„Tvůj výraz je k nezaplacení,“ pronesl se spokojeným zamlaskáním Beddoe, když všichni čtyři smrtijedi pomalým, ledabylým krokem vstoupili dovnitř. Všichni čtyři v rukou drželi hůlky a mířili na Draca, který zaraženě stál pořád na stejném místě a v hlavě sváděl menší válku.
Netušil, co má kurva dělat. Jestli okamžitě zdrhnout do ložnice, ve které čeká Grangerová, která se teď patrně třepe strachy a je v prdeli stejně jako on, ale která má aspoň hůlku. Určitě i tu jeho. Je dost inteligentní na to, aby se hned po tom, co pochopila, že se sem dostal někdo nežádoucí, vrhla nejen po hůlce své, ale i po té jeho. Dveře ložnice byly blízko, sotva dva metry. Teoreticky by to mohl stihnout, aniž by ho někdo z jeho smrtijedských přátel trefil kletbou do zad. Skoro stejně blízko byl i vstup do hlavní místnosti domu, ve které byli určitě k boji připraveni Theo, Blaise i Daphné. Ti by mu teoreticky jakousi společnou krycí palbou mohli krýt záda.
Jenže... Když teď zdrhne, ti čtyři hajzlové okamžitě pochopí, že se nemýlili a on že jede v něčem, co je v rozporu s plněním smrtijedských povinností a v rozporu s úkoly zadanými Pánem Zla. Je ale nad nimi, měl by mít nad nimi moc a oni by se mu měli podřizovat. Přece jen je jedním z nejhlavnějších smrtijedů. Ale nikdo jiný tady není, takže... Ne, Beddoe a Bingham rozhodně nebudou brát ohled na to, že by ho měli poslouchat. A zvlášť ne tehdy, když našli způsob, jak se ho konečně zbavit. Ale za zkoušku nic nedá, že?
„Okamžitě sklopte hůlky,“ zavrčel na ně autoritativním hlasem a Bingham povytáhl obočí. Dost výsměšně. Vlkodlak, Yaxley a Beddoe se uchechtli.
„Tak se mi zdá, chlapečku,“ promluvil Bingham s nemizícím úsměvem na rtech, „žes nepochopil, jak se teď věci mají,“ ušklíbl se a Draco ho propaloval mrazivým pohledem, za kterým úspěšně schovával strach a paniku.
No, třebaže navenek lidskost potlačit umí, uvnitř očividně ještě ne. Nebo ano?
Výsměšně se ušklíbl, aby jim jasně naznačil, že je má u prdele, a když zvedl levou ruku a prudce si vyhrnul rukáv košile, všichni čtyři sebou škubli.
„Co děláš?!“ vyštěkl na něj Beddoe. V jeho hlase se jasně značil strach.
Draco se na něj usmál. „Mám dojem, že by Pána Zla zajímalo, že nerespektujete jeho volbu,“ prohlásil a ti čtyři temní dementi se zatvářili nechápavě. Ohrnul nos a sjel je pohrdavým pohledem. „Postavit se výše postavenému smrtijedovi a zaútočit na něho je zločin,“ vysvětlil a oni pozvedli obočí.
„Nezaútočili jsme na tebe,“ odsekl Yaxley a propaloval ho vzteklým pohledem. Očividně mu došlo, že kdyby Draco právě teď v tuto chvíli přivolal Voldemorta, všichni čtyři jsou během minuty mrtví. Nikdo neměl právo volat ho, nikdo a nikdy, pokud ovšem nešlo o Pottera či šmejdku Grangerovou. Nikdo, až na Bellatrix, Snapea a Draca.
Draco svěsil koutky úst a prsty pravé ruky stále držel nad Znamením zla. Stačilo se ho jen dotknout a Voldemort by byl během několika minut tady. Pokud ovšem není kdesi v prdelově. „Já si myslím, že ano,“ odvětil s křivým, povýšeným úsměvem a Bingham sevřel hůlku v ruce pevněji a zavrčel. „Je to vaše slovo proti mému,“ pokračoval nenuceně a velice zaujatě si své Znamení zla prohlížel, jako by mu bylo úplně jedno, že na něj míří hůlky čtyř nepřátel, kteří by ho mohli během vteřiny zabít a pak ublížit i ostatním v tomto domě. „A všichni dobře víme, komu Pán Zla věří víc,“ dokončil a vzhlédl k nim. Oči chladné a bezcitné.
„Neuvěří ti,“ odporoval Beddoe rádoby rozhodným hlasem, ale bylo poznat, že má pochyby. „Ne, když tady máš tu šmejdku,“ zasyčel a Draco se na něj dlouze podíval, než se hrdelně zasmál.
„Čemu se směješ, Malfoyi?!“ vyjel na něho Bingham skrz zaťaté zuby a zřetelně se snažil na místě ho neproklít.
„Asi netuší, že mu někdo zabil tatíčka a že se s ním za chvíli setká,“ podotkl tiše Šedohřbet a Draco stočil svůj pohled vraha na něho.
Usmál se. „Vím o tom,“ odvětil snad bez zájmu a oni už zase udiveně povytáhli obočí. „Zabil jsem ho,“ dodal a upřeně hleděl do očí Binghamovi.
„Kecá!“ prohlásil Beddoe po dlouhém tichu. „Jsi slaboch a ubožák, nedokázal bys zabít. Zvlášť pak svého odporného otce.“
Teď to byl Draco, kdo povytáhl obočí, načež si na tvář nasadil svou povýšenou masku. „Našli jste ho v té bývalé skrýši řádu, tam, kde dva z nich padli, že?“ zeptal se snad znuděně a čtyřem smrtijedům zmizely úšklebky ze rtů. „Seděl v křesle. Hůlku neměl.“
Věděl, že Luciuse našel Beddoe s Binghamem. Zařídil, aby se k nim informace o Luciusově smrti dostala.
Yaxley užasle otevřel ústa. „Tys ho vážně zabil!“ vydechl naprosto ohromeně.
Draco si odfrkl. „Jak jsem říkal,“ odvětil a Bingham na něj zíral s nakrabatělým čelem.
„To Bellatrix,“ řekl a vyjeveně na blonďáka hleděl. „Fakt si tě předělala k obrazu svému... Nevěřili jsme tomu, že bys mohl být aspoň z části takový, jaká je ona... Mysleli jsme, že na to nemáš...“ zamumlal a stále ho probodával upřeným pohledem. „Ale jsi stejná zrůda, jakou je ona,“ zachrčel a pro efekt si odplivl na podlahu. „Zabít otce... To dokáže jen zvíře!“
Draco se pousmál. Ale copak? Že by v sobě Bingham přece jen měl nějakou tu špetku morálních zásad? Zajímavé. Nicméně, musel se držet toho, co zamýšlel a co očividně funguje, když tady před nimi pořád stojí živý.
„Nemyslím si, že by se Belle líbilo, jak o ní mluvíš,“ protáhl dlouze a Bingham na vteřinu strnul, když mu došlo, že nazvat nejodpornější smrtijedku všech dob zrůdou zřejmě nebyl zrovna chytrý tah.
„Škoda, že to nezjistí,“ odfrkl si Beddoe a věnoval Dracovi pohled, který mu měl naznačit, že zrovna možnost vyžvanit jí to mít nebude.
Blonďatý smrtijed se znovu usmál, za což mu třeba takový Šedohřbet zatoužil ukousnout hlavu. „Skloňte ty hůlky,“ vyzval je znovu a propaloval je mrazivým pohledem, který tak perfektně uměl.
Bingham velice pomalu zakroutil hlavou. „To asi nepůjde, chlapečku,“ řekl snad mile a vykročil k němu, což donutilo Draca se napnout a ztěžka polknout, neboť se mu udělalo sucho v ústech.
V hlavě mu probleskla myšlenka na Hermionu a znovu i na to, jestli právě teď není ta správná chvíle prchnout za ní do ložnice. Nepatrně pootočil hlavu doprava a pohlédl k pootevřeným dveřím, za nimiž se určitě krčila právě ta, pro kterou si tady smrtijedi přišli. Pro ni a pro něho. Věděl, že ho nezabijou, na to jsou příliš zbabělí. Pokud totiž Voldemort něco nenáviděl, pak to bylo to, když se se zrádcem ve svých řadách nemohl vypořádat sám. Opravdu rád se mstil. Takže je aspoň fajn, že si s Grangerovou tím peklem projdou společně, že? Byl by tedy mnohem radši, kdyby právě ta kudrnatá čarodějka byla z toho všeho vynechána, ale nebyl naivní, takže mu bylo jasné, že pokud nějak nezachrání situaci, je po ní. A taky po Blaiseovi a Daphné. Theodora by čekal stejný osud, který i jeho.
„Kde je?“ zeptal se vzápětí Bingham, když se zastavil jen kousek před ním. Tři smrtijedi stáli pořád na stejném místě a všichni na něj stále ještě mířili hůlkou. Bingham jim očividně šéfuje.
Draco ohrnul nos. „Kdo?“
Smrtijedský hromotluk ho probodl očima. „Grangerová. Kde je?“ naléhal vrčením a Draco pozvedl obočí, než se znovu zasmál.
„Mám ji v posteli,“ odpověděl nevzrušeně a Bingham přimhouřil oči, zatímco Yaxley a Beddoe se zaksichtili.
„Jsi odporný,“ ohrnul nos smrtijed a Draco se ušklíbl během toho, co v hlavě bleskově sestavoval plán a horlivě uvažoval nad tím, jak ho svým přátelům a Grangerové oznámit.
Potřeboval nějak zařídit, aby všechny čtyři napadlo utéct z domu oknem, protože by to jít mělo. Ochranná kouzla padla a bariéry byly prolomeny v momentě, kdy sem vtrhli ti čtyři hajzlové. Věděl to a pevně doufal, že to dojde i Theodorovi a zařídí, aby odsud vypadli aspoň Blaise s Daphné. O tom, že tenhle malý detail dojde Grangerové, nepochyboval. Byla dost inteligentní, aby ji to napadlo.
„To je věc názoru,“ odsekl a odkašlal si. Prsty stále držel nad Znamením zla a třebaže věděl, že kdyby se tady zjevil Voldemort, byl by v prdeli ještě víc, svým způsobem si přál se znamení dotknout. Jen proto, aby dostal do průšvihu ty čtyři kretény, které by stáhl do pekla s sebou, až by se tady Pán Zla zjevil. A navíc si myslel, že i když excelentně lhát hadímu ksichtu umí jen Snape, zvládl by to taky. Určitě. Člověk v situacích, kdy jde o život jemu či jeho blízkým, dokáže a zvládne věci, o kterých ani nemá tušení, že je umí, že je jich schopen. Takže by Voldymu nakecal, že Bingham, Beddoe, Yaxley i Šedohřbet v tom jedou s ním - že věděli o tom, že Grangerovou schovává a neřekli mu to. Nebo úplně nejlíp... Nakecal by mu, že to oni Grangerovou schovávali a že to on odhalil je, ne naopak. Ale jak už říkal, není naivní, věděl, že by Voldemort uvěřil spíš té první verzi. „Jak jste na tohle místo přišli?“ zeptal se vzápětí, neb ho to sakra zajímalo.
Beddoe po něm hodil očkem a usmál se. „Řekněme, že už tě nějaký ten pátek sledujeme...“ pronesl záhadně a Draco mu věnoval znuděný pohled. Měsíc tady nebyl, takže... „Tebe a mladýho Notta,“ dodal ještě a významně se na něj podíval, a v tu chvíli bylo Dracovi jasné, že to Theodore je sem nevědomky přivedl. „Ovládat jeho mysl je zatraceně lehké...“ ušklíbl se snad hrdě a Bingham s ním.
„Nebylo těžké ho po jedné ze schůzek, na kterých jsi nebyl, abys tomu zabránil, ovládnout a přesvědčit ho, aby Curtisovi dobrovolně řekl všechno, co ví, čímž prolomil Fideilovo zaklínadlo,“ pokračoval ve vyprávění Bingham a Draco teď pozoroval jeho.
Nepatrně se zamračil a mezi obočím se mu udělala vráska, jelikož mu kolečka v hlavě šrotovala na plné obrátky, jak se snažil přijít na to, zda je tohle možné - jestli mohl Theodore, jakožto strážce tajemství (kterým se stal kdysi dávno, když ještě žila jeho matka) pod kletbou Imperius vyzradit polohu tohoto domu. Přece jen, strážce může tajemství vyzradit pouze dobrovolně - žádným násilným způsobem to z něj nikdo další získat nemůže, žádným mučením nebo třeba použitím Veritaséra a ne, neměli by to z něj dostat ani tím, že ho budou ovládat první z kleteb, které se nepromíjejí. Jedině... Co když člověka nějakým způsobem přesvědčí, aby jim tajemství vyzradil sám od sebe, ze své vlastní vůle? Nějakým způsobem ho donutí věřit mu a zpracují si ho natolik, aby strážce pak sám chtěl polohu domu říct. To by pak strážce ono tajemství vyzradil vlastně dobrovolně, i když byl pod kletbou Imperius, ne? A ani by o tom pak ten člověk nevěděl - ani by o tom Theo pak nevěděl, že něco takového prozradil - to by si zrovna Bingham určitě pojistil i tím, že by mu upravil paměť.
„Zajímavé,“ zareagoval na jejich vyprávění jen takhle, protože měl dost práce si dál lámat hlavu nad tím, jestli by to takhle opravdu fungovat mohlo. Upřímně si ale nedokázal uspokojivě odpovědět. Každopádně, teď musel řešit důležitější věci - třeba to, jak odsud dostat Grangerovou a sám si zachránit prdel.
„Spíš sakra chytré!“ ozval se Beddoe a když Draco přejel pohledem z Binghama na něj, ušklíbl se.
Jeho úšklebek napodobil a zároveň nakrčil nos. Musel uznat, že pokud takhle Fideilovo zaklínadlo prolomili, chytré to opravdu bylo. Zvlášť od takových neandrtálců by to nečekal.
Všech pět smrtijedů, kteří se nacházeli na chodbě, trochu šlehli pohledy k hlavní místnosti domu, odkud se ozvalo několik souzvučných prásk, což znamenalo jediné: Blaise, Theo i Daphné pochopili, že ochranné bariéry domu byly prolomeny, proto se dokázali přemístit. Draco si úlevně oddechl, ale vzápětí mu došlo, že pokud Grangerová nevylezla oknem do zahrady, je pořád v ložnici, neboť odtamtud se žádné prásknutí neozvalo.
„Kdo to byl? Kdo zmizel?“ vyhrkl Yaxley a společně s Beddoem a Šedohřbetem se tím směrem hnal, zatímco Bingham dál postával před Dracem a mířil mu na hruď hůlkou a on naopak stále držel prsty těsně nad Znamením Zla.
Bingham věděl, že pokud Draco přivolá Voldemorta, podepíše ortel smrti nejen sobě, ale i jim. To proto ho zatím ještě neomráčil nebo jinak nezneškodnil.
„Kde je ta šmejdka?“ zeptal se znovu a Draco přivřel oči a všechny svaly v těle se mu napnuly, ale nic víc najevo nedal. Tři smrtijedi mezitím prohledávali hlavní místnost domu a Draco se upřímně divil, že se ještě ti tupci nerozdělili, aby prohledali i ložnici a zbytek domu. Byl za to ale rád, to musel uznat. Pokud Grangerová neutekla, pak by ji našli.
Rozhodl se, že tuhle hru s Binghamem zkusí hrát jiným směrem. „Nenapadlo tě, že Pán Zla ví o tom, co dělám?“ zeptal se nenuceně a naprosto klidně.
Bingham jen maličko nakrabatil čelo a zkoumavě si ho prohlížel. „Neví,“ odvětil po chvíli. „Jinak by nám nedal za úkol tu špínu najít a dotáhnout ji na Manor.“
Draco se ušklíbl. „Kdy naposledy po vás chtěl vědět, jestli jste v jejím hledání nějak pokročili?“ To smrtijeda rozhodilo, jak se zdálo, což Dracovi hrálo do karet. Bingham na to ale nijak nereagoval, proto se rozhodl pokračovat dál. „Ví, že jsem schopný všeho a ví, že jsem skvělý manipulátor. Zamotat hlavu té hlupačce bylo tak jednoduché... Skoro jednodušší, než ji přesvědčit o tom, že ji ochraňuju, ne že ji jen udržuju při životě z toho důvodu, abych ji pak Temnému pánovi naservíroval ve správný čas, v takový, jaký si sám zvolí,“ pronesl a Bingham na něho zaraženě, přesto ale dost pochybovačně hleděl.
„Lžeš!“ zavrčel na něho. „To, co děláš, nemůže být pod jeho vedením.“
Draco ledabyle pokrčil rameny. „Můžeme ho zavolat, ať se k tomu sám vyjádří,“ prohlásil a v momentě, kdy se téměř dotkl Znamení Zla, na něj Bingham zařval.
„Ne!“ Vypálil proti němu ubohou omračovací kletbu, která by Draca jistě zasáhla, nebýt tak silného štítového kouzla, které vyšlo odněkud zprava a které Binghama odhodilo dozadu. Draco šlehl pohledem k ložnici a srdce mu vynechalo úder, když z nich vyběhla Hermiona. Ta hlupačka přece měla utéct! V momentě, kdy se jejich oči potkaly, po něm hodila jeho hůlku, načež oba dva začali útočit na Beddoa, Yaxleyho a Šedohřbeta, kteří vyběhli z hlavní místnosti domu.
„Vypadni odsud!“ zařval Draco na Hermionu, když se bok po boku tlačili ve dveřích do ložnice a neustále uskakovali dozadu, když po nich smrtijedi, kteří se prozměnu tlačili ve dveřích hlavní místnosti, metali jednu kletbu za druhou. Avada zatím nepřiletěla ani jedna, očividně pochopili, že by měli průser jak kráva, kdyby jeho nebo Grangerovou zabili, neboť to bylo v rozporu s Voldemortovým přáním.
Hermiona po něm šlehla zamračeným pohledem přesně v momentě, kdy se bleskově sklonila, neboť jí nad hlavou proletěl záblesk jakési kletby, jež našla svůj cíl ve zdi. „Ne! Ne bez tebe!“ Narovnala se, vyklonila se ze dveří a vyslala kouzlo na jejich protivníky.
Draco zafuněl během toho, co nepřetržitě útočil na své smrtijedské kolegy. Proč se sakra nemohla přemístit tak, jak ostatní?
„Vzdej to, Malfoyi!“ ozval se Beddoe a vypálil jeho směrem další kletbu. „Nemůžeme tě zabít a ty nemůžeš zabít nás!“
Blonďák si odfrkl a ušklíbl se. Ale může, může je zabít, a taky že to udělá. Být hlavním smrtijedem má i své výhody. „Avada kedavra!“ Kletba jen tak tak minula svůj cíl, kterým byl sám Beddoe.
„Draco!“ okřikla ho vyděšeně kudrnatá čarodějka a během útočení ho chytila za paži a trhnutím ho zatáhla do ložnice. Nejen proto, že na ně smrtijedi po tom neúspěšném pokusu o zabití jednoho z nich začali útočit vztekleji a prudčeji. „Nemusíš je přece zabít!“ Mračila se na něj, zatímco on neustále vykukoval ze dveří a vzápětí svou blonďatou hlavinku zase schovával, neboť se mu ji jeho kolegové snažili ustřelit.
„Zmiz odsud!“ přikázal jí, když útok smrtijedů trochu polevil, díky čemuž mohl okamžitě útočit on, neboť se mohl ze dveří aspoň sem tam vyklonit pořádně a vyslat jejich směrem další smrtící kletbu, což všechny ty tři temné debily dost znepokojovalo, očividně, a tak se spíš jen teď bránili, než že by útočili. Nebyli totiž zvyklí na to, že avadu neposílají jen oni, ale i soupeř. Řád smrtící kletby v soubojích nepoužíval, že jo. Z jeho hůlky vystřelil další zelený paprsek, načež se bleskově podíval na Hermionu, která se na něj pořád hluboce mračila, snad vyčítavě i naštvaně. „Co tady pořád děláš, do prdele?! Padej odsud!“ vyjel na ni a dál po smrtijedech metal kletby.
Čarodějka zafuněla a vzápětí bleskově pozvedla a hůlku a okamžitě přes Draca zaútočila na Binghama, který se nepozorovaně zvedl ze země a chystal se blonďáka, který si ho nevšiml, sejmout ze strany. Draco šlehl pohledem tím směrem a pak hlavu prudce otočil k Hermioně, která se na něj ušklíbla, načež se znovu natlačila do dveří vedle něho a i ona znovu útočila na jejich společné nepřátele.
„Můžeš sakra někdy udělat to, o co tě žádám?!“ zavrčel Draco na svou válečnou partnerku během nepřestávajícího útočení.
„Očividně ne,“ odsekla a vyjekla, když ji Draco hrubě chytil za loket a stáhl ji k sobě. Zelený záblesk smrtící kletby prosvištěl kolem nich, přesně v místech, kde před vteřinou stála členka Zlatého tria.
Draco pocítil tak velký nával vzteku, že vyloženě zařval, když zaútočil na Binghama, který byl autorem této kletby. Smrtijed se úskokem do strany kletbě hravě vyhnul a okamžitě po nich vypálil kletbu vlastní, následně sebou trhl, když jeho smrtijedští kámoši zařvali a všichni tři začali útočit na Theodora, Daphné a Blaise, kteří se do domu vrátili hlavními dveřmi a začali na smrtijedy útočit zezadu. Draco semkl čelisti k sobě, zafuněl a cosi si zamumlal pod nosem - doufal, že zdrhli - , ale dál útočil bok po boku s Grangerovou, kterou pořád ještě držel za paži a která metala kletby taky. Rozhodl se tu cácoru už nepustit. Chtěl ji mít pod kontrolou a chtěl ji mít po ruce nejen proto, že si myslel, že pokud ji někdo zatraceně může udržet na živu, je to právě on sám, ale i proto, že kdyby se potřebovali okamžitě přemístit pryč, bude to takhle jednodušší.
Ne, to, že by se mohli přemístit do bezpečí nezvažoval, neboť to ani nepřipadalo v úvahu. Ano, chtěl po Grangerové, aby odsud zmizela, ale on sám zmizet nemůže. Ti čtyři hajzli toho ví až příliš na to, aby odsud mohl zbaběle prchnout a nechat je tak. Ne, musí je zneškodnit a zařídit, že nebudou mluvit. Musí je zabít nebo aspoň zmrzačit a pak předhodit řádu, aby s nimi naložili po svém - takhle to plánoval, třebaže smrt těch zmetků se mu zamlouvala víc.
Ozvala se rána jak z děla a místo, kde doposud stáli tři členové odboje, vyletělo do povětří, následováno Hermioniným zděšeným výkřikem. Bingham s Beddoem ale neotáleli a stočili směr svých kleteb zpátky na ně dva, takže se teď Draco s Hermionou společnými silami bránili, co to šlo. Yaxley s vlkodlakem vyrazili z domu ven, aby zjistili, jak na tom Daphné, Theo a Blaise jsou, a případně je dorazili. Koneckonců, ti tři zmiňovaní jim jsou jedno a jejich smrt by byla jen jakousi vedlejší ztrátou.
„Musíme se dostat ven!“ prohlásila udýchaně Hermiona, kterou Draco silně držel za paži během toho, co metal po svých smrtijedských kolezích jednu avadu za druhou. Jestli zranili někoho z těch tří, jestli někoho z nich nedejmerline zabili, přijde je to draho a zaplatí za jejich smrt svým vlastním životem - zabije je stejně chladnokrevně jako svého otce. „Přemístíme se před dveře, donutíme je jít ven a stočíme směr boje právě tam!“ uvažovala během bojování a Draco musel její návrh přijmout. Takhle byli v pasti, neboť jim cestu z domu zatarasili ti dva šmejdi.
„Povedu tě!“ sykl jejím směrem a v momentě, kdy přikývla, vyslali oba dva kletbu na Binghama s Beddoem, a v tom samém okamžiku ztratili pevnou půdu pod nohama, celý svět se s nimi zatočil a následně se zjevili ve dveřích - nebo spíš v rozbitém vstupu do domu, kde okamžitě pokračovali v boji, jelikož Beddoe s Binghamem se rychle vzpamatovali a okamžitě na ně zaútočili.
„Jsou naživu!“ křikla Hermiona úlevně, když se otočila za sebe a zahlédla tři členy odboje, kteří ze všech sil bojovali proti Šedohřbetovi a Yaxleymu. Smrtijedi po nich metali smrtícími kletbami hlava nehlava a zatímco Daphné s Blaisem používali všechno možné, jen avadu ne, Theodore se své kolegy snažil zabít tak, jako se oni snažili zabít jeho.
Draco si na vteřinu úlevně oddechl, než mu v očích probleskla smrt a okamžitě strhl Hermionu k zemi, načež se oba dva skutáleli ze třech schodů, které ke vstupu do domu vedly, a rozplácli se o chodník. Rychle vyskočil na nohy a zasáhl Binghama mučící kletbou, proto se smrtijed skácel k zemi za hlasitého řevu, a Beddoe prozměnu bleskově zaútočil na něho, ale to už po něm ze země pálila jednu kletbu za druhou Hermiona.
Yaxley očividně přemýšlel stejně jako Draco, protože vzápětí všeobecnou vřavu proťal Daphnin bolestný jekot, když smrtijed zařval: „Crucio!“ a zasáhl ji rovnou do hrudi. Daphné však netrpěla dlouho, protože Theodore, kterému srdce zahalila mlha pomsty a touhy po vraždě, vyrazil proti Yaxleymu a bez kouzel, bez svých magickým schopností, po něm skočil a strhl ho k zemi, kde se mu následně posadil na hruď a bušil do něj pěstmi hlava nehlava, zatímco jejich hůlky ležely na cestě nedaleko nich.
„Theo, dost!“ ječela Daphné, která se k němu snažila dostat, ale cestu jí zatarasil Šedohřbet, který na ni nepřetržitě útočil, proto musela neustále uskakovat dozadu, do boku, padat k zemi a zase bleskově vstávat.
Blaise vyrazil na pomoc Hermioně a Dracovi, neboť Beddoe s Binghamem nad nimi začínali mít převahu, proto blonďatý smrtijed s kudrnatou čarodějkou couvali a stahovali se ke zbytku svého odboje.
„Theodore!“ okřikl ho Draco, když chňapl Hermionu za ruku a jedním trhnutím ji přemístil za svá záda, načež nebelvírka zavrčela, vysmekla se mu a už se zase hnala vedle něj a během toho útočila.
Umí se bránit sama, ne? Není potřeba, aby ji hrdinsky chránil, dělal jí živý štít a ona se zbaběle krčila za jeho zády.
„Blaisi!“ vyhrkla a vrhla se k němu, neboť ho někdo ze smrtijedů odhodil a on zády tvrdě dopadl na betonovou zem. Natáhla k němu ruku a zatímco Draco pálil na své kolegy jednu kletbu za druhou a dělal takzvanou krycí palbu, Blaise se s její pomocí vyškrábal na nohy a znovu začal útočit. Vyběhl na pomoc Daphné, neboť viděl, že už má sakra co dělat, aby se Šedohřbetovi ubránila, a taky viděl, jak mlsně se na ni to zvíře díva a cení zuby. Patrně doufal, že až ji v boji přemůže, vysaje ji jak fruko. Na to mohl ale rychle zapomenout, jeho kamarádku nikdo vysávat nebude!
Bojovali už dlouho a třebaže jich bylo o jednoho víc, nezdálo se, že by nad stolovými smrtijedy měli navrch. Ne, spíš naopak, ztráceli sílu a neustále couvali a spíš se jen bránili, než aby útočili, což byla předzvěst porážky, jak ráda prohlašovala Bellatrix. Jediné plus bylo, že se během boje členové odboje, vyjma Theodora, který na zemi po mudlovsku bojoval s Yaxleym, přemístili tak, že za zády měli dům, jenž jim do dnešního rána poskytoval útočistě. Byli proto chráněni aspoň zezadu, což bylo jen dobře, protože kdyby je smrtijedi obklíčili, byli by v prdeli ještě víc, než teď.
„Theo!“ zavřeštěla Daphné, s největší možnou sílou, kterou v sobě našla, odhodila vlkodlaka dozadu a vyrazila ke svému klukovi, který pořád surově tloukl už téměř polomrtvého Yaxleyho. Nevšímal si jí a v zápalu vzteku se natáhl pro smrtijedovu hůlku a vzápětí, za Daphnina vyděšeného zaječení, mu ji na férovku zabodl do krku. Yaxley vykulil oči a zachrčel, načež se z něj Theo konečně svalil na zem, chňapl po hůlce svojí a ještě v leže začal útočit na Binghama s Beddoem, kteří právě málem zabili Draca. Očividně kašlali na to, že by měli problém, kdyby Malfoye zabili. Bleskově vyskočil na nohy, útočil dál a během toho se přemístil ke své holce, která na něj vyjeveně a vyděšeně zírala.
„Cos to udělal?“ vydechla a okamžitě se společně s Theem sklonila k zemi, neboť Beddoe začal útočit na ně.
Theodore neodpověděl a dál se bránil. Vyslal kletbu proti Šedohřbetovi, který se jí ale s přehledem vyhnul, a následně ten ohavný vlkodlak přiběhl k Yaxleymu, který se na zemi kroutil a chrčel, a chystal se ho přemístit. „Ještě není konec! Za minutu je nás tady víc!“ zařval Šedohřbet v momentě, kdy sebe i smrtijeda s hůlkou zabodnutou v hrdle přemístil.
Draco se jejich směrem jen letmo ohlédl a zamračil se. Ne, v konec ani nedoufal. Teď teprve přijde to pravé peklo.
„Blaisi! Seber Grangerovou a vypadněte odsud! Hned!“ přikázal svému čokoládovému kamarádovi, když dál útočil na Binghama s Beddoem, kteří se začali stahovat, až se nakonec schovali za zeď protějšího domu, vykukovali zpoza něj a sem tam po nich metali kletby.
Daphné s Theem se stáhli ke zbytku odboje a všech pět lidí se k sobě tlačilo zády, hůlky pozvednuty a každý z nich mířil jiným směrem, občas museli odrazit kletbu vyslanou těmi dvěma schovanými smrtijedy, jinak byl klid. Klid před bouří. Hermiona se tiskla mezi Malfoyem a Blaisem, vedle kterého byla Daphné a vedle ní pochopitelně Theo.
„Musíte odsud okamžitě zmizet!“ pronesl Draco, který netrpělivě těkal po okolí svýma šedomodrýma očima. Věděl, že je jen otázkou několika minut, než se tady objeví sebranka přívrženců Pána Zla a budou v prdeli. „Nemáme šanci vyhrát! Prohráli jsme! Musíte se přemístit, hned teď!“ pokračoval a hodil jednu avadu směrem, kde se schovávali Bingham s Beddoem.
Jak říkal, už prohráli, to bylo více než jasné. Pořád ještě ale mají šanci zmizet, aspoň oni, aspoň Grangerová, a zachránit si zadky. On zmizet nemůže, věděl to. Kdyby zmizel, smrtijedi by okamžitě vyrazili pro Narcissu a... nemohl to dovolit. I když věděl, že Narcissa hned potom, jakmile se dozvěděla o Luciusově smrti, opustila Malfoy Manor a schovala se na místě, kde by ji smrtijedi neměli najít, neb jí to pod kletbou Imperius vtloukl do hlavy, není v bezpečí. Není a nebude, pokud tuhle podělanou situaci Draco nějak nezachrání. Což nemá jak.
A pokud ti čtyři nezmizí, pokud se tady zjeví samotná Bellatrix, je s nimi ámen. Věděl, že je - hlavně Grangerovou - použije proti němu takovým stylem, který by neustál. Ne, neustál by to. I když, Bella by se tady zjevit neměla, neboť se v Británii nenacházela. Měla svůj vlastní tajný úkol, který jí zadal Pán Zla.
„Ne! Nenecháme tě tady!“ odporovala Daphné a Theo zafuněl. Ne, že by se mu chtělo tady Draca nechávat na pospas smrtijedům, kteří ho s jistotou zabijou, ale... Zatraceně, Daphné! Ta holka by měla být v bezpečí, měla by být daleko odsud, někde, kde jí nehrozí smrt. Neměla by tady být s nimi, neměla by s nimi skočit do hlubin prohry, neb jak říkal Draco, tohle nevyhrají. Věděli to všichni.
„Jsme v tom společně, budeme bojovat, ať už nás to bude stát cokoliv!“ přidal se Blaise, který měl kurva strach, ale nikdy by tady Draca nenechal. Nikdy. A pokud na ně už Smrtka čeká za rohem a olizuje kosu, vyjde jí naproti společně s Dracem, nenechá ho padnout samotného.
Draco pevně semknul čelisti k sobě a vrhl po Blaiseovi a Daphné ostrým pohledem, načež zařval, ať se všichni skloní, a všichni okamžitě podřepli. Zelený záblesk smrtící kletby našel svůj cíl ve zdi domu za nimi a na zem dopadla omítka.
„Grangerová!“ oslovil ji a chytil ji za paži, když se všichni zase bleskově postavili. Prudce k němu vzhlédla. „Běž! Prosím!“ požádal ji naléhavě a nejen Theo se podivil nad tím, že Draco slovo prosím vůbec zná.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Nemůžu.“ Draco si dovolil krátce zavřít oči a zhluboka si povzdechl. „Slíbila jsem ti, že nedovolím, aby nad tebou ta mrcha - a nejen ona - vyhrála.“
Draco se na ni vztekle podíval. „Ale ona už vyhrála!“ zavrčel skrz zaťaté zuby a ona mu věnovala zamračený pohled. „Prohráli jsme, rozumíš tomu?!“
Hermiona si skousla spodní ret a pak se mu vysmekla ze sevření, načež si přehodila hůlku do levé ruky, chytila ruku jeho a propletla si s ním prsty. „Pak prohrajeme spolu,“ pronesla s očima sekmnutýma s těma jeho a velmi chabě se pousmála, zatímco Draco na ni hleděl, jako by ji viděl poprvé.
„Proč?“ zmohl se jen na jednoslovnou otázku. Její ruku v té své sevřel pevněji.
Hermiona pokrčila rameny a maličko se začervenala. „Sice víš, že vím, ale nevíš, co bys vědět měl...“ zamumlala a Draco povytáhl obočí stejně jako ostatní. Bingham s Beddoem teď už vůbec neútočili.
„Co to je sakra za šifru?“ ozvala se Daphné a Hermiona se na ni přes rameno zamračila.
„Mistra Herminanda,“ odpověděl Blaise a uchechtl se, třebaže mu do smíchu ani trochu nebylo.
Hermiona je ignorovala a upřeně hleděla do hloubek jeho šedomodrých očí tak, jak ony upřeně hleděly do těch jejích. Byl to dlouhý pohled, velmi dlouhý a mnoho toho vypovídající. Když její ruku po chvíli stiskl ještě pevněji, pochopila, že Malfoy pochopil, co pochopit měl a doufala, že mu tím vnukne další důvod bojovat - je dva. V momentě, kdy sklopil oči k jejím rtům, zalechtalo ji v podbříšku a srdce se jí splašeně rozbušilo, načež se zastavilo, když ticho prořízlo několik hlásitých prásk a ulice se najednou hemžila smrtijedy, kteří na sobě měli černé pláště a dokonce i masky.
A v tu ránu vypuklo peklo. Smrtijedi začali okamžitě útočit, obklíčili je ze třech stran a pět členů odboje se začalo bránit, začalo bojovat o život. Hloupě promarnili svou příležitost utéct a teď už nemají šanci. Bojovat je jediná možnost, jak se z tohodle pekla dostat, ať už živí nebo jako mrtvoly. Draco s Hermionou už se za ruce nedrželi, neměli jak, neboť oba dva byli praváci. Všichni se k sobě stále tiskli zády a velice namáhavě a snad jen náhodou odráželi útok smrtijedů, kteří se je očividně zabít nesnažili. Ne, patrně s nimi měli v úmyslu něco zcela jiného, něco, v porovnání s čím by byla smrt jejich vlastní volbou. Ale přece jen odněkud vyšel zelený paprsek smrtící kletby, které se Blaise, na nehož byla očividně mířena, vyhnul jen díky tomu, že do něj Daphné žduchla a hrubě ho odstrčila stranou.
„Ne! Nezabíjejte je!“ zahřměl jeden ze smrtijedů a Draco s Theem si vyměnili bleskový pohled. Dolohov. „Držte se plánu!“ Dolohov, v kápi a masce, vypálil kletbu směrem na Draca a ten ji hravě odrazil, ale přešlápl na místě a udělal krok zpátky, čímž narazil zády do Hermiony. Okamžitě se k ní otočil a levou rukou ji chytil za předloktí tak, jako ona chytila jeho. Stáli oba dva čelem na opačnou stranu a během toho, co se stále drželi u sebe, bojovali každý s jinou skupinkou smrtijedů.
„Bombarda!“ Blaise vyhodil do povětří jakousi lavičku, okolo které bojovně tancovalo několik smrtijedů. Vlivem výbuchu odlétli stranou a nehezky se rozflákali o zem. Tři z nich se už nezvedli, což byl úspěch.
„Dobrá práce, Blaisi!“ křikla na něj Daphné a on jí věnoval hrdý úšklebek, když útočil na další nepřátele, kteří v útoku vůbec nepolevovali. Právě naopak, doráželi snad pořád rychleji a s větší vervou.
„Kolik jich máš na kontě ty?“ Dloubl blondýnku prstem do žeber, když se kolem ní protáhl a útočil zase na jinou stranu.
Hermiona s Dracem byli nuceni se pustit, a tak už každý bojoval sám. Byli od sebe daleko, což se blonďatému smrtijedovi ani trochu nelíbilo. Chtěl ji mít u sebe, aby ji měl pod kontrolou, aby ji ochránil a aby... aby ji zkrátka měl nablízku. To, co mu řekla, co mu naznačila... bylo to jako doping, bylo to, jako by mu bodla přímo do srdce injekci adrenalinu, a on věděl, že ačkoliv už prohráli, tak přece jen vyhrál.
„Sundala jsem asi čtyři!“ pronesla Daphné hrdě a jen zlehka kopla Blaise do zadku, když zrovna prováděla jakousi piruetu, aby se vyhnula kletbám, které byly vyslány jejím směrem.
Draco teď stál proti Dolohovi, Beddoeovi a Binghamovi, kteří se očividně rozhodli, že si ho do párady vezmou právě oni. S přehledem odrážel jejich pokusy o jeho zneškodnění, byl neustále v pohybu, ani na moment se nezastavil, neboť mu hlavě stále dokola zněla Bellina slova. Bojoval jako ona, chladně, podle a bezcitně. Byla to potřeba, musel zabít aspoň ty tři hajzly, kteří se na něj zaměřili, jelikož mu bylo jasné, že smrtijedům v tomto momentě velí.
„To jo, ale jak, když se zase hned zvedli a ohrožují nás?!“ provokoval Blaise svou kamarádku a ta po něm vrhla uraženým pohledem. Pořád bojovala, to ale ostatně všichni.
„Hoď se o zem, Blaisi!“ vyzvala ho a vyprskla smíchy, když to opravdu udělal. Ne proto, že mu to přikázala, ale proto, že se musel vyhnout jedné z mnoha kleteb.
Theo po nich neustále vrhal kritickými pohledy, neboť Blaise začal štěkat, že to byla jen kreténská náhoda a ať si bloncka rozhodně nemyslí, že by ji jako poslouchal - že prý je vůbec nemožné, aby poslouchal někoho, kdo má IQ bublajícího bahna, jak je u blondýnek všeobecným faktem. Na to Daphné zareagovala otázkou, proč bojuje s nimi a ne proti nim, když je pletí stejně tmavý jako duše těch, co bojují na straně temna. Blaise zareagoval tak, že blondýnce podkopl nohy, když bojovně tančila vedle něho, ale nestihla spadnout, jelikož ji v tom samém momentě chytil za paži. Vysmál se jí do obličeje, vlepil jí rychlou pusu na tvář, aby jí ukázal, že ji má fakt rád, a znovu se pořádně věnoval boji, zatímco Daphné na něho krákala jak chorá vrána, že tohle nebylo vůbec vtipné, protože je mohl klidně někdo ze smrtijedů kvůli jejich nepozornosti trefit. Blaise na ni velmi dospěle vyplázl jazyk a následně se začali oba nesmrtijedi hádat během toho, co dál bok po boku útočili na všechno v černém plášti, co se jen hnulo.
„Jako vážně? To se budete hádat? Teď? Když jsme jednou nohou v hrobě?“ vložil se do toho Theo a hned potom zabil jednoho ze smrtijedů v masce, a strnul stejně jako Daphné s Blaisem a dokonce i Hermiona, která byla kdesi uprostřed jejich skupinky a jako zkušená válečnice tancovala mezi kletbami, kterým se krásně vyhýbala, zatímco Draco po ní neustále házel očkem. A bylo to očko obdivné, užaslé.
„Amycusi!“ ozvalo se hromové zaječení a jeden ze smrtijedů si mávnutím hůlky sundal masku. Byla to Alecta. Přeběhla k tělu svého bratra, vrhla se k němu a padla na kolena, zatímco ruce položila na jeho hruď, sklonila se a zkonfrolovala, jestli dýchá. Nedýchal, překvapivě. Z hrudi se jí vydral srdceryvný křik a v to samém momentě zaútočila na Theodora a zbytek odboje. Ti, co byli doposud zaraženi, se znovu dali do pohybu a znovu se začalo bojovat o všechno.
Theodore se cítil divně, opravdu. Zvláštní pocit někoho zabít, někomu vzít život a stát se katem. Tohle bylo jeho poprvé, jeho první vražda, neboť Yaxleyho určitě nezabil, stoprocentně ho na Manoru někdo zachránil. První vražda a... ne poslední. Nic necítil, bylo mu jedno, že zabil jednoho ze svých smrtijedských kolegů, nezáleželo mu na tom, že Alectě vzal bratra, její dvojče.
Daphné to ale jedno nebylo, zahlížela na Thea s vráskou mezi obočím a očividně se jí myšlenka na to, že právě zabil, aniž by to s ním něco udělalo, ani trochu nelíbila. Nepřála si, aby se z jejího kluka stalo to, čím jsou stoloví smrtijedi. Vždycky jí sliboval, že nikdy nebude jako oni, že bude dělat všechno proto, aby se od nich lišil, jak nejvíc to půjde. No, právě se jedním z nich stal.
Ale.
Ale vedlejší ztráty, tečka. Amycus nebyl dobrým člověkem, byl zrůdou, byl vrahem, byl tak odporný, jak jen odporným být mohl. Jeho smrt není žádnou velkou tragédií.
Nicméně, boj pokračoval a jak smrtijedi, tak odboj bojovali o všechno, protože o všechno opravdu šlo. Draco změnil názor - už si nemyslel, že by dokázal všechny ty zmetky, kteří jsou tady, zabít či jinak zneškodnit, aby nemohli vyžvanit, co ví. Nebyli tady totiž všichni stoloví smrtijedi. Věděl to i přesto, že byli v maskách. Stoloví smrtijedi totiž na svých kápích měli vyšitého tmavě zeleného hada, kterého si všiml jen ten, kdo se na něj zaměřil. Byl to nepatrný detail, ale Draco díky tomu poznal, že ze stolových smrtijedů tady jsou jen Dolohov, Bingham, Beddoe, Alecta a jak se zdálo podle hlasu, i Rowle. Zbytek byli jen obyčejní Voldemortovi vojáci. Nicméně, došlo mu, že je prostě nedokáže všechny zabít, proto se rozhodl, že se pokusí zabít právě jen ty stolové smrtijedy, a až se mu to povede, okamžitě svým přátelům a Grangerové, která se stále ještě bije jako hrdá lvice, nařídí přemístit se a utéct. Lepší plán nevymyslel. Když totiž ty zmiňované zabije, dokázal by to před Bellatrix a Voldemortem nějak uhrát.
Během své vlastní války s Beddoem, Dolohovem a Binghamem neustále pokukoval po kudrnaté čarodějce a snad se rozjímal nad tím, jak úchvatný její boj je. Jestliže Bellatrixin způsob boje byl považován za impozantní, pak nikdo patrně neviděl Grangerovou v plné polní... Tancovala mezi kletbami a barevnými záblesky jako víla na lesním palouku, s přehledem se točila na místě a elegantně odrážela kletby vyslané jejím směrem, načež je nekompromisně a snad i trochu chladnokrevně vracela. Pirueta sem, pirueta tam, podřepnutí, otočka, útok, úskok, bleskové otočení, hodit kletbu za sebe, úskok do strany, útok, otočka... Úchvatné!
„Jestli se chceš rozjímat nad její krásou, aspoň do hajzlu kolem sebe pifej nějaké random kletby. Díky!“ okřikl ho Blaise, který měl co dělat s tím, aby se ubránit nátlaku Alecty a nejakých dvou dalších zakuklenců. Co se boje týče, nebyl zrovna expert a určitě nedokázal bojovat tak obratně jako třeba Grangerová, Theo a nebo taky Draco, který ale teď momentálně nebojuje vůbec. Idiot.
Draco zamrkal, ohrnul nos a okamžitě začal bojovat. Přece jen není zrovna vhodný okamžik na to, aby tady rozjímal nad tou krásnou válečnicí.
„Expelliarmus!“
Draco, Hermiona a i Theo se začali během obrany rozhlížet okolo sebe, aby zjistili, kdo tohle hloupé odzbrojovací kouzlo vyslal, protože na moment snad i uvěřili tomu, že se tady zjevil sám Harry Potter, neboť právě tohle kouzlo je jeho podpisem. Autorem kouzla byl však Blaise, který se na ně zazubil během toho, co rychle klesl k zemi, aby ho nezasáhla kletba vyslaná Alectou.
„No co! U Pottera to funguje vždycky!“ zasmál se Blaise a excelentně zaútočil na Beddoea, jehož tělo se zvedlo do vzduchu a následně tvrdě dopadlo na chodník. „Trefil jsem ho jak pán!“ zaradoval se a Daphné se zasmála a během úhybné otočky si s ním plácla. Zdálo se konečně, že se boj stáčí na jejich stranu.
„Nedělej hovadiny, Blaisi!“ okřikl ho Theo ve stejném okamžiku, kdy za paži chytil Daphné a trhl s ní k sobě, čímž ji zachránil před kletbou, kterou nezpozorovala.
Beddoe byl momentálně mimo hru, Bingham víceméně taky, neb se jal role pomoct mu, a Alectu s Dolohovem zaměstnával Theo, Blaise a Daphné. Grangerová bojovala proti čtyřem nevýznamným smrtijedům a jak se zdálo, měla nad nimi navrch. Draco sice kolem sebe kletby metal jako o život, o který mu šlo, ale prakticky pořád sledoval členku Zlatého tria, neboť pohled na ni byl téměř dechberoucí. To musel uznat. Jakoby vycítila jeho pohled, otočila hlavu jeho směrem a když se jejich oči potkaly, usmála se, načež se znovu věnovala boji.
„Zatraceně... Seru na to!“ zaklel si sám pro sebe, vyslal jednu avadu směrem na Binghama s Beddoem, neb se oba dva znovu pustili do boje, a pak vyrazil kupředu, sem tam se sklonil nebo odrazil kletbu, načež chytil Hermionu nad loktem a když se k němu prudce otočila, přitáhl si ji k sobě tak prudce, že mu narazila do hrudi. Vzhlédla k němu a když se jejich oči setkaly, sklopil je k jejím rtům, na což její srdce zareagovalo tak, že se rozbušilo jako o život. Podíval se jí znovu do očí a pak se k ní jednoduše sklonil a polapil její rty těmi svými tak hladově a vášnivě, že ji to donutilo přešlápnout na místě a o krok couvnout, ale Draco přesunul svou levou ruku z její paže a na její záda, ovinul ji okolo jejího pasu a přitáhl si ji k sobě tak blízko, jak to jen šlo. Hermiona zprvu stála zaraženě jak stanový kolík v zemi, ale když se vzpamatovala z prvotního šoku, vystřelila její levá ruka nahoru a následně Draca uchopila za vlasy na zátylku, pootevřela ústa a polibek prohloubila, protože to sakra chtěla a toužila po tom od té doby, co je tenkrát před měsícem Theo vyrušil. Svou pravou ruku, ve které držela hůlku, měla volně svěšenou u těla stejně jako on.
„Děláte si prdel?! TEĎ? TEĎ JE TA NEJLEPŠÍ CHVÍLE NA PRVNÍ POLIBEK, VY PITOMCI?!“ vyjela na ně Daphné, třebaže se jí sakra líbilo, že se ti dva hubičkují, a vyjeveně na ně hleděla pokaždé, když si během boje mohla dovolit otočit se na ně.
I Theo a Blaise na ně vytřeštěně zírali. Nejen proto, že se sakra Malfoy a Grangerová líbají, ale i proto, že jim to přišlo dosti nevhodné a zatraceně nebezpečné uprostřed bitvy se smrtijedy, kteří na moment ustali v boji a netvářili se o nic líp, než členové odboje. Nicméně, všichni tři se tak nějak rozestoupili před ně a odráželi všechny kletby, které jejich směrem vysílali ti zamaskovaní šmejdi. Dělali jím štít, kryli je, a bojovali i za ně, neboť těm dvěma bylo očividně všechno u prdele.
Říká se, že tím nejlepším pocitem na světě je první polibek s někým, po kom strašně dlouho toužíte, koho chcete tak zatraceně moc políbit už celou věčnost... A Draco musel uznat, že je to pravda. Za celou svou existenci v něm nic nevyvolalo takový ohňostroj pocitů jako v něm vyvolaly její rty na těch jeho. Nikdy necítil nic podobného, nikdy se necítil víc naživu, než právě teď v tuto chvíli, paradoxně v momentě, kdy je jednou nohou v hrobě. V tom prvním polibku s holkou, díky které v něm pořád ještě stopy lidskosti zůstávají, bylo úplně všechno - všechno, co nedokázal a nedokáže vysvětlit, bylo najednou úplně jasné; všechny otázky byly zodpovězeny, všechny ty potlačované city vytryskly ze dna jeho srdce jako paprsky, aby vyšly vstříc a spojily se s city, které k němu vysílalo srdce její. A cítil. Cítil všechno a bylo to zatraceně víc povznášející a uspokojující než necítit nic. Bellatrix neměla pravdu - bezcitnost nedělá člověka silnějšího, to láska ano.
Nicméně, bojovalo se dál. Červené paprsky omračujících kouzel a zelené paprsky smrtících kleteb se kolem nich proplétaly a jako kolejní barvy dvou znepřátelených kolejí se v určitém okamžiku spokojovaly v paprsek jeden. V místě kdesi nad nimi, tam, kde zmijozel líbal nebelvírku uprostřed bitevní vřavy. Mezikolejní vztahy je nutno utužovat, třebaže už dávno Bradavickou školou povinni nejste.
Draco i Hermiona se s Blaiseovým výkřikem vrátili zpátky do reality, odtrhli se od sebe a neměli šanci si ani dlouze pohlédnout do očí, neboť se stalo, co nikdo nečekal a to, proč Blaise řval. Vítězně. Smrtijedi se v jeden okamžik z čista jasna hromadně přemístili pryč, prostě se vypařili jako pára nad kotlíkem, všichni do jednoho.
„Co to... Vyhráli jsme?!“ vyhrkla udiveně Daphné a zmateně se rozhlížela okolo sebe, ale po žádném zamaskovaném debilovi ani stopy. Theodore dělal to samé, protože to absolutně nechápal. Co se sakra stalo, že přestali z minuty na minutu bojovat a zmizeli? Co je k tomu donutilo? Přivolal je Pán Zla? Ne, nemohl, to by cítil jak on, tak Draco. Tak co se kurva děje?
Blaise mezitím začal nepochopitelně tančil a Daphné se k němu hloupě přidala. Poskakovali a radovali se, zpívali si jakousi písničku. Blaise dokonce udělal salto, které se naučil jen on ví kde, a Daphné poskakovala kolem Thea, kterého stihla i krátce, ale hluboce políbit, okolo Draca i Hermiony, kteří byli totálně vyjeveni a zaraženě stáli na místě. Následně se blondýnka vzdálila, neboť tančila jako o život, a přihopsal k nim prozměnu Blaise.
„Vyhráli jsme, vyhráli jsme!“ zpíval a jančil.
Draco pustil Hermionu a upřeným pohledem skenoval okolí. Srdce mu bilo jako o závod, dech se mu zrychlil a začal být sakra nervózní. Něco tady nehraje... Přitáhl si Hermionu k sobě, hůlku v ruce stiskl pevněji. Vyměnil si pohled s Theem, zatímco Blaise prohlašoval, že hadí ksicht a jeho armáda jsou na ně krátcí.
„Ne, nevyhráli jsme,“ vydechl Draco a v tom momentě ticho proťalo několik hlasitých prásk zároveň s Daphniným zděšeným zaječením. A než kdokoliv z nich stačil něco udělat, byli odzbrojeni. Hůlky jim vylétly z rukou a v tom samém okamžiku byl každý z nich chycen zezadu za krk smrtijedy, kteří jim ještě přiložili hůlku k hlavě. Byli v prdeli. Teď už totálně.
„Daph!“ vykřikl Theodore naprosto zničeně a s hrůzou v hlase, neboť zatímco on, Draco, Hermiona a Blaise byli na jedné straně, ona byla dva metry od nich v zajetí smrtijeda v kápi a masce, kterého nepoznali. Držel ji zezadu pod krkem a špička jeho hůlky se zabodávala do jejího hrdla.
„Na kolena! Všichni!“ zavrčel jeden ze smrtijedů, který držel Hermionu a trhl s ní, což způsobilo, že sebou trhl i Draco, prvně semknul čelisti k sobě a zavrčel na něho, v očích vražda. Nicméně, museli poslechnout. Všichni čtyři, vyjma Daphné, byli donuceni kleknout si, načež je smrtijedi chytili za vlasy a špičky hůlek jim přiložili ke krku tak, jako ji ke svému hrdlu měla přiloženou Daphné, v jejíž očích se třpytily slzy.
„PUSŤ JI, TY ŠMEJDE!“ vykřikl Theodore na smrtijeda, který stál před nimi a měl Daphné ve své moci. Nikdy nezažil větší pocit bezmoci a zoufalství, než právě v tomto okamžiku. „Neboj se, Daph. Nedovolím, aby-“ nedořekl to, neboť mu smrtijed, který ho držel, vrazil pěstí do hlavy. Theovi se zatmělo před očima a sykl bolestí, ale okamžitě svůj zlomený pohled upřel k ženě, v jejíž hrudi bije jeho srdce.
„Zabijeme ji, Notte,“ oznámil mu potěšeně smrtijed, který držel Blaise, jenž očima visel na své kamarádce a nikdy se netvářil vyděšeněji. „Přímo před tvýma očima. Je to tvůj trest za to, žes pomáhal tadyhle chlapečkovi.“
Draco strnul. Bingham. Nebylo tedy pochyb, že to, co řekl, udělají. „Donutil jsem ho k tomu,“ ozval se, i když měl pocit, že tím nic nezmění. „Nechte ji jít. Ona za nic nemůže,“ vyzval je prosebně, i když se mu velmi příčilo ty zrůdy o něco prosit, o něco je žádat.
„Ach, jak šlechetné gesto!“ ozval se ten, který ho držel. Beddoe. „Škoda, že ji zabijeme tak jako tak.“
„Ne!“ vykřikl Theo naprosto zoufale a v očích se mu zableskly slzy. „Ne, prosím, ne! Zabijte mě, udělejte se mnou cokoliv, co chcete, jen proboha neubližujte jí!“ Několik slz se mu skutálelo po tvářích a Hermiona popotáhla nosem, neb už slzy nedokázala zadržet taky. I Daphniny tváře už byly smáčeny slzami, ale přemáhala se, aby se úplně nezhroutila.
„Nefňukej! Nic nezměníš. Musíš zaplatit za své chyby, Notte!“ zachrčel Bingham a škubl s Blaisem, který odsekl, že jedinou chybou, kterou kdokoliv z nich udělal, bylo to, že je během boje nezabili. „Do toho, podřízni ji, ať tady nejsme do Vánoc,“ vyzval toho, kdo držel Daphné a Theovo srdce se v tu chvíli zastavilo, na férovku se rozbrečel a Daphné poraženě zavřela oči, zpod víček jí stékaly slzy. Zhluboka se nadechla a oči zase otevřela. Byly prázdné, snad už i mrtvé, a přece jen v nich toho bylo spoustu.
„Theo, dívej se na mě!“ zašeptala dívka, jejíž srdce bilo jako o závod. Strachem, smutkem a posledním záchvěvem lásky. „Dívej se na mě! Jen na mě, Theo!“ žadonila a ačkoliv se snažila znít odvážně a vyrovnaně, hlas se jí při vyslovení jeho jména zlomil. Z očí, jež byly obvykle rozjasněné, teď sršela prázdnota, byly jako propast bez dna. „Dívej se na mě!“ vykřikla z posledních sil, které v sobě dokázala najít. A výkřik provázely slzy, které se jí kutálely po bledé tváři. „Miluju tě, hrozně moc,“ zašeptala s očima upřenýma do těch jeho, zatímco špička hůlky muže, který ji odsoudil k smrti, se zabodla hlouběji do jejího hrdla. Sykla bolestí.
„Miluju tě, Daph...“
Dívčino hrdlo bylo proříznuto řezacím kouzlem, ozvalo se odporné, děsivé zachrčení a Daphnino bezvládné tělo bez života se sesunulo k zemi, na kterou tvrdě dopadlo. Theo to celé upřeně sledoval stejně jako Draco. Hermiona, jež zalapala po dechu, odvrátila od Daphné pohled a rozvzlykala se. Blaise na svou kamáradku chvíli zíral, než odvrátil hlavu a vyzvracel se. Se zástavou jejího srdce, s její smrtí zemřela i část Thea samotného. Už neplakal, pohledem klesl k její tváři, která byla otočena jeho směrem a hleděla na něj mrtvýma, prázdnýma očima, zatímco její dlouhé blonďaté vlasy byly smáčeny její vlastní krví, která se jí řinula z proříznutého hrdla. Smrt to byla rychlá, díkymerlinovi za to.
Daphné Greengrassová, jež byla popravena před zraky svého budoucího manžela a svých přátel, bojovala do posledního dechu, jak si přála.
„Zabiju tě!“ zachrčel Theodore mrazivě a pokusil se vyskočit na nohy, ale byl okamžitě stáhnut zpátky k zemi. „ZABIJU TĚ!“ zaječel, až sebou Draco vedle něj škubl.
Daphnin vrah zakroutil hlavou a zhluboka si povzdechl. Mávl hůlkou a maska, jež mu zakrývala tvář, zmizela. Theodorovo srdce se znovu zastavilo a spodní čelist mu spadla na cestu. „Zabiješ svého otce stejně jako Draco?“ zeptal se starý Nott a Theo nebyl schopen slova. Jen na svého otce, na vraha své snoubenky, vyjeveně hleděl. Starý Nott si povzdechl znovu. „Je mi to líto, synu,“ řekl a v tu ránu se Theo vzpamatoval a tak, jak se mu to nepodařilo předtím, se teď vysmekl ze sevření smrtijeda a s touhou zabít se vrhl na svého otce.