Dante seděl schoulený v klubíčku na pohovce, kolem sebe měl vystavěnou hradbu z malých polštářků a přes ramena si jako kápi přehodil pruhovanou deku. Na stolku před ním stály v řadě tři prázdné špinavé hrnky – jednomu z nich chybělo ucho. V televizi běžel Hříšný tanec, Patrick Swayze právě učil Jennifer Gray zvedačky v jezeře a Dante přemýšlel, koho by pozval na rande, kdyby měl tu možnost. Fakt, že oba uměli brilantně tančit, celou situaci jen komplikoval.
V pozadí zapípala mikrovlnka, on se s klením zvedl a vyndal horký talíř se sýrovými makaróny. Věděl, že by toho mohl za pár hodin litovat, ale bylo to jeho poslední jídlo v lednici. A sýrovým makarónům se zkrátka nedalo odolat. Ještě jednou si zamračeně pročetl složení, pak ale kartonovou krabici hodil do koše a z příborníku vytáhl lžíci. Vrátil se do své polštářové pevnosti, zachumlal se do deky a talíř si položil do klína. Jennifer a Patrick už dávno necvičili ve vodě.
Spočítal si, že domů musel dorazit někdy před třetí. Stáhl ze sebe všechno oblečení a nahý sebou hodil na postel. Kolem sedmé se probudil zimou, natáhl si své spací kalhoty a pokoušel se znovu usnout, myšlenky jej však násilím držely vzhůru. Přemýšlel, proč se Charlie, Isaac a Kimberly objevili právě včera. A proč o sobě do té chvíle vůbec nedali vědět. On jim samozřejmě také nepsal ani nevolal, jenže nebyl v té pozici. To on odešel. A nepřicházelo v úvahu, že by se snad chtěl vnucovat zpátky, přestože mu jeho přátelé chyběli.
Včera Isaacovi věřil, když říkal, že se Max lepší. Teď o několik hodin později si tím však nebyl tak jistý. Jak jinak si totiž měl vysvětlovat jejich návštěvu? Nad tou představou se hořce usmál. On totiž Maxovi nedokázal pomoct. Neuměl lidi zachraňovat.
Dojedl své makaróny, špinavý talíř odložil na stolek k hrnečkům a Jennifer Gray se mezitím stihla převléknout do růžových šatů a zatančit. Jen ta zvedačka se jí nepovedla, jak sama konstatovala, když ji Patrick Swayze vezl autem zpět do resortu. Dante film vypnul, znal ho nazpaměť a často se mu povedlo v polovině usnout. Místo toho zapnul CD přehrávač, ze sbírky namátkou vytáhl jedno z alb The Doors a spokojeně vydechl. Na Jimu Morrisonovi bylo něco, co jej dokázalo perfektně zklidnit a uvolnit.
Jen stěží odolal nutkání posadit se k elektrickým klávesám na stole v kuchyni a zahrát si společně se skladbou Riders On The Storm, místo toho ale posbíral všechno nádobí, co unesl, a naskládal ho do dřezu. Myčka byla plná čistého nádobí, které zkrátka z lenosti odmítal uklidit zpět do skříněk.
Vzpomněl si, že ještě před tím, než se uvelebil na pohovce k Hříšnému tanci, se chtěl jít vysprchovat. Hodiny teď ukazovaly půl třetí a on dumal, co přesně už považuje Arthur DeLuca za odpoledne. Protože pro Danta někdy byly i čtyři hodiny ještě dopoledne. Nakonec nad tím zakroutil hlavou a stoupl si pod horkou sprchu. Podařilo se mu celou koupelnu zaplnit párou – modlil se, aby se mu za skříňkou pod umyvadlem znovu nevzkřísila tolikrát vymýcená plíseň – a zatímco si čistil zuby, na zrcadlo prstem nakreslil motýla. Zrovna si omotával černý ručník kolem pasu, když se ozval zvonek.
S kartáčkem v puse vyšel z koupelny a pohlédl na přenos z kamery, dole u vchodu však nikdo nestál. Pak někdo zaťukal na dveře. Dante se musel pousmát, když mu došlo, že si zapamatoval číselný kód ke vchodovým dveřím.
Na chodbě opravdu stál Arthur DeLuca, pod rozepnutým kabátem měl béžový svetr, nohavice modrých kalhot s vysokým pasem měl u kotníků ohrnuté a Danta napadlo, že kdyby si na hlavu nasadil manšestrovou čepici s kšiltem, vypadal by jako předválečný hráč golfu. Nebo gangster ze seriálu Peaky Blinders. Ovšem nutno dodat, že ten tmavý kabát s klopami mu slušel mnohem víc než Cillianu Murphymu. A to bylo co říct.
Než stihl Dante pozdravit, Arthur se rozesmál. Rozhodně to bylo úplně jiné před pár dny, kdy mu místo pozdravu zamumlal svou omluvu a byl rudý až za ušima. A Dante pochopil, že si v myšlenkách jeho úsměv nijak nepřikrášloval.
„Stane se někdy, že sem přijdu a ty budeš oblečený?" prohodil pobaveně. Na poličku, kam Dante dával klíče a cigarety, postavil kartonový držák s dvěma plastovými kelímky. Z jednoho – Dante odhadoval, že obsahuje z jemu neznámého důvodu oblíbené dýňové latté – bylo trochu upito, v tom druhém byla zlatavá tekutina se spoustou ledu.
„Ahoj," vykoktal Dante a cítil, jak mu po bradě stéká pěna. V koupelně si vypláchl pusu a když se vrátil, našel Arthura stát v kuchyni. Tentokrát měl na nohách úplně obyčejné bílé kotníkové ponožky a na nose neměl brýle – toho si Dante předtím nevšiml.
„Byl jsem dole ve Starbucks, přinesl jsem ti ledový čaj," řekl Arthur a kývl k průhlednému kelímku, který stál na stole mezi kupami not. Dante vytáhl obočí.
„Díky," zamumlal, čaj vzal do ruky a napil se.
Arthur stál rty do úzké linky: „Nechtěl jsem sem přijít jen se svým kafem a vzpomněl jsem si na tu tvojí alergii. Ledovej čaj je trapnej, já vím. Promiň."
Dante se v duchu usmál nad jeho rozpačitostí; znovu mu zrůžověly tváře a sklopil oči. „Nemám alergii, jen intoleranci. A je to milý, fakt. Děkuju."
Popravdě žasl nad tím, že si Arthur zapamatoval, že nemůže laktózu. Než však stihl udělat nějakou hloupost (třeba Arthura obejmout), zmizel ve své ložnici, aby se oblékl. Z ramínka sundal černé triko, ze země sebral zvony, které měl včera v Centralu a do mokrých vlasů si uvázal černý vzorovaný šátek, aby ho nestudily za krkem.
„Takže jsi přežil svých prvních pár dní bez věrného přítele deštníku?"
„Doufám, že jsi na něj dával pozor," upozornil ho Arthur.
Dante vytáhl koutek: „Udělal jsem mu vlastní pelíšek a sledovali jsme spolu večerníček."
Arthur se usmál a napil se svého latté. Podle srdíčka vedle jeho jména na kelímku poznal, že jeho objednávku vyřizovala Lennon. Byl si jistý, že kvůli jeho absenci na odpolední směně si dá dvě a dvě dohromady a ještě večer mu bude volat a dožadovat se podrobností; momentálně ho to ale netrápilo. Arthur byl u něj, nevypadalo to, že se stavil pouze pro deštník, přinesl mu ledový čaj, a teď stál zády opřený o kuchyňskou linku a fascinovaně hleděl na sbírku plakátů za televizí na protější zdi.
„Už jsi prošel všechny byty?" zeptal se Dante, ovšem čistě z přátelského zájmu.
Arthur trhnul hlavou a pousmál se. „Ještě mi chybí jeden, ale majitelé jsou pár a nechci hrát toho třetího. Zvlášť, když je neznám."
„Tak proč o nich vůbec uvažuješ?"
„Mají byt jen pár bloků od kampusu."
Dante rozpačitě kývl. „A už jsi v nějaký fázi rozhodování?"
„Jo."
„Neptám se proto, že jsem jeden z těch, mezi kterýma vybíráš," dodal, když zaregistroval stručnost jeho odpovědi.
Arthur se usmál, upřímně. Necenil při tom zuby, ani se nijak nepitvořil, rty zkrátka zvlnil do jemného úsměvu a oči mu hrály. „Já vím, Dante."
Dantovo jméno z jeho úst znělo zvláštně. Dával důraz na poslední slabiku a protáhl ji, naopak tu první jako by polykal.
„Jak se ti vůbec líbí Seattle?" otočil.
„No," protáhl Arthur a poškrábal se na zátylku, „vlastně jsem zatím neměl čas ani možnost to tu nějak moc prozkoumávat."
Dante vytáhl obočí. „To je chyba."
„To říkají všichni."
„Pokud bys chtěl průvodce," ukázal na sebe palcem a samolibě se usmál. „Nic si neúčtuju a znám všechny dobrý kluby. A taky pár památek, samozřejmě."
„Najdu si tě na TripAdvisoru," kývl Arthur. Dante se zasmál.
„A proč jsi vlastně šel na UW?"
Arthur pokrčil rameny: „Dali mi stipendium. A matka chtěla, abych trochu roztáhnul křídla."
„Dostal jsi stipendium?" obdivně hvízdl.
„Jo, byl jsem v atletickým týmu naší školy, vyhrál jsem pár závodů." Tváře mu znovu zčervenaly.
„Jak že jsi to minule říkal?" zamyslel se naoko Dante. „Už vím – že prej se jenom udržuješ v kondici."
„No, to je pravda," podotkl Arthur.
„Ale v sakra dobrý kondici!" Dante teatrálně zakroutil hlavou a rozhodil rukama. Pak se pousmál. „Tady se ti bude líbit, máme tu Seahawks."
Znovu zrudl: „Já vlastně baseball nesleduju."
„Seahawks hrajou americkej fotbal," rozesmál se Dante.
Arthur si skryl obličej do dlaní a vzdychl, když se však na Danta znovu podíval, v očích měl jiskřičky a zubil se. „Říkám, že nejsem sportovní typ," dodal.
„A jakej jsi teda typ?"
„Nejsem žádnej typ," řekl bezbarvě Arthur, uhnul očima a kousl se do tváře. „Jsem... rád si čtu, koukám na filmy..."
Dante se ovšem k jeho překvapení usmál: „To zní jako fajn typ."
„Jaký typ jsi ty?"
„Nekonvenční."
Arthur zvedl obočí a ke rtům si přiložil kelímek s latté. „Velmi osobité."
„I to by se dalo použít jako jedna z mých charakteristických vlastností."
„No," pousmál se, „rozhodně jsi typ všech holek z vejšky."
„I kluků, jen o tom ještě nevíš," mrkl Dante a Arthur cítil, jak se mu z důvodu, který mu zatím nebyl tak docela jasný, do tváří hrne červeň.
Odkašlal si, rukou prohrábl své tmavé kudrliny a v obou dlaních pevně sevřel své dýňové latté. „Takže proč lidi podle tebe jezdí do Seattlu?"
„Už sis mě zkontroloval na TripAdvisoru?" popichoval ho.
„Sbírám data na tvoje hodnocení, soustřeď se."
Dante se usmál: „Jezdí sem, pokud vím, čtyři zájmový skupiny lidí. Z nichž jedna není tak úplně zájmová, ale to máš fuk. První z nich, a těch není tolik, protože mají svoje vlastní hrdiny, jsou fanoušci Seahawks. Jezdí se dívat na stadion a někdy i chytnout zápas."
„Ty fandíš Seahawks?"
„Ne," uchechtnul se Dante. „Já fotbal nesleduju."
Arthur ho propíchl pohledem, bylo jasné, že jej jen parafrázuje. Vybídl ho, aby pokračoval.
„Druhou skupinou jsou lidi, který se nedostali na medicínu a svoje večery tráví u televize sledováním Grey's Anatomy," Dante mávl rukou. „Ale k nim mi taky moc nesedíš."
„To musím někam sedět?" Zatvářil se pochybovačně a odfrkl si, když Dante přikývl.
„Nikdo do Seattlu nejede jen tak. Je to daleko a kolem nic není, pokud teda nechceš do Kanady nebo na Aljašku," chvíli se na Arthurovi zastavil pohledem. „Nechceš do Kanady nebo na Aljašku, že ne?"
„Ne," rozesmál se a protočil oči. Konečně dopil své latté a rozhlížel se, kam by mohl kelímek vyhodit.
„Nech to na lince," zastavil ho. „Kde jsme skončili?"
„U Grey's Anatomy."
„Jo," kývl. „Tak to je ta druhá skupina. Třetí jsou lidi, co se nesmířili s příchodem milénia a jedou slídit po tom, co tu po sobě zanechala grunge scéna. A jsou hrozně zklamaný, že většina lidí tady nejsou fanoušci."
„Budu předstírat, že vím, o čem mluvíš."
„Máme tu barák, ve kterým se zastřelil Kurt Cobain, Arte," ušklíbl se Dante a ani si neuvědomil, jak Arthura oslovil. Ten si toho ovšem všiml a společně s tím, že mu zčervenaly tváře, se usmál.
„Dobrá, už se chytám. A poslední skupina?"
Dante se široce usmál a ruce si strčil do kapes džínů. „Jsme jedno z nejtolerantnějších měst Ameriky."
„Což znamená?"
„Rozhodně tu nehrozí, že tvýho přítele zmlátí nějakej magor na ulici, protože se držíte za ruce."
Chápavě přikývl a vytáhl koutek. „No tak to hodně štěstí s mým zařazováním."
„Neboj, něco vymyslím," ušklíbl se Dante. „Ale už teď můžu říct, že jsi Mrzimor."
A Arthur se rozesmál.