I přes brzkou ranní mlhu a mrholení Dante seběhl schody na chodník s širokým úsměvem – jizva mu párkrát bolestivě zacukala, ale tenhle pocit šel vůči přetrvávající euforii ze včerejšího setkání stranou. Arthur DeLuca se mu už sice včera neozval, Dante ale věděl, že to se mělo brzy změnit. Když šel v půl čtvrté ráno po bezmála pěti hodinách usilovného cvičení na klavír (byl by pokračoval možná až do rána, ovšem po tom, co mu sousedka začala potřetí za půl hodiny bušit na dveře a přidala k tomu i pár nehezkých urážek, které ho z jejích úst poměrně překvapily, se raději rozhodl piano zavřít) do sprchy, našel ve vaničce červený deštník. Přemýšlel, že by Arthurovi napsal rovnou, když ale zjistil, kolik je hodin, raději tu myšlenku vyhodnotil jako nepříliš dobrý nápad.
Párkrát za měsíc míval ranní směny, které ze srdce nenáviděl. Rád si přispal (zvlášť pak po nocích, jako byly ty tři poslední) a ráno byli zákazníci obzvlášť nevrlí. Podobně jako on. Lennon naštěstí jako jeho nadřízená mohla do rozpisu směn mluvit a byla tak hodná, že se snažila Dantovi vyjít co nejčastěji vstříc – vždyť jeho pracovní výkon byl i její vizitkou, zvlášť když bylo poměrně známým faktem, že jsou přáteli. Jenže na tenhle víkend si jedna z jejich kolegyň, Gina, vzala volno, aby mohla odletět za rodinou do San Francisca, a nemohla se tak na svou obvyklou ranní směnu dostavit. A k Dantově smůle nebyl nikdo další, kdo by za ni mohl zaskakovat.
Lennon si Danta velmi nedůvěřivě prohlédla, když vstupoval do kavárny s drobným předstihem. V šatně si oblékl zelenou zástěru se jmenovkou, na kterou ho Lennon donutila nakreslit sluníčko, rezavé vlasy si stáhl černým šátkem a při pohledu do zrcátka nad umyvadlem, přes jehož střed se táhla dlouhá rozšklebená prasklina, zjistil, že se stále usmívá.
„Ahoj," pozdravil ji a sledoval, jak startuje kasu.
„No nazdar, co ti je? Víš o tom, že v práci nesmíš hulit, že jo?" vychrlila a pak mlaskla černými rty. „Vlastně ani nesmíš do práce pod vlivem."
Dante ji pobaveně pozoroval: „Zato ty dneska hodláš být nesnesitelná, co?"
Lennon cukl koutek, ale sklonila hlavu, aby si toho nevšiml: „Nemůžeš to bejt pořád jenom ty."
Zakroutil hlavou a ze skříňky pod pultem vytáhl zatavené balení s plastovými kelímky velikost XL a k nim pasující víčka. Ze šuplíku pak vylovil poslední píšící lihovou fixu a strčil si ji do zadní kapsy džínů.
„Tak koho jsi včera donutil ztratit svou nevinnost?" dotírala dál Lennon. Otevřela šuplík, který před chvílí zavřel, a zaklela, když nenašla žádný popisovač, který nebyl vyschlý.
„Nebylo to včera, ale už předevčírem."
„Bože," ušklíbla se Lennon. „Tak to muselo bejt něco, když se pořád tak culíš. Mimochodem, Maisie se mě ptala, kdy se jí ozveš."
Dante svraštil obočí: „Maisie?"
Dívka pohodila dlouhým culíkem a pak mu dala pěstí do ramene: „Maisie. Ta, co se ti tak líbila na mojí oslavě narozenin."
„A to bylo..." předstíral zamyšlení a vysloužil si další ránu, tentokrát silnější. Zaúpěl a věnoval jí ublížený pohled.
„Ty nevíš, kdy mám narozeniny?" procedila Lennon. „Bylo to před dvěma tejdnama, Dante!"
„Já vím! Já vím," bránil se a instinktivně se nahrbil pro případ, že by měl schytat další ránu.
Odfrkla si a dala si ruce v bok. „Spal jsi s ní, nebo ne?"
„Byli jsme spolu v klubu," vzpomínal si Dante. Poslední měsíc mu do cesty nevstoupilo příliš mnoho dívek, které by stály za jeho pozornost. Což bylo zvláštní, protože obyčejně na každém kolemjdoucím našel něco kouzelného, co ho donutilo se usmát a doufat, že si to daný jedinec vyloží tím správným způsobem. Lennoninu kamarádku si tedy vybavoval velmi jasně. Husté rezavé vlasy plné kudrlinek jí trčely do všech stran, malovala si tenké špičaté oční linky a nikdy nesundávala červenou bundu z umělé kůže. Chránila práva zvířat, jak se mu svěřila, když jí pochválil outfit.
„To mi říkala. A dál?"
Dante se zarazil: „Ona ti nic neřekla?"
„Odpovídej."
„Hele, já nevím, co všechno jsi jí o mně řekla, ale moc se jí nelíbilo, když jsem začal flirtovat s barmanem."
Lennon si vjela rukama do vlasů: „Dante!"
„Co je?"
„Slíbil jsi mi, že se k ní budeš chovat hezky!"
Našpulil rty: „A tys jí neřekla, že nejsem hetero."
„Nemysli si, že tě nezná. Jenom jsem netušila, že na ni hned na prvním rande začneš zkoušet svoje polyamorický móresy!"
Dantova nálada byla tatam. „Lennie, sakra. Nevím, kde jsi tuhle kravinu vzala, protože nejsem poly. A s Maisie jsme ani nešli na rande! Šli jsme spolu večer do klubu na Pioneer Square, trochu jsme něco popili, půjčil jsem jí svýho jointa, tancovali jsme a ona se ani nechtěla líbat. Takže očividně neměla zájem a já jsem si nehodlal nechat uplout toho děsně sexy barmana, co tam bejvá jednou za uherskej rok. Pak jsem jí zamával, když zmizela v metru."
„Nelíbala tě na první schůzce a ty sis z toho vydedukoval, že se můžeš jít rozhlížet jinde?" zeptala se nevěřícně Lennon.
„Já se vždycky můžu rozhlížet jinde. To mi nikdo zakazovat nemůže."
„Sakra, zmlkni," protočila oči, povzdechla si a pak k němu promluvila ještě jednou, tentokrát mnohem laskavějším a milejším tónem. „Asi jste se nepochopili a ona mi včera volala, jestli jsi třeba to její číslo neztratil. Tak jí prosím napiš."
„Fajn," pokýval hlavou. Vybavil si její úsměv i to, že se mu zmínila o piercingu v jazyku, a pousmál se. „Ozvu se jí ještě dneska."
„Dík," Lennon sklopila hlavu. „A promiň."
„Odpuštěno," pozvedl koutek Dante. „A teď mě obejmi."
Zaúpěla, ale nechala jej, aby jí omotal ruce kolem krku. Když se odtáhnul, jen těžko skrývala svůj úsměv. Rychle se odvrátila a šla otočit cedulku na prosklených dveřích na Otevřeno. Když se vracela za pult, na rtech se jí objevil typický otrávený výraz značící příchod zákazníka.
„Zase je to ta ženská v norkovi," utrousila nakvašeně a Dante protočil oči. Ať se mu podařilo udělat její ranní espresso jakkoli, vždycky si našla nějakou výtku.
„Pracuje ve Westin, absolutně nechápu, proč chodí k nám."
„Jak to víš?" zamrkala Lennon, pak vyvalila oči. „Sledovals ji?!"
„Nebuď blbá," odpověděl. „Jenom jsem ji náhodou potkal na ulici."
Nepatrně se zarděla a pak pokývala hlavou: „Třeba tu někde bydlí."
„Tak to bys mohla zjistit zase ty, co říkáš?"
Užuž otevírala pusu k odpovědi, když se otevřely dveře. Přilepila rty k sobě a zkroutila je do nuceného pracovního úsměvu: „Dobré ráno, jak se máte?"
Dante sáhl pro nejmenší velikost kelímku, a aniž by se jí musel ptát na jméno, podepsal jej Jasmine. Lennon jí pak nápoj podala přes pult a vzápětí si povzdechla.
„Není tam dost cukru," pronesla zklamaně Jasmine tónem proč já se vůbec obtěžuju a kelímek postavila před Danta.
Ten jí ho podal zpátky i s papírovým sáčkem plným cukru. „Tady máte."
Chvíli si jej prohlížela. Pohledem sklouzla k jizvě na jeho tváři a tvář se jí na moment zkřivila. Dantovi ale ta grimasa neunikla a zamračil se. Jasmine ohrnula horní ret, popadla kelímek a na pult hodila dvě bankovky. Aniž by pronesla něco na rozloučenou, práskla za sebou dveřmi.
„Jestli to takhle půjde dál, nebudeš mít žádný dýško," pronesla Lennon a Dante ji zpražil ironickým pohledem.
„Aspoň se neponižuju k tomu, že dělám celou objednávku znova."
Lennon zrudla, ale už nic neřekla. Postavila se ke kase, namarkovala Jasmininých pět dolarů a strčila je do přihrádky. Vytištěnou účtenku vyhodila do koše.
Směna jim oběma skončila v půl jedné, Lennon si přes ramena přehodila zbrusu nový krémový kabát, do ruky vzala svou černou kabelku a pozvala Danta na oběd. Vzpomněl si na úplně vyluxovanou lednici ve svém bytě a kývnul. Zapálil si cigaretu, Lennon vytáhla elektronku a bok po boku přeběhli jeden blok po Lenora Street a pak už kráčeli dolů podél pobřeží po 1st Avenue. Došli na Pike Place Market a zařadili se do fronty u stánku Piroshky Piroshky. Dante vytáhl z kapsy mobil a balíček peprmintových žvýkaček. Nabídl i Lennon, ale ta odmítla.
„Už jí píšeš?" zeptala se a zvědavě mu nakoukla přes rameno. Odtáhl se.
„Napíšu jí, neboj."
Lennon zvedla obočí: „Tak komu píšeš? S kým ses vlastně v tu středu vyspal?"
Žena s podomácku obarveným červeným melírem stojící ve frontě před nimi se se zvláštním výrazem ve tváři otočila. Dante jí věnoval rozpačitý úsměv a Lennon jen ztěžka zadržovala smích. Žena se zase odvrátila.
„S tím černochem? Nebo s tím..." zarazila se a pak vyjekla. „Nebylo to s tím klukem, co se k tobě chce nastěhovat, že ne?"
Žena s melírem po nich znovu hodila pohledem, tentokrát se na ni však Dante zamračil. Otočila se.
„Nech toho, Lennie," sykl, dívka však jen protočila očima a jednoduchým posunkem, díky bohu neverbálním, mu naznačila, že si ještě promluví.
Konečně přišli na řadu – Dante si koupil tři pirožky s uzeným lososem, Lennon si vybrala jeden s mozzarellou. Procházeli kolem dalších stánků, Lennon si koupila puget růží za pět dolarů, Dante ji pak přemluvil, aby mohl nalepit svou použitou žvýkačku na žvýkačkovou stěnu v podchodu, a pak prošli labyrintem chodeb tržiště a posadili se na lavičku na dřevěném nábřeží poblíž akvária.
„Tak honem," vyzvala jej. Zdálo se, že hořela nedočkavostí na okamžik, kdy se konečně posadí a budou si moci popovídat.
Zakousl se do svého pečiva a pozoroval, jak se mračí. Polknul a ona ho znovu pobídla k tomu, aby konečně promluvil.
„Jmenuje se Eames. Scházíme se... poprvé jsme se sešli asi před půl rokem. Tak jednou dvakrát do měsíce na sebe buď narazíme, nebo si nějak dáme vědět," promluvil pomalu. Mluvit o Eamesovi bylo zvláštní. Jejich vztah nikdy nepřekročil rovinu občasného sexu a proto ani neměl potřebu o něm Lennon říkat. Ani teď mu to nepřipadalo jako dobrý nápad.
„A ty s ním zase nechceš mít nic víc, předpokládám," promluvila Lennon.
„Lennon."
„Já vím, nemám ti do toho kecat."
„Díky," pousmál se a ona mu ten výraz jen neochotně oplatila. Utrhla další kousek pečiva – rozpuštěný táhnoucí se sýr si namotala na prst a strčila do pusy.
„Eamesovi ale nepíšeš," vydedukovala po chvíli.
„Ne," protáhl.
„Ježiš, nebuď tak tajnůstkářskej," okřikla ho se smíchem, když poté, co se mu pokusila nakouknout přes rameno, se zase odtáhl. Dojedla svůj pirožek, zeptala se Danta, jestli může ochutnat ten jeho, a on jí jeden celý nechal. Vždycky bral tři, protože věděl, že mu jeden sní. Pochvalovala si lososa, když v tom mu znovu nakoukla do obrazovky mobilu. „Arthur DeLuca?"
Dante se musel pousmát, když znovu slyšel jeho jméno.
„Tobě se líbí!" vypískla jako puberťačka a Dante jí nacpal zbytek lososového pečiva do pusy. Zakuckala se a pleskla ho po ruce. Pak ale zase nasadila úsměv: „Tak povídej, Dante."
„Nechal si u mě deštník," přiznal s hlavou skloněnou k mobilu. Kvůli jejímu neustálému vyrušování mu utíkaly myšlenky a jednoduchou textovku, kterou mohl mít už dávno odeslanou, psal už počtvrté nanovo. Takže nejspíš tak jednoduchá nebyla.
Lennon vytáhla obočí a pochybovačně se usmála: „A tobě z toho teď stojí, nebo co?"
„Je z Oregonu," pokračoval a její poznámku úspěšně ignoroval.
Pokývala hlavou. „Jinak by neměl deštník. A ty mu ho teď nechceš vrátit pro případ, že by si to stěhování rozmyslel. A tulíš se k němu v posteli. Bacha, aby ti ty kovový tyčky nevypíchly oko."
Musel se rozesmát: „Ne, beru to tak, že když si pro ten deštník přijde, setkáme se ještě jednou."
„A zapůsobíš na něj svým šarmem?"
„Přesně tak."
Lennon si povzdechla a namotala si pramen vlasů z culíku na prst. „Dante, myslíš si, že je dobrej nápad, aby se k tobě nastěhoval? Když se ti líbí?"
„Co se ti na tom nezdá?" zamračil se Dante.
„Já nevím, třeba to, že je to dost divný?" zvolala a rozhodila rukama. „Jsi si vůbec jistej, že je na kluky?"
„Tvrdil, že není."
„Neříkej mi, že ses ho ptal?!" vykřikla Lennon a bouchla ho pěstí do ramene.
„Neptal," protočil očima Dante, „prostě jsme se k tomu nějak dostali."
Chvíli bylo ticho. Lennon dojedla poslední kousek Dantova pirožku s lososem a upřeně zírala před sebe na modrý oceán. Myšlenky jí splašeně bloudily hlavou a on věděl, že přijde další vlna výčitek a rozmlouvání.
„Fakt je to divný. Zkus se na to podívat ze strany toho chudáka. Bude si myslet, že žije v normálním bytě s normálním klukem, a mezitím bude bydlet u tebe a s tebou. Se šmírákem."
„Nebudu nastavovat kameru do sprchy. Ani na něj ve spánku nebudu tajně zírat, Lennon!"
Pokrčila rameny: „To nevíš. Záleží na tom, jak moc se ti líbí."
„Je prostě hezkej," řekl tiše a ona vytáhla obočí. „Není v tom nic fyzickýho."
„Tak to je snad poprvé," řekla.
Protočil oči. „To si myslíš ty. Nejspíš mě to brzy přejde."