Já: "Někdy, ale teď musíme vyřešit ten dnešní soud, nemyslíš?" Pousmála jsem se a on přikývl.
Martin: "A nešlo by to odložit? Abych tam byl i já."
Já: "Pokusím se to nějak vyřešit. Buď tam budu muset sama, nebo pak půjdeme spolu."
Martin: "Dobře."
Já: "A kdy, že tě pouští?"
Martin: "To nevím. Já se to pokusím zjistit a ty půjdeš k soudu. Souhlas?"
Já: "Tak jo. Zatím se měj. Miluju tě. Ahoj." Dala jsem mu pusu.
Martin: "Já tebe." Potom jsem odešla.
Teď už jsem neměla moc času. U Martina jsem byla déle než jsem plánovala, proto jsem se rozeběhla. Jakmile jsem doběhla k budově soudu byla jsem strašně zadýchaná, ale naštěstí jsem to stihla akorát.
Překvapením pro mě bylo, že soudkyně měla v zasedací místnosti ještě jiný případ. Byla to má záchrana. V klidu jsem se vydýchala a uklidnila, i když to uklidňování zrovna moc nešlo. Byla jsem stále víc a víc nervózní. Snad soudkyni ukecám pro přesunutí soudního jednání.
Po nějaké době jsem tedy vešla do té místnosti. Byla velká s hromadou různých míst.
Já: "Dobrý den."
Soudkyně: "Dobrý den."
Já: "Omluvte prosím mého přítele Martina Careva. On je v nemocnici, a tak se nemohl dostavit. Nešlo by tedy tohle soudní jednání přesunout?"
Soudkyně: "Teoreticky šlo, ale věřím, že my to zvládneme. Ono to konec konců není nic těžkého."
Já: "Dobře, snad." Znervózněla jsem.
Soudkyně: "Tak se posaďte a začneme." Po tom co mi to řekla jsem se posadila a ona něco šuškala dalším dvěma ženám co tam byli s ní. Ty se na ní nevěřícně podívali a potom odešli. Musím uznat, že mě to taky udivilo. Dost možná i víc než ty dvě ženy.
Soudkyně: "Tak, už jsou pryč. Aby ste mě pochopila. Ony se mi pořád do všeho pletou a já potřebuji volnost. Takže... Co kdyby jsme se zdrželi těch formalit..." Nechala větu vyset ve vzduchu. Já jí pochopila a tak jsem jen decentně přikývla.
Já: "Tak jo."
Soudkyně: "Tak já jsem tedy Tereza Hluchá." Usmála se, přišla ke mě a podala mi ruku.
Já: "Eva Kučerová, těší mě." Potřásla jsem si s ní rukou.
Tereza: "Mě také."
Já: "Tak tedy Terezo. Mám menší nápad, ale nevím jestli to půjde."
Tereza: "Poslouchám."
Já: "Co kdyby jsme šli za Martinem do nemocnice. Mohli bychom to vyřešit i s ním." Usmála jsem se takovým váhavým úsměvem.
Tereza: "Jde to a není to vůbec špatný nápad." Pokývala hlavou a já na sebe byla trošku pyšná.
Tereza si vzala klíče a zamkla tuhle místnost. Následně jsme společně vyrazily. Vůbec jsem nečekala, že takhle tenhle soud bude probíhat, nicméně jsem byla strašně ráda, že byla naše soudkyně právě Tereza. Byla milá, což je celkem rozdíl od ostatních soudců a soudkyň co jsou většinou protivní.
Myslím si, že jsem si spolu s Terezou hodně rozuměli. Celou cestu jsme si povídali a já jsem se toho o ní hodně dozvěděla. Například to, že miluje milou společnost a nedokáže vydržet chvilku v klidu, což je celkem vtipné, když si vzpomenete, že je vlastně soudkyně.
Došly jsme spolu do nemocnice a já jí zavedla rovnou do Martinova pokoje. Martin vypadal celkem znuděně, ale jakmile mě uviděl, rozzářil se. Miluju ho, to moje sluníčko. Přišla jsem k němu a políbila ho, bylo mi jedno, že na nás Tereza kouká. Hlavně, že jsme spolu.
Já: "Martine, tohle je Tereza Hluchá, je to naše soudkyně a po dnešku bych si troufla říct, že i moje kamarádka." Martin na mě vyvalil oči. Řekla bych, že nečekal návštěvu soudkyně v nemocnici a taky si myslím, že nečekal, že s budu kamarádka. To se moc nestává. Po Martinově reakci jsem se podívala na Terezu. "Terko, tohle je Martin Carev, Můj přítel." Usmála jsem se a mrkla na Martina.
Martin bych řekla trošku nechápal situaci a já se mu ani trochu nedivím. Terka se však usmívala od ucha k uchu a to donutilo i mě a i Martina k úsměvu. Martin si tedy s Terkou potřásl rukou a já si řekla, že mu vysvětlím co tu dělá.
Já: "Víš Martine. Napadlo nás, že by sme to mohli vyřešit všichni tady. Přece jenom, ty jsi tu ten 'důležitý' " Naznačila jsem uvozovky. "Proto jsme tedy přišli. No a já si myslím, že není čas ztrácet čas. Jdeme na to ne?" Zašklebila jsem se a tázavým pohledem po nich střídavě hleděla.
Tereza pokrčila rameny a Martin kývl hlavou. To pro mne byl důkaz, že můžeme začít. Sedla jsem si tedy na židli vedle Martinovo postele a čekala na Terezu, která si židli přinesla k jeho posteli také.
Neřešili jsme to ani nijak dlouho. Něco jsme probrali, podepsali pár papírů a děti byli už i úředně naše. Byla jsem strašně šťastná a Martin taky.
Dohodla jsem se s Martinem, že doprovodím Terku, a potom přijdu. Možná proto právě teď sedím před budovou soudu. Před chvilkou odešla a já si sedla a došlo mi, že teď je to úplně jiný pocit. Ty děti už jsou moje a i Martina. Je to jako kdyby byli naše. Je to prostě krásný pocit.
Když jsem se vracela k Martinovi do nemocnice, něco mě napadlo. Co kdybych mu něco koupila. Zašla jsem do Čínské restaurace a koupila mu nudle. Sama vím jaké v nemocnici vaří hnusy, tak ať jich Martin nemusí jíst tolik. Taky by si zasloužil menší překvapení. Byli tři hodiny a já jdrm tak jako tak musela pro děti.
Společně s dětmi a jídlem jsem zamířila do nemocnice. Překvapilo mě, že byli klidní a že nezlobili, ale potěšilo mě to.
S dětmi jsme se domluvila, že počkají za dveřmi. Já jsem vešla do pokoje a přívětivě se usmála. Martin pozdravil pokýváním hlavy a já mu ukázala jídlo. Byl rád, tak jsem byla ráda taky.
Asi pět minut jsme si povídali, a pak jsem usoudila, že je čas zajít pro děti.
Já: "Mám pro tebe menší překvapení." Pozvedl obočí a já se rozesmála. Vypadal komicky.
Otevřela jsem dveře a děti vlítli dovnitř. Začali ho obímat, vyptávali se ho co tu dělá a kde byl celý včerejšek. Já se jen s úsměvem dívala na to, jak byli všichni šťastní. Smáli se a to se mi moc líbilo.
Tak, to bych měla napsanou další kapitolu. Tahle je tentokrát hodně, ale hodně přibarvená od reality.
Snad se vám i tahle kapitola líbila. Vím, že nestojí téměř za nic, ale i takové kapitoly hold existují.
S láskou vaše Anet0123❤❤
1058 slov