Danta probudily vibrace a následná opakující se melodie zvonkohry. Ten zvuk nikdy neslyšel, a tak několik vteřin slepě hmatal rukama kolem sebe, aby našel cokoli, co tu melodii vyhrávalo. Podařilo se mu shodit prázdný hrnek, do kterého si v noci dělal čaj, než se mu pod ruku konečně dostal Arthurův telefon. Bylo pár minut po sedmé ráno a on automaticky budík vypnul.
Zívl a promnul si oči. Nohy měl zamotané v Arthurově peřině a pod hlavou měl jeho mikinu. Až pak si všiml, že Arthur stále spí zkroucený v křesle, deku má přitaženou až k bradě a na tváři má obtisknutý vzor proutěného koše. Mezi pažemi objímal svůj polštář a ve spánku se lehce mračil. Vypadal neskutečně klidně, hnědé kudrliny mu padaly do čela a s každým nádechem se mu řasy nepatrně zachvěly a Dante naprázdno polkl, když si uvědomil, že si jej nepřirozeně dlouho prohlíží. Kdo ví proč se mu vybavila konverzace, kterou před pár dny vedl s Lennon.
„Arthure," oslovil ho chraptivě, s chlapcem to však ani nehnulo. „Arte, zvonil ti budík."
Srovnal si mikinu pod hlavou, přetočil se na bok a ještě jednou hodil okem po spícím spolubydlícím. Dál nerušeně oddechoval a Dante zavřel oči. Jen mlhavě si vybavoval, co se v noci stalo. Nedokázal přesně říct, co se s Arthurem dělo, věděl však, že i díky jeho přítomnosti mu po pár desítkách minutách bylo líp. A že se jim podařilo na papír sepsat několik otázek, které chtěl Arthur použít do svého interview. Vzpomínal si, že si dlouho povídali o tom, co by mohlo čtenáře zajímat, přemýšleli, jak nejlépe by Arthur měl Danta fotit, a co všechno by se mohlo stát, kdyby měl článek úspěch a dostal se do univerzitního plátku.
Více než polovinu z těch nápadů už si nedokázal vybavit, byl si však jistý, že Arthur některé z nich zapisoval na kus papíru. Musel tu někde být. Otevřel oči a s námahou se posadil. Pokud by se ho někdo zeptal, v kolik hodin šel spát, nedokázal by odpovědět. Zkrátka během dlouhého filosofování o novinových článcích a celebritách jeden po druhém usnuli.
Na parapetu opravdu ležel nadvakrát přeložený papír nadepsaný Dantovým jménem. Pod ním byl seznam patnácti heslovitých otázek včetně několika, jejichž odpovědi by se pravděpodobně nedaly veřejně otisknout. Až teď mu došlo, že po většinu doby, kdy spolu mluvili, se smáli. Napadlo ho, že až Arthur vezme seznam do ruky, se zardělými tvářemi ho vyhodí do koše.
Arthur.
Uběhla téměř půl hodina od chvíle, kdy zazvonil budík, a on stále klidně spal. Dante mu položil ruku na rameno a jemně s ním zatřásl.
„Arthure, vzbuď se."
Otevřel modré oči a zmateně se rozhlédl. Okny do bytu pronikaly paprsky slabého ranního slunce, Dantovi však stejně připadala noc strávená smíchem mnohem krásnější než prosvícená kuchyně a mžourající Arthur.
„Kolik je hodin?" zamumlal a s bolestivým syknutím se narovnal. „Sakra, mám úplně zlámaný tělo."
Dante se pousmál a v kuchyni postavil na čaj. „Je asi půl osmý."
Arthur polekaně vykulil oči a nemotorně se vyhrabal z přikrývek. Klopýtl ke konferenčnímu stolku a sebral odtud svůj mobil. „Cože? Proč mi nezazvonil budík?"
„Zazvonil," oznámil mu Dante. „Dáš si kafe, nebo se stavíš někde cestou?"
Jenže Arthur neodpověděl. Frustrovaně si prohrábl kudrnaté vlasy, zběsile začal sbírat všechny papíry ze stolu a cpát je do svého batohu. Tiše si pro sebe něco mumlal, ale než k němu stihl Dante znovu promluvit, třískl za sebou dveřmi pokoje.
Dante si ve své rozespalosti zatím plně neuvědomoval, co Arthura tolik rozhodilo; nevzrušeně zalil svůj hrneček čaje, z mísy na lince si vzal banán a posadil se ke klávesám. Jednou rukou stihl zahrát část písně Your Song Eltona Johna, když se Arthur v modrých vyšisovaných džínách a červeném pruhovaném tričku vřítil do kuchyně. Z mísy popadl jablko, vyleštil ho o lem trika – Dante zůstal očima na chlupech, které se mu táhly od pupíku a mizely kdesi v kalhotách – a zakousl se do něj. Opřel se o stůl a zíral na Danta, zatímco žvýkal jablko. Ten znovu zahrál část písně.
„Říkal jsi, že budík zvonil?" zeptal se nakonec.
Přikývl, přidal druhou ruku a tiše k tomu zanotoval text. „Zkoušel jsem tě vzbudit, ale byl jsi úplně mrtvej."
„Takže mi chceš říct, že jsi mě budil půl hodiny?"
„Ne," protáhl nesměle Dante. „Na chvíli jsem taky usnul. Asi. Nevím."
Arthur se otočil na patě. Popadl ze země svůj batoh a do ruky vzal mobil. Chvíli na něj strnule zíral, jako by se rozhodoval, co dál. Pak se posadil naproti Dantovi. „Za čtvrt hodiny mi začíná přednáška."
„Vykašli se na to," řekl, ale když si všiml Arthurova zamračeného výrazu, rychle dodal: „Ale metrem bys to ještě mohl stihnout."
Párkrát otevřel a zavřel pusu jako ryba na suchu a pak sklonil hlavu. Znovu obrátil svou pozornost k jablku.
„Půjčil bych ti lítačku, jestli nechceš řešit ten automat. A utrácet... kolik vůbec stojí jízda do U-District? Asi dolar dvacet?"
„Nikdy jsem metrem nejel," přiznal tiše, zvedl se z místa a začal přecházet po pokoji.
„Asi nechceš znát můj názor," ozval se znovu Dante, „ale já bych se na to vykašlal. Minimálně na tu první přednášku. Fakt."
Arthur protočil oči: „Dante, je to škola, není to tak, že tam můžu jít zrovna když se mi chce."
On se rozesmál: „Tímhle mě nepřesvědčíš, nezapomeň, že už jsem asi tři dny nebyl v práci."
„Ta škola stojí peníze."
Zvedl ruce nad hlavu. „Ale je to jedna přednáška. Jestli se tě na to pak někdo bude ptát – a já se s tebou vsadím, že nebude – dávám ti svolení svést to na mě."
„Dante," zaúpěl Arthur. „Kazíš mi morálku."
„Není zač."
Plácl sebou do peřin na pohovce a zavřel oči. Dlaně semkl k sobě a třel je o sebe v gestu, které u něj Dante už jednou viděl.
„Hele, v noci jsi toho moc nenaspal a nemyslím si, že je dobrej nápad jet přes půl města na kole. Takhle se pořádně najíš, dáš si kafe a trochu se probereš."
Nepatrně pokýval hlavou.
„Klidně ti napíšu omluvenku, jsem plnoletej ve všech ohledech."
„Dante, už jsi mě přesvědčil."
Zářivě se usmál a posadil se naproti Arthurovi na koberec.
„Kromě toho omluvenku nepotřebuju," dodal pobaveně.
„Tak co tady celou dobu řešíme?" zvolal Dante a rozhodil rukama.
„Princip," pokrčil rameny Arthur. „Chceš začít s tím rozhovorem? Mám víc než hodinu, než budu muset jet."
Dante ho chvíli podmračeně pozoroval. „Znáš vůbec pojem pauza?"
„Nechci dělat formátování na poslední chvíli, zabere to nejvíc času."
Zakroutil hlavou, dal si pod hlavu polštář a lehl si. „Tak se ptej, jsem otevřená kniha pro tvé vážené čtenáře."
Neušlo mu, že se Arthur vítězně usmál. Vytáhl z kapsy mobil a zapnul nahrávání. „Tak dobře, Dante, pověz mi něco o Lizards."
Zaraženě se nadzvedl v loktech a věnoval mu překvapený pohled. „Hledal sis mě na Wikipedii, nebo co?"
„Máš stránku na Wikipedii?" užasl Arthur. „Jen jsem projel pár rozhovorů, co jsi už dělal."
Dante přimhouřil oči a přejel si prsty po jizvě na rtech. „Co bys chtěl slyšet o ještěrkách?"
„Skoro nic jsem o tvojí kapele nenašel, abych řekl pravdu. Takže můžeš mluvit o čem chceš."
„To je proto, že nás skoro nikdo nezná. Vlastně nás nikdo neznal ani když jsme hráli."
„Takže teď už nehrajete?" zeptal se Arthur.
Zakroutil hlavou: „Ne. Naposledy jsme hráli v Centralu loni v létě."
„A pak přišla ta soutěž? Sound Off?"
„Koukám, že jsi dělal domácí úkol," rozesmál se hořce Dante. „Jo, původně jsme tam chtěli jít jako kapela, ale nakonec jsem se přihlásil sám."
„Proč?"
„Proč jsme tam nešli všichni? Prostě jsme se nedohodli. Isaac byl proti a... a Max... Max nakonec vycouval taky."
Arthur se zastavil a pohlédl na něj. „Jestli nechceš zmiňovat ostatní členy kapely, tak o nich mluvit nemusíme."
Podařilo se mu ze sebe dostat smích a co nejledabylejším tónem dodat: „To by bylo fajn, asi by mě zabili, kdyby se o tom dozvěděli."
„Dobře. Tak tohle nějak společně zeditujeme."
A Dante se usmál. Ještěrky rozhodně nebyly připraveny stát se obětí médií, podobně jako on. V rozhovorech většinou svou původní kapelu vůbec nezmiňoval, ale našli se i novináři, kteří podobně jako Arthur věděli, kam zapátrat, a podařilo se jim najít jeden nebo dva důkazy o tom, že skupina Lizards několik let hrála po klubech a barech. Nikdy nevydali desku ani singl, byli vždy spíše výplní večera před vystoupením jiné, známější kapely, a Dante si brzy uvědomil, že jen on má neskrývanou radost, když se daná kapela opozdí nebo na poslední chvíli svůj gig zruší. Pro Isaaca a Charlieho byly ještěrky jen koníčkem, pro Maxe prostředkem, jak si splnit sen a žít život rockové hvězdy.
Jenže tentokrát nemluvil s hladovým novinářem, který byl vycvičený na jakékoli zaváhání nebo přeřeknutí. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal Arthura vnímat jako cokoli jiného než spolubydlícího a přítele, a i proto svůj prvotní sklon k neochotě a chuť Arthura trochu potrápit svou nesdílností spolkl a rozpovídal se víc než si dokázal připustit.