokázal odtrhnout od jeho tváře a vzhledem k tomu, že mu ze rtů nemizel úsměv, toho Eames hodlal využít.
„Takže jen v ní, nebo..." zeptal se ještě jednou a pevně jej sevřel ve své náruči, když se Dante vytáhl na špičky a konečně jej políbil na rty.