Dante se cítil mizerně. Nedokázal to změnit ani pořádný joint, který vykouřil vsedě na schodech před vchodem do budovy Cristalla. Nedokázalo to změnit ani bílé bavlněné tričko s velkým srdcem v barvách duhy, ani jeho oblíbené martensky s vyšívanými růžemi, ani kožená bunda. A co hůř, nedokázal to změnit ani David Bowie, jeho nejvěrnější přítel, když se potřeboval vybrečet nebo zlepšit náladu.
Dvě hodiny před dohodnutým začátkem jeho vystoupení v Centralu mu totiž přišla zpráva od Arthura DeLucy. Omlouvá se, ale nebude moct dorazit. Měl dlouhý den ve škole a není mu dobře. A Dante s co největší grácií napsal, že je to v pořádku a že na interview se dohodnou jindy. Arthur už neodepsal.
Cestou ze stanice metra na Pioneer Square stihl vykouřit půl krabičky cigaret, na barmanku v Centralu mávnul, aby mu nalila panáka vodky, a když ho fanoušci pod pódiem nadšeně zdravili a skandovali jeho jméno, ponížil se k falešnému úsměvu. Zahrál The One ve verzi od Chrise Cornella, přijal z publika v součtu šest lahví piva, přiťukl si panákem rumu s pohledným mladíkem se zelenými vlasy poté, co na jeho přání zahrál American Idiot, a zatančil si s dvěma dívkami, které mu do zadní kapsy úzkých roztrhaných džínů vsunuly svá telefonní čísla.
Když v půl druhé vpadl na ulici, málem zakopl o toho zelenovlasého kluka – seděl zhrouceně opřený o zeď, koukal bez mrkání před sebe a v ruce mu ještě dohoříval nedopalek od jointa. Dante mu luskl prsty před obličejem, mladík nepatrně naklonil hlavu na stranu a zamumlal něco, co Dante neslyšel.
Vzpomněl si na Maxe i na to, jak ho jednou po koncertě v podniku Isaacova bratrance našel ležet na zadní sedačce Charlieho auta. Bělostné vlasy měl odbarvené peroxidem, jen u kořínků prosvítala jeho původní zlatá. Levá ruka mu visela ze sedadla dolů a stále měl nad loktem uvázané škrtidlo. Jeho oblíbená denimová bunda s roztrženou kapsou byla pohozená přes přední sedadlo, štíhlé nohy v plísňových džínách měl Max pokrčené v kolenou a zapřené o okýnko ve dveřích. Na gumové špičce pravé černé conversky měl nakresleného šklebícího se smajlíka s bleskem přes půl obličeje.
„Proč si nikdy nekreslíš na svoje boty?" zeptal se ho jednou Max a kulil u toho své světle šedivé oči.
„Moje obrázky nejsou hodny mých bot," zasmál se Dante.
„Já myslím, že jsou," odporoval vážně Max. „Aspoň ty moje."
Dante si prohlédl jeho černé conversky s šedivými roztřepenými tkaničkami. „No jo, jsou starý a rozpadají se."
„Nakresli mi něco."
Boty si ještě jednou prohlédl a s úšklebkem ukázal na lihovkou začerněný pruh po straně. „A když se ti to nebude líbit, tak to začerníš jako telefonní číslo Kitty Fawcettový?"
„Fakt jsem ji neměl rád!"
„A mě máš rád?" zeptal se Dante.
Max zvedl oči a chvíli jimi kmital mezi těma Dantovýma. „Tebe mám rád," řekl nakonec.
„Jaká je zakázka?" Dante se pro sebe usmál a pak se z plného hrdla rozesmál, když se mu Max pověsil na krk a dožadoval se i jeho vyznání. „Mám tě rád."
A tak mu na pravou špičku černým lihovým fixem nakreslil téměř dokonalou kopii symbolu Nirvany s bleskem ve stylu Davida Bowieho. Po téměř dvou letech byl obrázek pobledlý a chybělo mu jedno oko.
„Maxi? Maxi, proboha," vyrazil ze sebe přidušeně.
Dante Maxe popadl pod pažemi a posadil ho. Hlava mu spadla dozadu. Na bledém čele se mu ve světle střešní lampičky jako perličky leskly krůpěje potu. Obyčejně růžové rty navíc zvýrazněné červeným leskem měl teď šedavě modré a třásly se mu. Tváře měl propadlé a oči zavřené. Roztřeseně k němu natáhl ruku a setřel mu pot z čela.
„Probuď se, slyšíš?" vyhrkl a cítil, jak mu po tváři stéká první slza. První z mnoha, které ještě měly následovat. „Do prdele, probuď se!"
Položil mu ruku na prudce se zvedající a klesající hrudník – srdce mu bilo zběsile, ale bilo.
„Maxi," oslovil ho tiše ještě jednou; věděl, že Max neodpoví. Ne hned. „Co sis to kurva vzal?"
Své srdce cítil dunět až v uších a neslyšel proto, jak jej zezadu oslovil Isaac. Stříkačku v autě nikdy nenašli.
Dante se postavil, srovnal si pouzdro s kytarou na zádech a mladíka pohladil po zelených vlasech. „Budeš v pohodě," zamumlal k němu tiše; věděl, že nevnímá. Ne teď.
Úspěšně se mu podařilo ignorovat všechny pokřikující opilé bezdomovce, kteří po něm chtěli peníze, cigaretu nebo alespoň tu kytaru, jak říkali. Jenže když Dante sjel po eskalátoru dolů na podzemní nástupiště, s tíhou na hrudi si uvědomil, že se ještě nechce vracet do bytu. Vyjel zpátky nahoru, v nonstop obchodě vedeném asijskými přistěhovalci si koupil láhev vodky a otevřel ji ještě než se dostal ke kase. Zaplatil za ni pár babek, a vrátil se na stanici metra. Hlava se mu příjemně točila a bavilo ho, jak mu na eskalátorech ubíhá země pod nohama.
Nastoupil do vozu jedoucího opačným směrem a posadil se na své oblíbené místo vyhrazené pro těhotné ženy, kočárky a osoby se zdravotním postižením.
„Další stanice: Othello. Vystupujte vpravo."
Dante se probudil, hned si ale dlaní zastínil zrak. Žárovka v osvětlení nad jeho hlavou jej bodala do očí jako tisíce dýk. Nemotorně se postavil, kytaru si hodil přes rameno – to všechno, aniž by vylil byť jen kapičku ze své lahve vodky (ze které mimochodem značně ubylo, jak si všiml, nedokázal ale říct, jestli to vypil on sám a kdy) – a hlava se mu zatočila. Křečovitě se chytil upatlané tyče poblíž dveří a vyplázl jazyk na dvě dívky v šatech a minisukni s flirty, které ho pozorovaly z druhého konce vozu.
Vystoupil na stanici Othello, a rozhlédl se. Na rozdíl od centra města, tady kolejnice nezajížděly pod zem a nástupiště bylo přístupné přímo z ulice. Zprvu se nedokázal zorientovat, přestože to nebylo poprvé, co tu byl v noci. Vlastně si nedokázal vybavit, jak stanice a její okolí vypadá za denního světla. Posadil se na kovovou lavičku, přes jejíž nohy se táhl nápis Odprejskni! a napil se vodky. Z kapsy vytáhl dvě telefonní čísla od dívek, se kterými ještě před pár hodinami tančil – nedokázal si však vzpomenout, jak vypadaly. Složené lístečky vyhodil do koše a zalovil do druhé kapsy. Odtud vytáhl mobil a v kontaktech našel Eamesovo číslo.
Dante: Sji domaa? Sám!
Eames: Jo. Jsi nalitej?
Jenže Dante už neodpověděl. Vytáhl se na nohy, zavrávoral a přešel koleje. Eames bydlel se svými dvěma bratry v typickém předměstském dvoupatrovém domku v pastelově růžové barvě. Branka ze zrezivělé drátěné mřížky byla jako vždy odemčená a Dante tudy prošel přes dvorek se zaparkovaným Audi až k dřevěným schůdkům na verandu. Dal si pozor, aby příliš nezatěžoval zábradlí – jeden ze sloupků byl ztrouchnivělý, jen si nepamatoval, který. Otevřel si síťku proti hmyzu a zaklepal na dveře s odlupujícím se lakem a pestrobarevnou skleněnou mozaikou navrchu.
„Co tu děláš?" zeptal se unaveně Eames. Neměl na sobě kalhoty a jeho hrudník zakrývalo jen šedivé tílko. V pozadí hrála televize – z těch pár útržků Dante usuzoval, že Eames sledoval My Own Private Idaho. Přinutilo ho to k přihlouplému úsměvu, o kterém si však nalhával, že byl neodolatelný. A Eames protočil oči.
„Dobrý večer," pozdravil ho Dante a pak se rozesmál. Netušil, proč mu neodpověděl... zkrátka normálně.
„Pil jsi?" zeptal se Eames narovinu.
„A něco jsem ti nechal." Pohlédl na poloprázdnou lahev s vodkou ve své ruce a ještě jednou se pořádně napil.
Eames mu lahev vytrhl z ruky a zacouval s ní dozadu do kuchyně, kde ji položil na linku. Dante už seděl usazený na oranžovém sofa a sundával si boty. Eames mu pomohl s povolením tkaniček – nezapomněl u toho pořádně zkritizovat Dantův výběr obuvi, protože sundat ty vysoké vojenské boty by ho stálo značné úsilí i bez toho, aby byl Dante opilý – a snažil se vytěsnit fakt, že Dante mu prsty masíroval ramena.
„Uložím tě tady, jasný?" zamumlal Eames a sundal mu koženou bundu. Odhodil ji na křeslo vystlané chlupatou dekou a když se otočil zpátky, Dante neměl tričko.
„Nebo jsi mi ho ch-chtěl... nebo jsi ho chtěl... chtěl jsi ho sundat sám?" dostal ze sebe, když si všiml, jak Eames ztuhl v pohybu a zůstal očima na Dantově hrudníku. „Po-Pořád mám... ještě mám kalhoty."
„Dante," řekl Eames a nasucho polkl. „Dante, jsi úplně mimo."
„Z tebe," vydechl a položil mu ruce na hruď. Natáhl se k němu a jemně se mu rty otřel o tvář.
Eames zamrkal a uchopil jeho ruce do svých velkých dlaní. „Potřebuješ si lehnout."
„Pod tebe?" zeptal se a pokusil se mrknout. Eames protočil oči. Zvedl se a na opačný konec pohovky položil dva polštáře, které do té doby ležely na zemi. Z křesla vzal deku a posadil se s ní na dřevěný stolek s několika špinavými talíři od jídla.
Dante mezitím bojoval s koženým páskem na svých kalhotách. „Potřebuju... budeš mi muset pomoct," usmál se výmluvně a Eames tiše zaklel.
Deku nechal na stole a klekl si k Dantovi. Rozepnul mu klopu na pásku i poklopec a ze všech sil se snažil nedotknout se lemu Dantových boxerek. Společnými silami se jim podařilo dostat Danta z džínů a Eames je hodil na křeslo k bundě.
„Dante, vážně, běž spát."
On ale položil Eamesovi dlaně na boky a políbil ho na spodní čelist. „Vím, že to chceš taky," zamumlal a políbil ho na krk. Až se ráno vzbudí, najde tam v zrcadle cucflek. Ne jeden.
Jenže Eames se odtáhl, postavil se na nohy a zacouval. Málem se zezadu přerazil o stolek a frustrovaně si přejel dlaní po obličeji. „Vážně jsi sem přijel jen kvůli sexu?"
„Přijel jsem kvůli tobě," řekl Dante a v očích mu zajiskřilo. Zvedl se, země se s ním zatočila a on se zapřel rukama o Eamese, aby udržel rovnováhu. Zabořil mu obličej do hrudníku, objal ho a dlaní mu stiskl zadek. Pak se natáhl pro polibek, který Eames, i když neochotně, opětoval.
„Víš o tom, že ti nevěřím ani slovo," řekl s námahou, zatímco ho Dante dál líbal.
„A když ti řeknu, jak moc jsi úžasnej, tak mi uvěříš?" zeptal se Dante, naklonil hlavu na stranu a mozolnatou dlaní mu přejel po tváři.
„Kurva," povzdechl si Eames, nechal ho, aby jej líbal na krku, a sám mu vjel prsty do vlasů.