Prsty své pravé ruky nervózně klepu o zábradlí, stojící hned vedle přechodu pro chodce. Čekám, až červené světlo přeblikne na světlo zelené, abych mohla přejít na druhou stranu silnice.
Tic tac tic tac tic tac...
Zvuk semaforu akorát zvyšuje hladinu mé nervozity. Každá sekunda, každý jediný zvuk, který semafor vydá, je pro mě utrpením. Nevím, co mě čeká na druhé straně. Nevím, jaký rozsudek bude vynesen. Vím jen, že to musím udělat. Musím říct, co je třeba.
Právě v moment, kdy mám pocit, že se mi nervozitou rozpůlí hlava, se barva na semaforu konečně změní. Konečně.
Přinutím svoje nohy, aby vykonaly nějaký pohyb a pomalým krokem se přesunu na druhou stranu silnice. Nemusím dlouho pátrat očima. V okamžik, co upřu svůj pohled na zahrádku jedné restaurace, ho spatřím.
Nezměnil se.
To ale přeci víš, už jsi ho viděla. Prolítne mi hlavou.
Nevidí mě, sedí ke mně zády a já si říkám, že je to tak lepší. Stačí mi pohled na jeho záda a v mysli se mi vybaví vzpomínky na všechny spolu prožité momenty a hned se mi po něm zasteskne.
Teď nebo nikdy.
Mám dvě možnosti: Buď za ním hned teď půjdu, nebo se na patě svých vysokých podpatků otočím a zamířím zpátky ke svému domu.
Zvolím první možnost a marně si nalhávám, že je to proto, abych nemusela na mých pěticentimetrových podpatcích, kráčet zpátky osm bloků do mé kavárny. Každý můj krok se zdá, jako bych sebou vláčela tuny kamení. Moje nervozita musí být až viditelná, jak se každým krokem stupňuje.
Nechápu, proč jsem tak nervózní. To s Harrym mám dítě. S Deanem jsem byla pouhá kamarádka. Byli jsme jen kamarádi... Kéž by to byla pravda.
Aniž bych si to uvědomila, dojdu až k němu, k jeho stolu. Snažím se přesvědčit, abych stůl obešla a stanula mu čelem, ale mám pocit, že se mé nohy přilepily k dlážděnému chodníku. Nemůžu se hnout.
Možná za to může fakt, že ho mám na dosah ruky. Vidím ho zblízka a mohu cítit jeho vůni. Za ta léta se nezměnila. Stále používá tu stejnou.
Ale ani moje vůně se nezměnila. I já nadále používám stejný parfém. A právě to mě odhalí.
Nestojím za ním ani minutu a už se otáčí. Když na mě stane pohledem, vidím strach v jeho očích. Strach se změní na překvapení a nakonec na úžas. V mých očích se jisto jistě zračí to stejné. Žasnu nad jeho současným vzhledem. Znovu si musím uvědomit, že už jsem ho viděla: na koncertě. Ale tohle je soukromé setkání, to je něco absolutně jiného.
Minule jsem si sotva uvědomovala jeho přítomnost, jak jsem byla ohromena. Nyní si všímám detailů. Zkoumám, co se změnilo v jeho obličeji. Zjišťuji, že má delší vlasy, paže má silnější a na bradě mu raší strnisko.
Ale jinak se nezměnil. V očích má stále stejné jiskřičky a září z něho radost ze života. Na tváři mu pořád hraje úsměv, který mu ani ve spánku z úst nemizí.
Vypadá mužněji, dospěleji. Už to není malý kluk, vyrostl. Ale to i já. I já jsem se změnila. A v jeho tváři vidím, že si toho všiml. A zatím nejsem schopná určit, jestli je s mojí změnou spokojený nebo ne.
„ Ahoj, Emmo," promluví první. Mluví ke mně příjemným, šťastným tónem, kterým se mnou mluvil vždy.
„ Ahoj, Deane," snažím se napodobit jeho tón a neznít tolik nervózně. Ale podle jeho následného úškrnu mi je jasné, že se mi nervozitu nepodařilo skrýt.
Dean se postaví a přejde k druhé židli u stolu, kterou mi odsune. Já se konečně donutím k pohybu a přejdu k židli, kterou mi přidržuje. „ Děkuji," řeknu, když si sednu.
Dean se pouze usměje a vrátí se na své místo. Až když se posadí, promluví: „ Jak si žiješ?" zeptá se na nejjednodušší otázku ze všech.
Nejjednodušší pro všechny až na mě. Momentálně jsem ze svého života zmatená, ale nemohu říci, že bych byla nešťastná. To ne. Jsem ráda za všechno, co se v posledních dnech událo, ale nejsem si jistá, jestli by měl i Dean stejný pocit.
A tak prostě pokrčím ramen, více se usměji a promluvím: „ Dobře. Žiju si... dobře,"
Moje odpověď ho očividně zklamala, a atak se narovinu zeptá: „ Nic víc mi neřekneš?" neřekne to uraženě, spíš se při své otázce uculí.
„ Myslím, že na to, abych ze sebe všechny vymáčkla, budu potřebovat čas," odpovím upřímně. „ Radši mi napřed řekni něco o tvém životě," pobídnu ho.
„ Upřímně... se toho v mém životě moc neděje. Právě proto jsem se rozhodl, že pojedu s kluky na pár koncertů, když jsme se v LA potkali," pokrčil rameny netušíc, co jiného dodat.
„ Asi jsme se vážně odcizili, co?" uchechtnu se nad trapným tichem, které po jeho odpovědi nastalo.
„ Asi jo," zamračí se místo toho, aby se zasmál stejně jako já. Snažila jsem se tím uvolnit situaci, očividně se mi to nepodařilo.
„ Omlouvám se ti, Deane, vážně mě to moc mrzí," natáhnu se přes stůl pro jeho ruku.
S pohledem upřeným na naše spojené ruce se mě zeptá: „ Za co se mi omlouváš?"
„ Za to, že jsem se nesnažila víc,"
„ Děláš si srandu?" poplašeně se mi podívá do očí. „ Viď, že děláš? To já jsem byl idiot, že jsem za prvý vůbec odjížděl. Nevěděl jsem, jak pošetilé to bylo rozhodnutí,"
„ Měla jsem ti nechat vzkaz," urychleně řeknu.
„ To jsi měla, ale nic to nemění na tom, že mě moje hloupost málem zabila," reaguje rychle.
„ Taky pravda," uznám. „ Ale," usměji se na něj a pustím jeho ruku. Nechci, aby si dle mého doteku myslel, že se s ním snažím sblížit i jinak než jen přátelsky. „ Oba jsme v pořádku a to je hlavní," pořádně se opřu do židle. „ Tenhle zmatek bych nechala za námi a radši bych řešila, co jsi teda vlastně dělal ty roky v Los Angeles beze mě,"
„ Však víš, že můj život bez tebe..."
„ je strašná nuda," skočím mu do řeči. „ Je mi to jasný..., ale i tak by mě zajímalo, co jsi dělal," mrknu na něj a napjatě očekávám jeho odpověď. Přeci musel nějak pracovat.
„ Znáš mě až moc dobře," zasměje se. „ Díky mé návštěvě východní polokoule jsem si vydělal celkem velký obnos peněz a taky samozřejmě díky našemu vystupování. Takže jsem měl celkem hezkou zásobu a začal jsem cestovat," ve tváři mu hraje spokojený výraz. „ Projel jsem celou Jižní Ameriku a velkou část Asie s Austrálií. Zrovna jsem se chtěl vrhnout na Evropu, abych si to zažil i z turistického hlediska, ne pracovního. Ale potkal jsem kluky, tak jsem jel s nimi," obeznámí mě se stručnými informacemi a já se nestačím divit.
„ A to si jel sám?" ptám se ohromeně.
„ Jo. Potřeboval jsem přemýšlet,"
„ Ty jo," žasnu. „ Tak to ti závidím,"
„ Proč? Co jsi vůbec dělala ty?" zeptá se konečně on.
„ Přestěhovala jsem se sem se svým kamarádem, co mi pomohl... v těžkých chvílích," pomalu ze sebe dostávám. „ Jmenuje se Will a společně jsme otevřeli kavárnu kousek od Golden Gate Bridge," vysoukám s úsměvem. Stejně jako on jsem se svým novým životem spokojená.
„ Tak to je hezký. Vím, že jsi o tom párkrát uvažovala, když jsme spolu bydleli. Jsem rád, že se ti to splnilo," nijak se nevyjádří k Willovi, za což jsem ráda. Nevím, jaká je jeho reakce na fakt, že jsem si našla někoho, kdo nahradil jeho místo v mém životě.
„ Já taky,"
„ A co jinak... máš přítele?" zeptá se, jak nejšetrněji může.
„ Dalo by se to tak říci," snažím se vyhnout odpovědi. Nějak si stále nejsem jistá, co to s Harrym vlastně máme, ale myslím, že je na čase, abych tomu dala nějaký název, a vztahu se to blíží nejvíce. Navíc si myslím, že Harry nás už bere jako pár.
„ Vážně?" zní poněkud překvapeně.
„ Asi jo...," touto odpovědí naprosto vyvrátím své předešlé myšlenky. „ Teda... jo, mám!" dodám, abych zachránila situaci a Dean nenabral pochybností.
Což se mi samozřejmě nepovede. V jeho očích se zračí mnoho otázek, na které ještě nejsem připravená odpovědět.
Mám však dojem, že už nemám na výběr. Musím s pravdou ven. Musím mu říct o Andrewovi a o Harrym. Prostě musím.
„ Deane..." odmlčím se. Doufala jsem, že to nebude tak těžké.
„ Emmo?"
„ Je tady několik věcí, které bys měl vědět," sekaně vydechnu. „ A já nevím, jak, nádech. „ ti je říct," výdech.
Dean na mě hned pozná, jak těžké pro mě tato situace je, tak mě chytí za ruku a upřeně mi pohlédne do očí. „ Emmo," při jeho oslovení se přestanu snažit najít správná slova. Kéž by se tu objevil Andrew a vyplulo by to na povrch stejně jako předtím u Louise a Harryho.
„ Podívej, nevím, co mi chceš říct, ale chci, abys věděla, že se mi můžeš svěřit. Je mi jasné, že je to něco vážného a... možná si myslíš, že to nezvládnu, ale chci... chci, abys věděla, že na tuhle chvíli, na tohle setkání jsem čekal tolik let, že jsem schopný vzít i takovou novinku, jako to, že seš třeba-já nevím- těhotná," svoje poslední slovo nadhodí jen tak ze srandy, ale trefí se do černého, což mu ihned dojde, když spatří moji reakci na jeho monolog.
„ Emmo, ty jsi...?"
„ Ne tak docela," vytrhnu ruku z jeho sevření a odvrátím od něj pohled. Svými rukami si začnu hrát se svými vlasy.
Dodávám si odvahu k řeči a mezitím na sobě cítím Deanův pohled.
Nakonec (jako vždy) je to on, co protne ticho: „ Emmo?!" a tím mě donutí k řeči.
„ Mám dítě, Deane. Syna. Promiň, že jsem ti to neřekla hned, ale jistě chápeš, jak zásadní je to informace," podívám se na něj roztržitě.
Deanovi chvíli trvá, než tuto informaci zpracuje.
Já se mezitím rozklepu. Zatnu čelist a pěsti. Čekám na jeho reakci. Bojím se, že na mě vyjede. Stále netuším, jak moc velkou změnou za ta léta prošel. Možná se z něj stal agresivní psychopat, co já vím.
Po pár minutách ticha a prázdného zírání někam do stolu na mě pohlédne výrazem naprostého klidu, který mě zmate. Rozklepu se ještě víc a cítím, jak mi po tváři stéká první ledová slza.
Možná se z něj stal sociopat, proto mu tato informace nijak neublížila. Je z něj bezcitný sociopat... Anebo- a to je ta pravděpodobnější možnost- čeká, až mě přejde moje psychické zhroucení. Tuší, že kdyby nyní řekl cokoliv, polekalo by mě to a nezareagovala bych zrovna racionálně.
Jak se nakonec ukáže, opravdu čeká, až se já zklidním. Podcenila jsem ho a tuto novinku zpracuje celkem rychle.
„ Promiň, plánovala jsem si tak dlouho, jak ti tohle oznámím, aniž bych se zhroutila," setřu si vlhkou tvář, na které sice proteklo jen pár slz, ale i přesto se bojím, aby mi to neponičilo můj make-up. No co, jsem holka.
„ V pohodě," řekne tichým hlasem.
„ Jak to bereš ty?" kuňknu a obávám se, že se znovu psychicky zhroutím. Proč brečím já, když to on se právě dozvěděl, že mám dítě?
„ Já vlastně ani nevím," skrčí obočí a sevře rty v tenkou čárku. „ Mám dojem, že to moje tělo ještě nezpracovalo," pohlédne na mě plaše. Po chvíli se odhodlá k otázce, která ho poslední minuty jisto jistě užírá: „ Kdo je otcem?"
„ A není to jasný?" uchechtnu se zoufale.
„ Já myslím, že je," povzdechne si.
„ Kurva," vypustí z úst po další minutě a svými prsty si zajede do svých oříškových vlasů. Lokty si opře o stůl a já pouze slyším tiché nadávky, které ke mně pronikají.
Tiše vyčkávám a cítím, že se znovu začínám klepat. Tuto reakci jsem čekala: nadávky a smutek. Přeci jen přiznal, že mě miloval. Znal mě celý život, miloval mě, a já místo toho, abych na něj počkala, se vyspím s klukem, kterého znám sotva dva měsíce. A nechám se jím zbouchnout (to je však jen nepříjemný bonus). Už jen to, že jsem se s Harrym vyspala, bylo hloupé.
Ale přesto jsem za to ráda. Vím, že před sebou s Harrym máme spoustu překážek, ale jsem ochotná je kvůli krásné budoucnosti překonat. Přeci si tu poslední čtyři roky zoufám, jak Harryho miluji, tak to teď nevzdám. A rozhodně se nenechám ovlivnit Deanem. Toto je jen moje rozhodnutí a je mi líto, pokud s tím nebude souhlasit.
„ Lituješ toho?" přeruší moje myšlenkové pochody po nějaké době. Mezitím nám servírka stihla donést Deanovu objednávku a teď vyčkává, až jí já sdělím, co si přeji.
A proto napřed odpovím ji: „ Karamelový latte, prosím," a poté se otočím zpět k Deanovi: „ Budu k tobě upřímná: ne. Dřív jsem toho litovala, ale už nebudu. Nemá to cenu. Co se stalo, to se stalo a já jsem za to ve finále velmi ráda. Otevřelo mi to oči, ponaučilo a změnilo. Navíc Andrew je to nejlepší dítě, jaký si můžu přát," řeknu na rovinu a nakloním se blíže k němu.
„ Andrew?" zeptá se s úšklebkem ve tváři. Ani jsem si nestihla všimnout jeho změny nálady. Vůbec se v něm nevyznám. Před chvílí tady skoro brečel a teď se směje nad jménem mého syna. Je tak proměnlivý. Vůbec nevím, co si o Deanovi 2.0 mám myslet.
„ Will mi pomohl vybrat," nijak to však nekomentuji.
„ To jde vidět. Ty bys vybrala jméno jako..." zamyslí se a jde vidět, že už je s faktem mého rodičovství v pohodě. Buď to, nebo je velmi dobrý herec.
„ Ano?" popoženu ho.
„ Třeba Skylar nebo Nick," vypadne z něho nakonec
„ Máš něco proti těm jménům?" vyjedu na něj. Mně se ty jména líbí.
„ Jo. Prostě se mi nelíbí," argumentuje.
„ Jako by jméno Dean bylo nějak skvělý. A náhodou Andrew byl můj nápad a Will jen souhlasil," nechápu, proč se obhajuji. Může mi být úplně jedno, co si Dean o mém názoru na jména myslí. Navíc: můj syn už jméno má.
„ Náhodou! Dean je dobré jméno!"
„ Jasně, mysli si to dál," protočím nad ním očima. Dean se začne smát a já se k němu po chvíli přidám.
Na malý moment jsem se s ním cítila jako před lety: volná. Po chvíli však nastalo ticho a já jsem tento téměř kouzelný moment musela překazit rozhodující otázkou: „ Dokážeš se s tím vyrovnat?"
Dean chvíli vypadá nechápavě, pak mu to však dojde: „ Emmo, já-" jeho odpověď byla přerušena zvoněním vycházejícím z mé kabelky. Koukla jsem se na Deana omluvně a okamžitě jsem si vyndala mobil, abych zjistila, co se děje.
Na obrazovce svítilo jméno Harry.
Po tváři se mi okamžitě rozlil úsměv a já hovor bez váhání vzala. Z hlavy mi úplně vypadlo, že sedím naproti Deanovi a měla bych se vůči němu chovat ohleduplně. Nevím, jaké jsou jeho současné pocity ohledně mě, a nechci mu ublížit.
To mi ale z hlavy vypadlo, jak jsem již zmiňovala, a tak jsem s Harrym přes telefon klábosila přímo před ním.
„ Ahoj, zlato," pozdravil mě hned.
„ Ahoj," pípnu s neskrývanou radostí v hlase.
„ Jsi stále s Deanem?" v tu chvíli mi to dojde a moje nálada poklesne. Cítím se trapně za to, jak neohleduplná jsem byla.
Proto již normálnějším tónem pronesu: „ Ano,"
„ A na jak dlouho to ještě vidíš?"
„ Vůbec netuším, Harry,"
„ Ale platí to, že se později sejdeme, že jo?" zeptá se a v hlase mu zní zklamání. „ Chtěl bych tě a malého dneska vidět," prohlásí s téměř dětským nadšením v hlase. Jsem ráda za jeho otcovské pudy. Nechápu, jak jsem se mohla bát, že bude naštvaný, když se o Andym dozví.
„ Jo, platí. Neboj. Ale když už jsme u Andrewa, tak bys ho mohl jít vyzvednout. Původně jsem to dala za úkol Anne, jeho chůvě, ale jestli si pamatuješ, kde je ta školka a moc se v hotelu nudíš, tak bys pro něj mohl skočit," nabídnu mu.
„ Myslíš?" zeptá se váhavě. „ Vím, že si spolu rozumíme, ale nevím, jestli by se už teď cítil pohodlně, kdybys nebyla nablízku," obává se. Jeho obavy mi přijdou roztomilé.
„ Harry, zlato," po tomto oslovení se zaseknu a poplašeně vzhlédnu k Deanovi, Proč jsem se nezvedla a nešla s Harrym volat jinam? No, teď už je na to pozdě. „ Toho se nemusíš bát," pokračuji. „ Věř mi, Andrewovi jsi přirostl k srdci, a když jsem ho ráno vedla do školky, nemluvil o ničem jiném, jak o tom, že se těší, až tě večer zase uvidí," trochu přikrášlím skutečnost, abych mu dodala na sebevědomí. Samozřejmě, že se na Harryho vyptával, ale ptal se i na takové malichernosti jako zmrzlinu a další.
„ Takže pro něj mám jít?"
„ Jo," řeknu pevně.
„ A kdy?"
„ Tak za půl hodinky?" podívám se na hodinky na své levé ruce. „ Nebo možná za hodinu. Přeci jen jsou teprve tři hodiny,"
„ Dobře a kde se sejdeme?" souhlasí.
„ Mohla bych se s vámi za hodinku a půl setkat v tom parku. Když za hodinu vyjdu, do půl hodiny tam budu," usměji se.
„ A jsi si jistá, že to je v pohodě?" naráží na moji schůzku s Deanem.
„ Myslím, že jo. Kdyby ne, tak ti dám vědět," snažím se při své odpovědi vyhýbat Deanově pohledům.
„ Super... Chybíš mi, Em," zašeptá.
„ Ty mě taky. Za chvíli se uvidíme," pousměji se.
„ Pa, zlato,"
„ Pa," řeknu a típnu hovor. „ Promiň mi to," oslovím Deana a přitom si dávám mobil do kabelky. Snažím se vyhýbat jeho pohledu, co nejdéle mohu.
„ V pohodě,"
„ Tak, kde jsme to byly?" konečně se odhodlám na něj pohledět. Ve tváři mu hraje neutrální výraz. Bože... jak se v něm mám vyznat?
„ Už vím: Chtěl jsi mi říct..."
„ Já vím, Emmo," skočí mi do řeči. „ A chci ti říct, že nevím, jak a jestli vůbec se s tím vyrovnám. Uznávám, že je to pro mě šok. Když jsem se o tom dříve v naší konverzaci zmínil, myslel jsem to pouze ze srandy, nečekal jsem, že se to opravdu stalo, ale... beru to. Myslím, že se tím dokážu vypořádat. Jen si to musím nechat projít hlavou," pousměje se a já vidím naději. Vidím naději nejen v jeho slovech, ale i v pohledu, kterým mi to sděluje.
Cítím, že jsem na cestě k lepší budoucnosti.
„ Děkuju," zašeptám.
„ Nemáš vůbec za-"
„ Ani se to nezkoušej dopovědět!" varuji jo. „ Vděčím ti za hodně věcí, Deane. Vím, že bez tebe a vřelosti tvých rodičů bych nebyla tím, kým jsem. Vím, že ty jsi v mém životě hrál vždy velkou roli. Strašně jsem se bála, že mi neodpustíš mojí zradu," trhaně vydechnu. „ Vím, že jsem se zachovala hloupě a zradila jsem tvoje city a-ale zároveň vím, co chci. Vím, že jsem se svým životem momentálně spokojená a vím, že-že," nadechnu se. Snažím se si dodat odvahu pro svá další slova. „ Vím, že miluji Harryho," vyjde z mích úst, přičemž pohledem sklouznu z Deana. Nebyla bych schopná říct, co potřebuji, kdybych viděla jeho reakci. „ Vím, že jsem tě teď ranila, ale já se nechci přetvařovat. Nechci před tebou mít tajemství. Potřebuji, abys věděl všechno. Když mi teď odpustíš... budu ráda, že jsi v mém životě a budu se snažit s tebou udržet kontakt. Zároveň, ale když mi neodpustíš, tak chci, abys věděl, že i tak to bude v pohodě," Odvážím se na něj pohlédnout. Tváří se zamyšleně, zpracovává vše, co mu nyní říkám.
Pokračuji dál: „ Všechno bude v pohodě, protože věřím, že najdu způsob, jak se přes tuto ztrátu přenést. Bude to těžké, ale chci, abys ke mně byl taky upřímný a rozhodl se, jestli ti moje volby vadí nebo nevadí,"
„ Miluje tě?" zeptá se okamžitě, když domluvím.
Tato otázka mě zaskočí, a nejsem si jistá odpovědí. Samozřejmě Harrymu věřím, když mi tato slova říká, ale přesto se cítím povrchně, když Deanovi nahlas odpovídám: „ Ano,". Zním jistě, když tato slova říkám, ale cítím se strašně.
Chvíli přemýšlí nad mojí odpovědí, ale naštěstí mi položí další otázku a nezabývá se tou minulou: „ Dělá tě šťastnou?".
„ Ano," řeknu tentokrát sebevědoměji. Za ty dva dny, co jsem s ním strávila, jsem si jistá, že to se mnou myslí vážně a už jen ta skutečnost mě dělá šťastnou. Nemluvě o spoustě dalších věcí, které mě díky němu dělají šťastnou.
„ Má ho Andrew rád?" pokračuje dál.
„ Ano!" touto odpovědí jsem si až moc jistá. Hned včera, když se to Andy dozvěděl, mi bylo jasné, že Harryho rád má.
„ Pak mi to nevadí," promluví po minutě ticha, která je zaplněna pouze jeho zkoumáním mého obličeje. „ Mám tě rád a jsem ochoten respektovat Harryho v tvém životě, protože chci, abys byla šťastná. Byl bych špatný kamarád, kdybych se zachoval jinak," natáhne se přes stůl a chytí mě za moji rozklepanou ruku.
Bála jsem se. Jak prase. Ale dopadlo to dobře. Díky bohu za to.
„ Deane," vzlyknu radostí a rychle si stoupnu, abych ho mohla obejmout. I on se postaví a sevře mě ve své náruči.
„ Děkuju, děkuju..." šeptám mu do ucha a pevně ho svírám.
„ Emmo," odtáhne se ode mě a setře mi slzy. V jeho obličeji se zračí klid a spokojenost. „ Vždyť víš, že budu vždycky na tvé straně. I když jsme se dlouho neviděli, tak ti stále důvěřuji a chci být tvůj kamarád,"
Po těchto slovech se znovu schoulím do jeho náruče a spokojeně vydechnu.
A je to! Můj život se po několika krušných dnech opět stabilizoval. Nemohlo to dopadnout lépe. Můj syn má otce, který je zároveň mojí spřízněnou duší, a já jsem obnovila dlouholeté přátelství.
Můžu být šťastnější?
Ano... můžu. Dean by mohl bydlet tady v San Franciscu a Harry by nemusel být na turné, ale prozatím mi toto stačí. Prozatím jsem šťastná, ačkoliv má můj život k dokonalosti daleko, ale to bude mít vždy. A mě už to ani nevadí. Dokonalost je nuda...
---
Děkuji za Vaši trpělivost. Vím, že je to s mým přidáváním strašné. Nechci Vám slibovat, že se to zlepší, protože tomu sama nevěřím... každopádně, zbývají nám dvě kapitoly do konce!!! <3 Snad aspoň jedna vyjde do konce tohoto roku.
Mám naplánovaný další příběh, tentokrát s Louisem. Zjistila jsem, že mi je jeho povaha bližší a v příběhu, který mám rozepsaný, se mi vykreslují lépe jeho povahové rysy, jak právě Harryho povaha v tomto příběhu. Nevím, kdy začnu přidávat tento příběh (už mám pár kapitol napsaných), ale rozhodně to bude až po epilogu Perfection.
Doufám, že se Vám kapitola líbila. <3
-BethKab-