Nakoupila jsem jídlo, které už nám doma poněkud scházelo a následně jsem začala kupovat hračky. Nebyla jsem tam nijak dlouho, ale i tak. Něco málo jsem koupit stihla.
Druhý den, tedy pondělí probíhal trošku chaoticky. Brzo ráno mi zazvonil budík a jelikož jsem ho nečekala, tak jsem prudce vystartovala z postele. Po zjištění, že je to pouze budík, jsem se uklidnila a vypla ho. Zapomenout na to, že je pondělí, můžu jen já. Šla jsem znovu spát. Sama jsem se potom vzbudila až v sedm hodin. To už jsem si uvědomovala co jsem udělala a co se momentálně děje. Nestíháme. Rychle jsem běžela do pokoje vzbudit děti a připravit jim oblečení. Začali se převlékat a já potom taky. Na rychlo jsem následně udělala čtyři rohlíky a běžela si připravit tašku do školy. Když nad tím tak uvažuju, tak se fakt těším. Těším se na učitele, spolužáky, kamarády, učení, prostě na všechno.
Jeden z rohlíků skončil v tašce a zbývající tři v bříškách dětí. Obuli jsme se a běželi do školky. Moc dlouho jsem nezůstala a běžela na autobus, směr škola. Divím se jen tomu, že jsem přišla jen tak tak.
Přijít minutu před zvoněním se může povést jen mě. Jelikož jsem přišla ve spěchu, kdy všichni lítali po třídě a snažili se rychle přijít na svoje místo, nebo naopak ještě blbli, tak si mě nildo nevšiml. Asi jsem tichá jako myška.
Zazvonilo, všichni byli v mžiku na svých místech a učitelka ve dveřích. Kdy naposled jsem tohle zažila? Ani si to nepamatuju. Samozřejmě zase sedím sama, protože Martin není ve škole. Ten je někde jinde. Zasedací pořádek se moc nezměnil. Jen pár lidí sedí na jiných místech. Ale pár nejsou všichni. Takový počet lidí se teď na mě dívá. To je tak nepříjemný. Co kdyby toho už nechali? Usměju se na ně, takovým až dost umělým úsměvem. Nenechali toho. Sakra, ať už přestanou.
Učitelka: "Třído, posaďte se." Pokývala hlavou. " A ty Evičko..." Nachvilku se odmlčela a ukázala na mě. "...ty jsi nám tu strašně chyběla. Pojď. Pojď sem." Ukázala na mě a na místo před tabulí. Zněla mi nějak moc mile.
Přemýšlela jsem jestli to mám udělat. Kdyžtak se pořád můžu na něco vymluvit, ne? Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla, že vstanu. Akorát ty pohledy už začínali být otravné.
Rychlou chůzí jsem došla před tabuli a čekala. Nevěděla jsem, co po mě učitelka chtěla, ale ať to bylo cokoliv, tvářila se šťastně.
Učitelka: "Tak... Vyprávěj." Jo, tak to chce. Snad nepočítá, že jí tady řeknu do podrobna svůj život.
Nevěděla jsem co říct. O znásilnění jí říct nemůžu. Nevím, jak bych vysvětlivala děti, protože já a ani Martin nemáme rádi lítost. Můžu jí říct o baráku. To je vlastně jediné. No uvidíme. Vymýšlet si něco? Vůbec nevím jestli to je dobrý, ale když nemám co říkat... No uvidíme.
Já: "Tak, nevím co přesně chcete slyšet. Prostě jsem byla nějakou dobu v nemocnici, po návratu domů jsme se s Martinem stěhovali. Stalo se pár, řekla bych osobních věcí a to je vše."
Učitelka: "A trochu do podrobna? Co ti bylo a jak ses léčila? Kde je vůbec Martin?"
Já: "Přišla jsem ke zpovědi, nebo co? Já se omlouvám, ale do podrobna vám to tady vykládat nemusím. Když vás to tak zajímá, tak mi selhal organismus, ale to si myslím, že už víte dávno. No a Martin? Ten je teď v nemocnici. Měl nehodu. A prosím. Nevyptávejte se, co se mu stalo." Začali mi téct slzy. " A ještě něco. Nevím co je na mě tak zvláštního, že na mě koukáte jak na zjevení, ale nechte toho prosím. Přece jenom, teď spolu budeme zase chodit do třídy a já bych nerada, abych tady byla nějaká jako: 'Hele, to je ona. Koukejte na ní. Tý se stalo tohle a tamto.' a podobně. Prostě mě berte jako kdybych tady byla celou dobu, děkuju." Celá třída se na mě udiveně dívala a já se vlastně nedivím. Myslím, že nikdo mě neslyšel nikdy takhle vyjet. Až na Kláru. Poslední dobou se mi to stává nějak často, pomyslela jsem si. Učitelce povadl úsměv z tváře. Řekla bych, že čekala, jak jim tady budu do podrobna vyprávět o svém životě, ale to se plete. Ona je strašná drbna, hned jak by zazvonilo, už by to věděla celá škola. Ne-li dřív.
Učitelka: "Ehm... Dobře. Já se tedy omlouvám. Nechtěla jsem tě nějak urazit. Jen jsme tě dlouho neviděli... Takže teď už to je dobrý ne?"
Já: "V rámci možností ano, ale vždy se najde něco co se pokazí." Povzdychla jsem si. "Můžu si už jít sednout?" Nahodila jsem ironický úsměv a učitelka pokývala hlavou. Jde na ní vidět, že od tohohle rozhovoru čekala víc.
Celou hodinu se učitelka nijak moc nevyjadřovala. Přišla mi taková zaskočená. Nedala nám téměř žádnou práci a všichni si něco špitali. Až na mě. Já na to neměla náladu. Možná, že jsem je měla upozornit na to, že se vracím.
Zazvonilo a já měla u lavice hned fronty lidí. Strašně se mě vyptávali. Překřikovali se. Strkali se a chtěli, abych jim něco řekla. Tohle jsem přesně nechtěla. Zůstala jsem sedět na židli a na nikoho jsem se skoro ani nepodívala. Neměla jsem na to náladu.
Na svých ramenou jsem ucítila ruku. Dvě ruce. Z každé strany jednu. Koukla jsem se na osobu co mě obímala a stála tam Klára. Hned jsem jí taky obejmula a strašně dlouho jsme stáli jen v obětí.
Já: "Musím ti toho tólik říct."
Klára: "I já tobě. Tak strašně dlouho jsem tě neviděla." Zesílila stisk.
Já: "A já tebe snad ano? Teď jsem toho měla strašně moc. Pořád jedu bez zastavení. Pořád někde lítám a nevím jak to mám udělat, abych byla chvilku v klidu. Potřebovala jsem odreagování, tak jsem tady. Ve škole."
Klára: "Chci vidět kolik toho máš. Přece toho nemůže být tolik ne?"
Já: "Víš co, ty to můžeš vidět. Hned po škole pospíchám domů a budu muset uklízet, můžeš mi pomoct."
Klára: "Tak jo. Alespoň se konečně dozvím kde bydlíš."
Ahojky, dneska již druhá kapitola. Plně si uvědomuju, že je pozdě večer, ale alespoň je, ne?
Včera jsem nevydala žádnou, tak jsem to chtěla napravit.
Snad se vám všem líbila.
Jsem vám za všechno vděčná. Ať už mi napíšete komentář, nebo dáte hlas.
Mám vás ráda
Vaše Anet0123❤❤
1044 slov