Z neznámého důvodu jsem se dnes probudil asi půl hodiny před budíkem a už mi nešlo zabrat.
Z toho důvody jsem si šel dát krásně teplounkou sprchu na probuzení mého stále unaveného těla. Miluji ten pocit horké vody, která dopadá na mé tělo...a ta pára a vůně mýdla k tomu? Dokonalost.
Vrátil jsem se do pokoje a hodil na sebe černé džíny, červené triko a vínovou mikinu. Ano, příšerná kombinace, ale whatever.
Snídaní jsem se ani nehodlal zatěžovat a už se vypravil do školy. Cestou jsem přemýšlel. Po tréninku bych mohl pozvat Thobiho ven. Ano, vymyslím pořádné rande.
Procházka po městě a pak si zajít někam na romantickou večeři? Mě to teda zní moc dobře. Hezky bych se po tréninku omyl, vzal si peníze, slušně se oblékl...to se totiž moc často nestává.
V parku jsme se společně s Emou připojili k sourozencům. Řeč byla ihned zavedena k tolik úžasnému včerejšímu výletu do parku. Rozhodně si to musíme přístí rok zopakovat.
Těsně před školní budovou jsem poslal děvčata, ať jdou napřed.
Blonďáček na mě pohlédl s nechápavým úsměvem ,,Copak se děje?" Otázal se a mě, jakoby v tu chvíli vypadly slova.
Nervózně jsem se podrbal na zátylku ,,No, rád bych tě dnes pozval na rande." Jeho oči se rozzářily jako vánoční světýlka. ,,Moc rád se nechám pozvat," odpověděl s malým úsměvem na rtech.
Nakonec jsem mu nabídl dlaň a my se rukama propojeni vydali ke škole. Ve třídě jsem se najednou dozvěděl, že máme psát z dějepisu. Sakra.
Vyrval jsem si že sešitu nějaký papír a začal na něj psát probíranou látku. Thobias se mi mezitím tiše smál, jelikož se to podle všeho naučil.
Ale jak jsem nakonec zjistil, tak byl test jednoduchý...a navíc jsem si hodně pamatoval z hodiny. Ale i tak se ten taháček hodil.
Celý zbytek školy byl tak nudný, že to sebralo síly i stále energickému Thobiasovi. Snažil jsem se ho občas zabavit a tak jsem se k němu hodně lísal.
Nakonec všeho utrpení přišel oběd...Jako...nebudeme si nic nalhávat. Žádná sláva to opravdu nebyla.
Jako obvykle jsme se usadili u stolu pro čtyři. Chvíli jsme se jen tak plácali v talíři a probírali pomluvy dne, až naši pozornost upoutala Ema. ,,Hele..." odmlčela se ,,Co děláte na Vánoce?" Zvedla k nám pohled.
Thobík vedle mě líně pokrčil rameny ,,Nevím...rodiče asi budou doma"
Brunetka přikývla a hlavu si podepřela rukou ,,Ona je možnost, že bychom jen my čtyři jeli na svátky k nám na chatu."
Katarine ihned zakřičela ,,To zní úžasně!" Ani bych se nedivil, kdyby se na nás koukala celá jídelna.
S Thobiasem jsme jako smyslů zbavení začali přikyvovat. To by byly po tolika letech dokonalé svátky...Jak se vlastně slaví Vánoce...
Jemně a lehce smutně jsem se usmál. ,,To by bylo super," řekl jsem.
***
,,Tak si tě vyzvednu v pět, ano?" Vrazil jsem si ruce do kapes. Je vidět, že zima přichází. Můj nádherný přítel se usmál na souhlas a pak se okolo nás začal rozhlížet. ,,A kde jsou vlastně ty dvě?"
Chvíli jsem čekali, než jsem je uviděl vybíhat z hlavních dveří školy. Obě zadýhané...
,,Kde jste byly?" Zeptal se Thobias tónem, jako by byl jejich otec.
Ty dvě se na sebe podívaly a zrudly. Já říkám pořád, že mezi nima něco je. ,,Učitelka nás zastavila, abychom ji pomohly s nástěnkou." Plácla rychle...a celkem nejistě blondýnka.
Tenhle rozhovor jsme utli, rozloučili se a každý se vydal vlastním směrem. Dal jsem si do uší sluchátka a pustil si Emperor's new clothes od Panic! At the disco.
Došel jsem do prázdného domu, jen si vyměnil tašky a už zase běžel na trénink. Basketbal hraju od svých deseti let a pořád mě nehorázně baví.
Nemusím vám snad ani říkat jak jsme trénovali...ale ten pohled na spocené kluky jak si utírají čelo do trička a tím se odhalí jejich břišáky by se vám taky líbil...Co? Neeee...samozřejmě, že je neokukuju. Možná...občas.
Po hodince a půl jsem se zase vydal domů. Zase ta samá cesta stále a stále dokola. Že bych si koupil auto.
Před domem jsem si vytáhl klíče. Dům byl ve tmě a já si oddechl. Klíč zaštrachal v zámku, dveře se otevřely a já vstoupil do úžasně teploučké chodby. Sundal jsem si boty a vešel do obýváku. Kdybych si možná všiml toho malého světla vedoucího z koupelny...Mohlo by být všechno jinak.
S klidem jsem vešel do pokoje a následně i do sprchy. Jak já miluju sprchy...dokázal bych tam být celý život.
Jen jsem se namydlil, usušil se, hodil na sebe košili a kravatu a vyštrachal dlouhý kabát, který jsem si zatím vzal do ruky. Vydal jsem se ještě dolů, jestli nenajdu jídlo. Scházel jsem schody a málem mě kleplo.
,,Um...ahoj tati."
Seděl na gauči a sledoval mě jeho šedýma očima. Cítím jsem se jak zvíře lapené lovcem.
,,Kampak máš namířeno?" Řekl...střízlivě? Žeby...žeby přestal pít. Nejistě jsem se usmál. ,,Za přítelkyní." Tohle vezme lépe.
,,Oh" Naklonil hlavu na stranu. Bylo to více než znepokojivé. ,,Tak...já půjdu." Nervózně jsem se usmál a vydal se k chodbě, ale jeho pohyb...zvednutí se z gauče mě donutil zastavit.
Stál tak metr ode mne. Na tváři stále ten kamenný výraz. Byl tak děsivě klidný. Změřil jsem si ho pohledem.
Kapky potu na čele, červené fleky u nosu...Jeho ruce se lehce klepaly.
Pohled jsem přesunul na jeho tvář... N-ne.
Jeho oči...duhovka skoro nebyla vidět.
,,C-co jsi to měl?" Zakoktal jsem vyděšeně.
,,Kokain" odpověděl prostě.
Polkl jsem. Věděl jsem, že kokain v malé míře vytváří klid, euforii a radost. Ale ve větší míře to je agresivita, paranoia, úzkost a podrážděnost.
Začal jsem couvat.
Kroky udržoval se mnou. Narazil jsem do opěrky gauče.
,,Dariáne...vypadáš jako tvoje matka" ušklíbl se. Vypadal v pohodě, jakože vzpomíná, ale jeho tvář po chvíli nabrala přímo nasranou grimasu.
,,Ta coura raději chcípla a tebe mi nechala na krku!"
Ostrá bolest na levé tváři.
Štiplavou a určitě rudou tvář jsem si přikryl dlaní. ,,Ona nebyla žádná coura!" Obořil jsem se a strčil ho do hrudi.
Zaklopýtal a zachytil se za skříň u dveří do chodby. Kdybych ho stihnul oběhnout...nechal jsem přeci odemčíno. Mohl bych utéct.
Do zorného pole se mi zase najednou dostalo jeho tělo. ,,Ty zasranej spratku"
Kdybych...kdybych udělal jak jsem přemýšlel. Ale ne...Můj strach mi přikoval nohy k podlaze.
,,Je čas ti dát lekci"
A možná kdybych vynášel odpadky...tak by teď v jeho ruce nespočívala prázdná lahev od piva.
Kdybych nad tím možná tak zdlouhavě neuvažoval. Dokázal bych se oné ráně vyhnout.
Zvuk tříštění skla. Pískání v uších. Tvrdý naráz na podlahu. Smích, jenž byl slyšet jakoby z dálky.
Rána na břiše. Další...a další...
Něco teplého, kapalného zakrylo můj už tak zamlžený zrak.
Zavřel jsem oči.
Zvuk? Hlas? Světlo? Dotyk na mé ruce?
Zamžoural jsem...Thobiasi...
××××××××××××××××××××
No dobrý den?
Uhm...Co jsem to napsala?
Takže, snad se vám všechny otázky vyjasnily...
Už mám pár adeptů na to, kdo by mě náhodou chtěl zabít...Nenajdete mě.
Zároveň s tím bych vám chtěla poděkovat za 20 000 přečtení. Jakože haló? Jste moc zlatý~ 😘
No...U dalšího dílu, see ya later.
- Elis ♥~♥