Slunce si našlo skulinu v nedotažených žaluziích a nechávalo za sebou stopu světla na modrém károvaném povlečení v Dantově ložnici. Na parapetu stála trofej za výhru v loňském ročníku hudební soutěže pořádané seattleským muzeem popkultury a proutěné křeslo v rohu pokoje se ztrácelo pod vrstvou špinavého oblečení. Pod oknem stály dva zesilovače Marshall a u zdi byly ve stojanech vystavené hned čtyři kytary. Basová, elektrická a dvě španělky.
Dante ležel na břiše, trup měl zamotaný v přikrývce a nohy roztažené do V. Nad hlavou mu visel obrovský lapač snů vyrobený z černého provázku, několika hnědých a bílých per a dřevěných korálků. Z plakátu na něj shlížel Jim Morrison, z protější zdi na něj koukali mimo jiné i Jimi Hendrix a Janis Joplin.
Dole v ulici zatroubilo auto a někdo nastartoval motor, s Dantem to však ani nehnulo. Teprve s řinčením domovního zvonku sebou trhnul.
„Do háje," zamumlal a přes hlavu si přetáhnul polštář. Zvonek se po chvíli ozval znovu. A znovu. Pak se rozvibroval telefon, který Dante nechal ležet na nočním stolku. Natáhl se pro něj a shodil při tom dva špinavé hrnky. Měkce dopadly na peršan.
Volalo mu neznámé číslo a než se Dante rozhodl, jestli to vzít, hovor přestal vyzvánět. Pak se ještě jednou ozval zvonek.
Dante zaklel a vymotal se z přikrývek. U nohou postele zakopl o boty, které tam zřejmě v noci nechal ležet a jen tak tak vybral rovnováhu, než stihl spadnout na věšák s oblečením.
„Kurva, už jdu!" zakřičel, rozespale doklopýtal do chodby a pohlédl na obrazovku zvonku. Kamera snímala vysokého mladíka s tmavě hnědými kudrlinami, slušivými brýlemi s tlustými průsvitnými obroučkami. Na zádech měl světlý látkový batoh a v ruce držel červený deštník. Dante povytáhl obočí.
„Ano?" zachraptěl.
„Je to Dante Sterling?" ozvalo se.
„Jo, co chceš?"
„Jsem DeLuca, jsem tu kvůli bytu. Domlouvali jsme se na náhradním termínu," vysvětlil a Dante svraštil obočí. Pohlédl na telefon v ruce a otevřel si včerejší konverzaci s neznámým číslem. Psal kolem osmé. Hodiny ukazovaly čtvrt na devět.
„Do prdele," zaklel Dante a promnul si obličej. V očích ho svědily ospalky.
„Eh... jestli se to nehodí, přijdu jindy," řekl nejistým hlasem DeLuca. A. DeLuca, jak teď viděl ve zprávě na obrazovce.
„Ne, klidně pojď nahoru," zamumlal Dante.
„Potřebuju kód."
Dante si povzdechl, nadiktoval mu pětimístné číslo, popsal mu cestu do bytu ve třetím patře a zavěsil. V koupelně si v rychlosti vypláchl pusu ústní vodou, opláchl si obličej, aby se trochu probral, a zrovna si oblékal své jediné reprezentativní tepláky, když zaslechl klepání na dveře. Rozhodl se nezdržovat se s oblékáním vršku a šel otevřít.
„Moc se omlouvám, asi jsme se nepochopili," vyhrkl DeLuca, když vstoupil do bytu. „Arthur," natáhl k Dantovi ruku s nervózním úsměvem a koutkem oka si jej prohlédl.
Na předloktí měl Dante vytetovanou vinylovou desku, jejíž spodní polovina se ztrácela v záhonu květin. Přes levá žebra se mu plazila do detailu zdobená ještěrka a těsně nad horním lemem tepláků se mu k pánvi táhl nečitelný nápis.
Až potom Arthur zaostřil na jeho obličej lemovaný delšími rezavými vlasy – jeho nos, čelo i tváře byly poseté drobnými pihami a Arthura napadlo, že je nemá jen od sluníčka. Pravou nosní dírku mu zdobil černý piercing a přes rty se mu táhla jizva. Nejspíš ji musel mít už dlouho, protože nebyla o mnoho světlejší než jeho snědší obličej.
„Dante," zkroutil rty do úsměvu a stisk mu opětoval. „To je v pohodě, vůbec mi to nedošlo."
Pohlédl Arthurovi do hladce oholené tváře bez sebemenší nedokonalosti a polknul. Měl vysoké čelo, do kterého mu v kudrlinách spadaly hnědé vlasy, zpoza brýlí na něj koukaly sytě modré oči. Měl ostře řezaný nos, vystouplé lícní kosti a úzké růžové rty. Dante párkrát zamrkal a přiměl se dívat se mu do očí, když už ne rovnou odvrátit zrak.
Zavřel za ním dveře, černý kabát s klopami i dlouhou kostkovanou šálu mu pověsil na háček na dveřích a poprosil ho, aby si sundal boty. Bílé conversky s lehce zažloutlými špičkami úhledně srovnal ke zdi a odhalil žluté ponožky s růžovými a tyrkysovými banány. Dante v nich poznal obraz od Andyho Warhola, ale nic neřekl.
Arthur odvrátil zrak od jeho potetovaného těla a rozpačitě pohlédl na svůj mokrý deštník.
„Asi ho dám do koupelny," rozhodl Dante než stihl něco říct, deštník položil do sprchového koutu a vrátil se za ním.
Arthur už stál v obýváku a rozhlížel se. Zrakem se zastavil na replice koláží Mao od Andyho Warhola, která visela nad jídelním stolem. Pozvedl koutky.
„Taky jsem fanoušek," poznamenal.
„Všiml jsem si," Dante kývl k jeho ponožkám a přesunul se do kuchyně. Z horní poličky vytáhl co nejméně otlučený hrnek a ohlédl se na Arthura. „Chceš něco? Můžu ti udělat čaj..."
„Můžu poprosit o kafe? Chtěl jsem se zastavit dole ve Starbucks, ale pak jsem si říkal, že bych to nestihnul a přijít s tím sem mi přišlo dost divný."
„Mám jenom rostlinný mlíko, jestli ti to nevadí," Dante se poškrábal na zátylku. Arthur pokrčil rameny a přikývl.
Postavil na vodu a natáhl se na špičky, aby mohl z nejvyšší police vytáhnout plechovku s rozpustnou kávou. Ani si nevzpomínal, kdy si naposledy vařil kávu doma. Napadlo ho, jestli může kávová drť projít a kdy. Sám si připravil pytlíček s černým čajem a z ledničky vytáhl půlku citronu. Arthur si dál prohlížel obrazy a plakáty na zdech, pak si přidřepl k poličce plné cédéček. Ve tváři se mu zračila soustředěnost, nekontroloval svůj výraz a Danta přepadla myšlenka, jak je nádherný.
Trochu omámeně zalil oba hrnky a postavil je na volný kousek stolu.
„Mlíko je v lednici, vyber si jaký chceš, já jenom hodím něco na sebe," řekl a Arthur sebou trhnul. „A sedni si s tím... někam, kam to jde."
Z ramínka sundal obyčejné černé tričko, pak si ale uvědomil, že dost podobné má právě na sobě Arthur. Sáhnul tedy po bílém vytahaném tričku s logem Led Zeppelin a vrátil se zpátky.
Arthur seděl v zavěšeném proutěném křesle, v jedné ruce držel hrnek s kávou a druhou otáčel stránky knížky, která mu ležela v klíně. Musel ji sebrat ze země, pomyslel si Dante, nijak ho to ale neznepokojovalo. Právě naopak jej těšilo, že se u něj Arthur jako jeden z mála zřejmě cítí příjemně. Jaké by asi bylo probudit se a najít ho rozespalého sedět v tom houpacím křesle, v ruce hrnek s kávou, ve tváři výraz naprosté soustředěnosti, když očima hltal řádky knih?
„Promiň, jen jsem se díval," zčervenal, když viděl Danta přicházet, knihu zavřel a opatrně ji položil zpátky na zem. Dantovi to přišlo roztomilé, ale pouze nad tím mávl rukou. Ze stolu si vzal čaj, hodil do něj dvě kostky cukru a vymačkal trochu citronové šťávy. Pak se posadil na pohovku, nohy zkřížil pod sebe.
„Když jsi psal, že jsi muzikant amatér, rozhodně jsem nečekal takovou přehlídku klasik popkultury," promluvil Arthur a usrkl ze svého hrnečku. Dantovi neušlo, že se mu při tom lehce zamlžily brýle. „Díky za kafe, to mandlový mlíko je lepší než jsem čekal."
„Rozhodně lepší než sójový, to už jsem radši přestal kupovat, bylo mi z toho na blití."
„Ty jíš nějak zdravě, jsi vegan?" zajímal se Arthur.
Dante se zasmál: „Ne, mám laktózovou intoleranci. Lehkou."
Chápavě přikývl a znovu se napil. „Takže ty hraješ? Nebo zpíváš?"
„Hraju na klavír a na kytaru," potvrdil Dante. „Jednou dvakrát do týdne hraju v Centralu, občas vystupuju i na ulicích a tak. A cvičím prakticky každej den, hlavně teda po večerech."
„Taky se nejvíc naučím před půlnocí," zasmál se Arthur. Dante si viditelně oddechl, což ho znovu pobavilo. Když se smál, ukazoval všechny bílé zuby a v očích mu jiskřilo.
„Takže ty studuješ?"
„Jo, na Washingtonský."
Přistižen při činu, pomyslel si Dante a cukl koutky: „Na UW."
„Jo... studuju žurnalistiku."
„A odkud jsi?"
Arthur povytáhl obočí: „To je to tak poznat? Přízvuk žádnej nemám."
„V Seattlu lidi nenosí deštníky. Ani v tom největším lijáku," přiznal pobaveně Dante a Arthur se usmál. „A UW nikdo neříká Washingtonská univerzita."
„Jsem z Oregonu. Ze Salemu," dodal. „A ty jsi přímo odtud?"
Dante kývnul. „Vyrůstal jsem v Leschi, u Lake Washington."
Arthur se zasmál: „To vůbec netuším, kde je, ale nevadí."
„Na východě, v podstatě naproti Pioneer Square..." začal Dante vysvětlovat, ale podle toho, jak Arthur stáhl rty, poznal, že to nemá smysl. „Jak dlouho jsi vlastně v Seattlu?"
„Skoro tři týdny."
„Takže jsi v prváku?"
„Jo," řekl Arthur. „A ty studuješ? Nebo jsi už dostudoval?"
Dante se naoko zatvářil uraženě: „To vypadám tak staře?"
„Ne! Promiň." Arthur dopil kávu, pak se chvíli rozhlížel, kam s prázdným hrnkem – nakonec ho postavil za sebe na parapet. „Takže jsi nešel na žádnou školu?"
„Nejsem ten typ," pokrčil rameny Dante. „A je mi jedenadvacet, vidím, jak se na to chceš zeptat."
Arthurovi na moment zčervenaly tváře, pak zamrkal, sklonil hlavu a pousmál se. „Fajn. Tak to jsi jen o rok starší."
Dante položil prázdný hrnek na podlahu – zbyla v něm dvě zrníčka z citronu a trocha špatně rozmíchaného cukru – plácl se do kolen a postavil se. „Můžu něco pustit?"
„Jasně," usmál se Arthur. „Pouštíš si hudbu často?"
„Prakticky to stereo nevypínám." Rozesmálo ho to a Dante si uvědomil, jak moc je jeho smích nakažlivý. Připadalo mu, že s každým dalším úsměvem se mu víc a víc otevírá a jeho prvotní nervozita opadá.
On pak kývnul ke sbírce CD: „Máš hrozně zajímavej styl."
Dantovi se rty samovolně zvlnily do úsměvu, protože vycítil, že to zrádné slovo zajímavý nepoužil proto, aby zamaskoval to, že mu jeho styl přijde ujetý a nelíbí se mu. Zapnul přehrávač a párkrát lusknul prsty, když začala hrát skupina Jefferson Airplane.
„Chceš vidět ložnici?" zeptal se Dante ve stejnou chvíli, kdy Arthur řekl, že se ho může také na cokoli zeptat. Oba dva se rozesmáli.
Dante Arthura zavedl do pokoje a opřel se o své piano. Arthur si ložnici se zájmem prohlížel, pak si však přiklekl k několika plátnům opřeným o zeď.
„Ty jsou tvoje?"
„Jo," kývl Dante a pokynul mu, že si je může prohlídnout.
Arthur do nich nahlédnul, manipuloval s nimi velmi opatrně, jako by měl strach, že by je mohl poničit.
„Všechny tyhle věci přijdou do obýváku," oznámil mu ještě, ale Arthur byl příliš zaujatý malbami.
Pochvalně se na Danta podíval. „Páni, jsi vážně dobrej."
„Díky," ušklíbl se. „Žádnej nábytek navíc tu bohužel nemám, takže to by sis asi musel všechno sehnat."
„Co?" Arthur právě zkoumal malé plátno s vyportrétovanou podobou mladíka. „Jo, to je jasný."
Nepochybně to byl Dante sám, jeho autoportrét. Jizva se mu však na obraze táhla přes půl obličeje. Arthur plátno vrátil mezi ostatní a postavil se. „Zatím vlastně žádný věci nemám, bydlím na koleji v U-District. Ale je to tam... dost děsný."
„Jo, to si asi moc nedokážu představit, vždycky jsem bydlel sám."
„To máš štěstí," pousmál se Arthur. „Prostě si hledám něco vlastního, ale sám si to rozhodně nemůžu dovolit. A taky chci něco, kde mě ten druhej nenutí spát na gauči."
„Na někoho takovýho jsi narazil?" podivil se Dante.
„Lidi prostě potřebujou pomoct s nájmem," řekl otevřeně. „Chápu to, ale svoje peníze do toho dávat nechci. Je to bezedná díra."
„Já jenom hledám spolubydlícího."
Arthur pozvedl koutek úst. „Jo, v něco takovýho doufám – když jsi mi teda přišel otevřít a vypadáš v pohodě."
Dante si ho nechápavě prohlédl a on jako by si uvědomil, že řekl trochu moc. S vidinou toho, že to bude muset vysvětlit, mu zrudly tváře.
„Nechápej to špatně, ale na takových šedesát sedmdesát procent jsem si myslel, že je to jen vtip." Bylo vidět, že přiznat to ho stálo hodně sebezapření, zároveň se mu však ulevilo, že to řekl.
„Jo, to mi už řeklo hodně lidí," odvětil Dante bezbarvým hlasem.
Arthur sklopil hlavu: „Vážně se mi u tebe líbí a přijde, že jsme si docela sedli. Ale nebudu ti lhát, zrovna Belltown je od Washingtonský dost daleko."
„UW," neodpustil si popíchnutí Dante, ale Arthura to pobavilo.
„Jo, UW. Byl jsem už asi v pěti bytech a ještě dva nebo tři mě čekají během víkendu," počítal na prstech. „Zatím jsi pro mě i tak favorit, protože univerzita je drahá a já jsem si ještě nenašel práci. A taky proto, že jsi fajn, samozřejmě." Dante se musel usmát.
Arthur pohlédl na hodinky na koženém řemínku na levém zápěstí a protočil oči. „Budu muset jít, za půl hodiny mi začíná přednáška."
„Metrem tam jsi za deset minut," poznamenal Dante. Nechtěl, aby odcházel. Trávit ráno v jeho společnosti bylo neskutečně osvěžující, bavilo ho, jak snadné bylo uvést ho do rozpaků a zároveň ho o pár vteřin později rozesmát. Arthur DeLuca byl unikát a on si ho nehodlal nechat proklouznout mezi prsty.
„To asi jo, ale já ještě nepřišel na to, jak to funguje s lístkama. A lítačku nemám."
Dante měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. „Takže půjdeš pěšky, nebo co? To ti bude trvat tak hodinu."
„Chytím si Uber, dovezl mě i sem."
Dantovi nezbývalo než přikývnout. Vyprovodil Arthura do předsíně a sám si vzal jedny ze svých martensek. Z věšáku popadl svou bundu, oblékl si ji a poklepal si kapsy. „Vyprovodím tě. Potřebuju jít nakoupit."
Arthur si přes rameno přehodil batoh a sledoval, jak z poličky bere klíče a vzápětí sahá pro zapalovač.
Dante zvedl koutek. „Je to problém?"
„Vůbec ne."
Společně seběhli do vestibulu – Dante v rychlosti zkontroloval poštu, ze zvyku – a pak Arthurovi otevřel dveře. Ten mezitím vyhledal nejbližší Uber, který by ho mohl odvézt zpátky na kampus. Venku teď svítilo slunce, ulice byly suché a mlha se vytratila. Dante si hbitýma rukama zapálil cigaretu a obezřetně vyfoukl dým pryč od Arthura.
„Bude tu do deseti minut."
Dante přikývl. „Jinak předpokládám, že nejsi takovej ten magor, co chová rybičky, tarantule a podobný malý mršky."
„Ne," zasmál se Arthur. „Mám ale kolo a někde na lodi taky běhací pás, nevím, kdy přijde."
„Na první pohled mi nepřijdeš jako sportovní typ," Dante využil příležitosti, aby si jej ještě jednou prohlédl. Teď už na sobě měl kabát, ale zpětně si uvědomoval, že se mu pod volným černým tričkem rýsovaly svaly.
„Jenom se udržuju v kondici," zakroutil hlavou Arthur. „Hele, to jsem se chtěl zeptat – máš někoho?"
Dante se zakuckal na dýmu z cigarety. „Zveš mě na rande?"
Arthur stáhnul obočí k sobě, posunul si brýle na nose a pak se uchechtnul. K Dantově překvapení ho ta otázka nevykolejila tolik, jak předpokládal.
„Ne, nejsem na kluky, promiň. Spíš mě to zajímalo, protože kdybys chtěl mít byt pro sebe, tak bych se tak trochu neměl kam zašít."
Dante trhaně vydechl a pokýval hlavou. „Neberu je k sobě."
Arthur pomalu přikývnul a pak se trochu nejistě usmál. Mávl na přijíždějící auto. „Fajn, tak to je asi všechno. Rád jsem tě poznal, Dante. Ozvu se ti."
To samé řekl i Sammy Donovan, připomněl si Dante. Jenže Sam nebyl Arthur DeLuca. A věděl, že Arthur DeLuca zavolá.